Útok na Pearl Harbor

Útok na Pearl Harbor ( angl.  Attack on Pearl Harbor , japonsko . 真珠湾攻撃) je náhlý kombinovaný útok vzdušných a ponorkových sil japonské flotily na americké síly umístěné na námořní základně v Pearl Harbor ( Havajské ostrovy ) . K útoku došlo v neděli ráno 7. prosince 1941, před vstupem USA do druhé světové války .

Útok byl vyvrcholením desetiletí zhoršování vztahů mezi Spojenými státy a Japonským císařstvím  – zhoršení spojené především s rozšiřováním území říše v Číně: od vytvoření loutkového státu Mandžukuo (1932) k postupnému šíření nepřátelství druhé čínsko-japonské války (1937) do vnitřních čínských oblastí . V červenci 1939 federální vláda USA oznámila ukončení „Smlouvy o obchodu a plavbě“ v platnosti od roku 1911, což je součást odstoupení Japonska od řady „ nerovných smluv “ podepsaných západními zeměmi se šógunátem Tokugawa . V červenci 1941, poté, co japonské úřady obsadily Francouzskou Indočínu a zvýšily svou podporu mocnostem Osy,  americká vláda zcela přerušila obchodní a finanční vztahy s Japonskem, jehož ekonomika byla v té době závislá na amerických dodávkách surovin . Zmrazení japonských finančních aktiv a ropné embargo výrazně posílilo v japonské vládě v čele s premiérem Tojo Hidekim pozici zastánců rázného řešení problému - budování " velké východoasijské sféry spoluprosperity " pod japonským vedením a bez evropské účasti . Diplomatická jednání mezi USA a Japonskem však pokračovala ve Washingtonu až do vojenského útoku.

Admirál Yamamoto Isoroku plánoval havajskou operaci nosných sil japonského kombinovaného loďstva proti americké tichomořské flotile . Operace měla zajistit Japonsku nerušené dobytí celé jihovýchodní Asie  – včetně ropných polí Nizozemské východní Indie  – a řady tichomořských ostrovů. Extrémně riskantní útok měl být proveden šest tisíc kilometrů od japonského pobřeží; jeho realizace si vyžádala vytvoření speciálních leteckých pum a upravených torpéd . Formálním účelem útoku bylo deaktivovat americkou flotilu - především její nosné síly - na dobu šesti měsíců . Rozkaz k zahájení operace byl vydán 5. listopadu 1941: na pozadí rozsáhlých úspěchů Wehrmachtu ve válce nacistického Německa proti SSSR , které zajišťovaly bezpečnost japonské Kwantungské armády . Po několika měsících speciálních cvičení opustila 16. listopadu „úderná skupina“ (Kido Butai) 6 letadlových lodí, 2 bitevní lodě , 3 křižníky a 9 torpédoborců základnu na Kurilských ostrovech . Velitel tichomořské flotily, rozmístěné na Oahu od dubna 1940, admirál Husband Kimmel a velitel základny, generál Walter Short , byli upozorněni na pravděpodobnost války v Pacifiku , ale neočekávali rozsáhlý letecký útok: oba velitelé se připravovali na podvodní útok nebo sabotáž zvenčí místního obyvatelstva s japonskými kořeny .

7. prosince odstartovala japonská letadla z letadlových lodí umístěných 230 námořních mil (426 km) od Havajských ostrovů . Torpédové bombardéry , střemhlavé bombardéry a stíhačky první vlny - celkem 183 letadel - se objevily nad Pearl Harborem v 7:55 místního času. Podařilo se jim dosáhnout naprostého překvapení : pouze šest amerických letadel se vzneslo do vzduchu, aby odrazilo první vlnu . Během půl hodiny explodovala bitevní loď Arizona , bitevní loď West Virginia se potopila, bitevní loď Oklahoma se převrhla a vlajková loď California se potopila v mělké vodě . Potopena byla také cvičná loď " Yuta " , kterou japonští piloti omylem považovali za válečnou loď . V 8:50 začala druhá vlna útoku - asi 170 letadel - během níž byla vážně poškozená bitevní loď Nevada nucena připlout na pláž a bitevní loď Pennsylvania byla zapálena . Zasažena byla i řada menších amerických lodí, včetně tří křižníků a tří torpédoborců. V Pearl Harboru přitom shodou okolností nebyla ani jedna americká letadlová loď.

Útok na Pearl Harbor vážně podkopal americké námořní a vzdušné síly v Pacifiku: dvě bitevní lodě byly navždy ztraceny a bitevní lodě California a West Virginia se staly znovu bojeschopnými až v létě 1944 . Americké letadlové síly však zůstaly plně funkční, což ovlivnilo průběh války již v červnu následujícího roku - během bitvy o Midway . Na Havaji bylo zabito 2 403 amerických vojáků a 68 civilistů; Japonské síly ztratily 29 letadel - stejně jako všech pět trpasličích ponorek , které nedokázaly způsobit škody americkým silám . Poté, co si uvědomili rozsah toho, co se stalo, začala mezi civilním obyvatelstvem ve městě Honolulu a jeho okolí panika , protože Havajané očekávali japonské vylodění přímo na souostroví . Následující den, 8. prosince – po projevu prezidenta Franklina Roosevelta , který útok označil za „den hanby“ – americký Kongres oficiálně vyhlásil válku Japonskému impériu . Pod dojmem japonského úspěchu o tři dny později vyhlásil vůdce nacistického Německa Adolf Hitler válku Spojeným státům.

Téměř okamžitě po útoku na Havaj vznesla řada současníků otázku odpovědnosti na americké straně . Výsledkem bylo, že v období od roku 1941 do roku 1946 bylo v USA provedeno 9 oficiálních vyšetřování havajských událostí; v roce 1995 byl na seznam přidán desátý pokus. Spolu s teroristickými útoky z 11. září 2001 patří útok na Pearl Harbor mezi nejstudovanější epizody v historii USA : rozdělení odpovědnosti za japonský úspěch mezi úředníky ve Washingtonu a velitele na místě se stalo jednou z nejobtížnějších. otázky v rozsáhlé historiografii Pearl Harbor . Nedostatečná koordinace mezi americkými odděleními se v předválečném období stala samostatným tématem historického a politického výzkumu.

Značný zájem masového publika o události prosince 1941 vedl jak k vytvoření národního památníku na místě událostí, tak ke vzniku značného počtu uměleckých děl založených na těchto událostech . Stejný zájem se stal základem pro řadu prací, v nichž bylo rozvíjeno několik „konspiračních teorií“ najednou . Navzdory skutečnosti, že po válce byl rozhodnutím Tokijského tribunálu útok na vojenskou základnu neutrální země uznán za válečný zločin Japonského impéria , určité prvky „konspirační teorie“ nadále získávají podporu. od japonské vlády v 21. století.

Kontext

V 19. století, ke konci šógunátu Tokugawa , bylo Japonsko izolovanější , než tomu bylo o dvě století dříve. Přestože některé evropské knihy , především nizozemská díla , byly dovezeny na japonské ostrovy , mezi Japonci a Evropany a Američany existovalo velmi málo osobních kontaktů a obchodu s „vnějším světem“, který procházel umělým ostrovem Dejima v Nagasaki , byla snížena na minimum - protože japonská ekonomika byla prakticky plně uspokojována vnitřními potřebami ostrovanů. Obchodník Daikokuya Kodai [k 1] , který po ztroskotání strávil několik let v Ruské říši a podařilo se mu vrátit do Japonska , byl tedy až do své smrti v roce 1828 umístěn v domácím vězení [3] .

Konec japonské izolace

Situace se začala dramaticky měnit v polovině 19. století, kdy se objevily zprávy o porážce čínské říše Čching v První opiové válce a podepsání „ nerovné “ smlouvy Nanjing , která zahájila formování systému smlouvy přístavy “, se postupně dostaly k úřadům šógunátu . Roju Mizuno Tadakuni , který byl klíčovým organizátorem reforem Tempo , tedy vzal situaci v Číně jako „varování“ pro Japonsko. Zástupci šóguna poslali Nizozemcům do Nagasaki seznam dotazů na situaci v Číně, ze kterého se dozvěděli jak o počtu britských vojáků na sousedním kontinentu, tak o schopnostech parníků [3] [4] .

Ve stejném období se ve Spojených státech šířily zprávy o špatném zacházení ze strany japonských úřadů s americkými velrybáři , kteří ztroskotali a uvízli na japonských březích. Vyhlídka na zřízení přístavu pro zásobování uhlí na parnících překračujících Pacifik přidala na důležitosti kontaktu s Japonskem. Vítězství USA ve válce s Mexikem a anexe Kalifornie výrazně posílily americké postavení na pobřeží Tichého oceánu a následná zlatá horečka vedla k tomu, že se mnohem více Američanů přestěhovalo na daleký západ země . V roce 1844 smlouva z Wangxia vyrovnala americká práva v Číně s britskými [5] [6] .

V roce 1853 zorganizovaly americké úřady vojenskou výpravu vedenou Matthewem Perrym , účastníkem mexicko-americké války . Komodor Perry, který měl k dispozici čtyři bojové „ černé lodě “ (kurofune), měl v úmyslu vyžadovat od úřadů šógunátu „jako právo, nikoli jako službu, ty skutky zdvořilosti, které by měly být prokázány od jednoho civilizovaného národa . jinému." S vědomím svého porušení japonského práva a použitím hrozby vojenské síly zajistil Perry smlouvu z Kanagawy, která ukončila japonskou izolaci [5] [7] . První kontakty vedly také ke konfliktům: zejména v srpnu 1863 britská eskadra bombardovala satsumské město Kagošima  v reakci na vraždu Angličana Charlese Richardsona [8] [9] .

V roce 1868, po přechodu státní moci v Japonsku od šóguna k císaři a boshinské válce , začala na japonských ostrovech obnova Meidži . Poté , co císař Meidži vydal pětibodovou přísahu  – která zahrnovala jak jeho dodržování mezinárodního práva , tak otevřenost Japonska k získání nových znalostí nezbytných k posílení země – země zahájila rozsáhlou transformaci téměř ve všech oblastech života: včetně právního systému. , hospodářství, náboženství a vojenské podnikání . Ústava přijatá v roce 1889 a císařský parlament , svolaný o rok později, učinily z Japonského císařství druhou zemi v Asii , která vyhlásila zavedení ústavní formy vlády [10] [11] . Představitelé nového impéria, které „přeskočilo“ z feudální izolace do vysoce rozvinuté průmyslové společnosti v rozpětí pouhé jedné generace, začali vyvíjet masivní úsilí k odstranění systému „nerovných smluv“. Jejich práce vedla k úspěchu : v roce 1894 byla podepsána Anglo-japonská smlouva o obchodu a navigaci a v roce 1911 podobná americko-japonská smlouva ) [12] [13] [14] .

Americká kolonizace Havaje. Filipíny

Havajské ostrovy se staly známými Evropanů po třetí plavbě britského kapitána Jamese Cooka : 18. ledna 1778 spatřil ostrov Oahu . Přestože v 18. století britské úřady považovaly souostroví za své území, ostrovy, prakticky bez vegetace, nevzbudily v Londýně velký zájem . Pokusy Rusko-americké společnosti získat oporu v Honolulu , které zahrnovaly výstavbu dvou pevností v letech 1816 a 1817, nepokračovaly. Podobný francouzský pokus, uskutečněný v letech 1839 a 1842, také selhal [15] .

V roce 1795 se Kamehamea I. , Havajec , stal prvním vládcem, který s podporou bílých osadníků známých jako „ vytí “ zavedl kontrolu nad všemi ostrovy souostroví, které předtím ovládali vůdci několika kmenů . Rok po Kamehameově smrti, v roce 1820, dorazili do Honolulu kalvinističtí misionáři z Nové Anglie : během příštího půlstoletí se stali skutečnými „vlastníky“ ostrovů a připravili je na spojenectví se Spojenými státy. V roce 1829 král Kamehameah III oficiálně představil křesťanství na ostrovech . V roce 1840 vedl „duchovní imperialismus “ k – alespoň navenek – christianizaci místního obyvatelstva. Na Havaji byl vytvořen stát, který byl blízký teokratickému , ale měl uspořádaný soudní systém a reprezentativní vládu . V roce 1843 byla nezávislost Havajského království uznána Velkou Británií, Francií a Spojenými státy americkými [15] [16] .

4. července 1854 američtí osadníci na Havaji poprvé vyzvali k připojení souostroví k USA. První pokusy království o navázání diplomatických kontaktů s Japonskem se nezdařily v roce 1860; v roce 1871 se Havajskému království podařilo podepsat svou první smlouvu s Japonským císařstvím. V polovině století se na ostrovech změnil i ekonomický model: velrybářství , dříve nejvýnosnější ekonomický podnik v regionu, ustoupilo pěstování cukrové třtiny [k 2] . Jako výsledek, po americké občanské válce , 1875, američtí “cukrobaroni” založili de facto kontrolu nad politickým systémem království [15] .

Protože pěstování cukru a ovoce vyžadovalo množství levné pracovní síly , začali plantážníci přivážet na ostrovy zahraniční dělníky: v roce 1890 z 90 000 lidí na ostrovy dorazilo 15 307  lidí z Číny, 12 360 Japonců a 8 602 Portugalců . většinou z ostrova Madeira . V lednu 1893 – po masivní krizi v cukrovarnickém průmyslu způsobené změnou cel na dovoz surového cukru americkým prezidentem Williamem McKinleym  – byla královna Liliuokalani svržena skupinou „ Výboru pro bezpečnost “ a prozatímní republikánskou vládou . vznikla na souostroví z bílých kolonistů, kteří obhajovali připojení ostrovů k USA. Smlouva o přistoupení byla navržena, ale nebyla podepsána za McKinleyho – nový antiimperialistický prezident Grover Cleveland považoval plánovanou anexi za „převrácení naší národní mise“ [15] .

Výsledkem byla nezávislá Havajská republika , která přijala ústavu a zvolila za prezidenta Sanforda Dolea . Španělsko-americká válka způsobila znatelný nárůst „ expanzistického trendu“ ve Spojených státech: v červnu až červenci 1898 se obě komory Kongresu rozhodly prohlásit Havaj za území Spojených států . Během stejného období se ostrovy Guam , Portoriko a Filipíny dostaly pod americkou kontrolu; Spojené státy se formálně staly koloniální říší . Občané Havajské republiky se s výjimkou zástupců „ žlutých ras “ stali Američany a na souostroví bylo zavedeno všeobecné volební právo . Rychlá přeměna Havaje v americký stát , se kterou zastánci přistoupení počítali, se však nekonala: ostrovy, které si zajišťovaly potravu z méně než 15 %, byly až do roku 1959 nadále ovládány z Washingtonu [18] .

Na začátku 20. století se souostroví stalo prázdninovou destinací pro bohaté turisty : Royal Hawaiian Hotel , který byl otevřen v roce 1927, se stal největším v regionu. Téměř subtropické klima a „bujná vegetace“, kterou přinesli kolonisté – spolu s aktivní propagační kampaní za „pacifický ráj“ – udělaly z Havaje oblíbenou turistickou destinaci. V roce 1936 začala společnost Pan American provozovat transpacifické lety na velkých létajících člunech Boeing , které přivážely turisty do Pearl City . Olympijský vítěz Duke Kahanamoku , který se narodil v Honolulu, aktivně propagoval nový sport – surfing  – který se v té době stal populárním i mimo Havaj. „Sladké nicnedělání“ místních obyvatel, kteří získávali značné příjmy z turistiky, bylo později vnímáno jako jeden z důvodů úspěchu překvapivého útoku japonské flotily [19] [20] .

Americké jednotky dorazily na ostrovy ihned po anexi, v srpnu 1898. Politické centrum souostroví, ostrov Oahu, se také stalo hlavní vojenskou základnou . V roce 1908 byl Pearl Harbor , který je jedním z nejlepších přístavů na světě, rozšířen na plnohodnotnou základnu amerického námořnictva  - stavba byla dokončena v roce 1911. Během první světové války se Fordův ostrov  pojmenovaný po místním pěstiteli cukrové třtiny – dostal pod kontrolu federální vlády USA , která jej předala armádním letcům . V roce 1939 se armádní piloti po dlouhých jednáních přesunuli na nové letiště Hickam Field. V roce 1935 americké ministerstvo války označilo území Havaje za „prioritu“ v seznamu pro expanzi zámořských kontingentů americké armády; již po začátku druhé světové války , v roce 1941, bylo na ostrovech vybudováno další vojenské letiště Eva Field. Když byla americká tichomořská flotila převedena do Pearl Harbor, námořní personál na ostrově se zvýšil z 24 000 na 100 000 najednou [19] [20] [21] .

Pozadí

Nová japonská politika a útok na Port Arthur

Poté, co byla otázka „reformy smlouvy“ odstraněna z programu , vláda Japonského impéria změnila svůj „opatrný“ kurz v zahraniční politice  – kurz, který se netěšil podpoře japonských politických stran , které by mohly blokovat přijetí rozpočet země prostřednictvím parlamentu . Císařská vláda vyvolala konfrontaci s Čínou o status Korejského poloostrova : nová politika získala téměř jednomyslnou podporu poslanců, kteří vyčlenili značné finanční prostředky na potřebné zbraně. První čínsko-japonská válka , během níž obě strany použily cizí zbraně – včetně válečných lodí vyrobených v evropských loděnicích  – skončila po tripartitní intervenci podpisem smlouvy Šimonoseki , podle níž Japonské impérium získalo kontrolu nad Tchaj-wanem a významnou odškodnění . , ale odmítl anektovat poloostrov Liaodong [22] [23] .

Poté, co v roce 1895 skupina japonských a korejských vojáků zabila královnu Ming , která vládla v Korejské říši , ruský vliv v zemi vzrostl: o tři roky později byl Port Arthur , který se nachází na poloostrově Liaodong, převeden do Ruské říše. V únoru 1904 se kabinet premiéra Katsura Taro rozhodl připravit na válku s Ruskou říší. Po rusko-japonské válce vstoupila Japonská říše – poté, co prokázala své úspěchy i ambice – do skupiny velmocí . Japonské císařské námořnictvo , které hrálo ve válce rozhodující roli, se stalo „vojenskou vizitkou“ ostrovního impéria: bitva u Cušimy v květnu 1905, ve které flotila pod velením admirála Toga Heihachira porazila síly Ruské císařské námořnictvo , změnilo postoj evropské a americké armády k japonskému námořnictvu ; už se nečetly „druhořadé“. Ve stejné době byl útok na ruskou flotilu , podniknutý před formálním vyhlášením války, popsán v londýnských novinách The Times jako „odvážný čin, který je předurčen zaujmout čestné místo v análech námořní historie “ [k 3] . Japonsko tak bylo uznáno jako klíčová námořní mocnost počátku 20. století [25] [26] [13] [27] .

Během první světové války se Japonská říše připojila k dohodě , ale omezila svůj příspěvek k věci spojenců na zabavení německého majetku v Číně a Pacifiku. Po skončení války, v roce 1919, Japonsko získalo Marshallovy ostrovy pod svou kontrolu , ale „ shandongská otázka “ způsobila neshody mezi ním a spojenci dohody. Kromě toho budoucí premiér Konoe Fumimaro , který byl součástí japonské delegace na pařížské mírové konferenci , publikoval ve francouzském hlavním městě krátkou esej , ve které vyjádřil obavy ohledně vyhlídek budoucího „angloamerického světa“. Na základě skutečnosti, že svět byl rozdělen na země, které již měly území a přírodní zdroje , a ty, které je neměly, princ Konoe poznamenal, že západní spojenci, usilující o „světový mír“, byli mezi prvními a protože byli zájem na zachování status quo . Pro politiky a úředníky britského a francouzského impéria bylo „snadné“ obvinit Německo z agrese , protože jejich říše se již na začátku 20. století zmocnila území, která potřebovala [28] [29] .

Postupně se územní expanze stala klíčovým cílem celé zahraniční politiky úřadů v Tokiu , které doufaly, že získají kontrolu nad přírodními zdroji pevninské Číny  – především železnou rudou a uhlím  – a tím vyřeší ekonomické problémy rostoucí populace Japonské ostrovy . Od roku 1933 – od vystoupení Japonska ze Společnosti národů , jejíž shromáždění prohlásilo, že japonské úřady porušují mezinárodní smlouvy a „rozpoutávají válku“ – se japonské úřady stále více politicky vzdalovaly od svých spojenců v první světové válce a přibližovaly se k nacismu . Německo a fašistická Itálie  – jejichž úřady měly také své vlastní plány na rozšíření území pod jejich kontrolou. Proces sbližování skončil podpisem Antikominterny a tripartitních (Berlínských) paktů , které v roce 1940 vytvořily „osu“ Řím-Berlín-Tokio [25] .

25. července 1941, poté, co japonské síly obsadily jižní francouzskou Indočínu , přistoupily americké federální úřady ke zmrazení všech japonských aktiv. americký prezident Franklin Roosevelt rozšířil svůj výkonný příkaz 8389 na všechny finanční a obchodní transakce zahrnující japonské zájmy. Americká reakce na novou agresi zahrnovala také komplexní embargo na vývoz amerického zboží do Japonska. Na seznam zboží byla zařazena i ropa [30] [31] [32] , jejíž vývoz byl od 1. srpna zakázán .

V Tokiu byli politici a armáda rozděleni v otázce války na dva tábory; rozkol byl zvláště patrný v námořnictvu. 31. července přijal náčelník námořního štábu admirál Nagano Osami audienci u císaře Hirohita. Přestože sám Nagano dříve patřil mezi odpůrce války se Spojenými státy, byl stále více rozčarován perspektivou diplomatického řešení: krátce před posílením amerických sankcí se stal zastáncem rozpoutání války v domnění, že „... nyní je ještě šance dosáhnout vítězství, ale časem se bude jen snižovat » [33] [34] [35] .

Pokud... již nebudeme dostávat zásoby ropy, naše zásoby se do dvou let vyčerpají. V případě války budou všechny zásoby ropy vyčerpány do roku a půl.- ze zprávy admirála Nagana císaři Hirohitovi , 31. července 1941 [36]

Dlouhá diplomatická jednání, která následovala po ropném embargu a která probíhala souběžně s přípravou vojenské operace , nevedla ke sblížení pozic stran a 1. prosince císař Hirohito schválil rozhodnutí o zahájení války. . Obecný postoj japonských politiků a armády byl názor „lepší nyní než později“. Rozhodnutí Japonského impéria vyrazit do války proti Spojeným státům bylo výsledkem ochoty podstoupit „extrémní rizika v situaci, kdy není výhra“ – nikoli přehánění vojenského potenciálu Japonska ve srovnání s americkým. Japonští představitelé a armáda raději „sázeli“ na válku v naději, že změní status quo , což považovali za nepřijatelné [37] [38] [39] [40] .

Na Havajských ostrovech

V sobotu 1. února 1941 admirál Husband Kimmel převzal velení americké tichomořské flotily od admirála Jamese Richardsona [41] . Stejně jako jeho předchůdce byl Kimmel zaujatý možností sabotáže ze strany místního obyvatelstva: především místních „Japonců“ ( nisei ), z nichž se 37 500 narodilo mimo USA. Evropská zkušenost, kdy Hitlerova vláda aktivně využívala německy mluvící menšiny ( Deutsprachige Minderheiten ) k nastolení kontroly nad Československem a Polskem , se zdála relevantní pro úřady v Honolulu i ve Washingtonu. Národní garda na Havaji tak přijala do svých řad čínské Američany , ale potomky japonských osadníků téměř nepřijala [42] [43] .

7. února byl generálporučík Walter Short jmenován velitelem 45 000členného kontingentu americké armády na Havaji. Mezi jeho úkoly patřila jak obrana ostrova Oahu, tak ochrana tichomořské flotily v Pearl Harboru před útokem ze země nebo ze vzduchu. Ve složitém systému velení, který na Havaji panoval, byl však dálkový průzkum svěřen námořnictvu, nikoli armádě [44] . Americké vrchní velení na Havaji vyjádřilo různé názory ohledně potenciální hrozby pro námořní základnu: Viceadmirál Patrick Bellinger a generál Frederick Martin sestavili tajnou zprávu (Martin-Bellinger Report), která označila jako možnost překvapivé letecké útoky na ostrovy a schopnost císařského námořnictva přiblížit se na Havaj bez odhalení. Velitel Short však útok zvenčí neočekával – spíše se bál sabotážních činů [20] [45] .

4. listopadu zaslalo velitelství amerického námořnictva zprávu admirálu Kimmelovi a řadě vůdců námořních oblastí, včetně velitele 14. (havajského) námořního okruhu Clauda Blocha . Zpráva uvedla, že Japonsko podle všeho začalo stahovat všechny své obchodní lodě ze západní polokoule . Velitel křižníku Salt Lake City , kapitán Ellis M. Zacarias , považoval takový návrat komerčních lodí zpět do Japonska za jeden z „prvních příznaků vypuknutí nepřátelství“ [46] .

27. listopadu poslal náčelník námořních operací admirál Harold Stark další varování na Havaj o nebezpečí japonské sabotáže. Náčelník generálního štábu George Marshall poslal ve 14:30 téhož dne „Zprávu válečného oddělení č. 472“, ve kterém také vydal obecné varování před potenciální válkou s Japonskem všem americkým velitelům v Pacifiku. Tato „nejednoznačná“ varování však nezmiňovala Pearl Harbor jako potenciální cíl pro japonský útok [20] [47] [48] [49] .

Zdá se, že jednání s Japonskem se zastavila... je jen malá šance, že v nich japonská vláda bude pokračovat. Další akce Japonska jsou nepředvídatelné, ale nepřátelské akce jsou možné kdykoli.- ze zprávy č. 472 generála J. Marshalla , 27. listopadu 1941 [50]

V důsledku toho na Havaji vzrostla „sabotážní psychóza “ a „ špionážní mánie “ . Velení vydalo rozkaz umístit americká letadla do těsné formace ve středu letišť - kde by mohla být lépe chráněna před sabotéry . Admirál Kimmel nařídil neustálou hlídku u vjezdu do přístavu. Nařídil také, aby byly všechny lodě uvedeny do pohotovosti v případě útoku japonských ponorek : 4. října 1939 ponorka Kriegsmarine U-47 pronikla do britské námořní základny Scapa Flow a torpédovala bitevní loď Royal Oak , což mělo za následek ztráta 786 důstojníků a námořníků. Rozsáhlou obojživelnou operaci japonské flotily považovalo americké velení také za potenciální hrozbu pro základnu, ale samostatný letecký úder se nepředpokládal [20] [47] [51] .

Příprava na operaci

10. dubna 1941 byla na základě První letecké flotily v japonském námořnictvu zformována „mobilní síla“ Kido Butai ( japonsky 機動部隊 kido: butai ) pod velením viceadmirála Naguma Chuichiho . Zpočátku se Kido Butai skládala z pěti letadlových lodí; do zimy 1941-1942 k nim přibyla další letadlová loď. Jako výsledek, šest letadlových lodí vstoupilo do síly: " Akagi ", " Kaga ", " Hiryu ", " Soryu ", " Shokaku " a " Zuikaku " [52] [53] .

Akagi byla vybrána jako vlajková loď, vypuštěná v roce 1925 a schopná zvednout do vzduchu 63 letadel. Nejmodernější lodě byly Shokaku a Zuikaku postavené v srpnu a září 1941; byly schopny nést až 84 letadel. Celkem se síly skládaly z více než 389 letadel: 350 letadel bylo určeno k útoku na Pearl Harbor a 39 k ochraně samotné squadrony před americkým protiútokem . Součástí eskadry byly také dvě bitevní lodě, dva těžké a jeden lehký křižník, devět (podle jiných zdrojů - 11 [48] ) torpédoborců a pět ponorek. Vytvořením sil schopných provést „operaci Hawaii“ se japonská vláda snažila neutralizovat tichomořskou flotilu USA, což by japonské armádě umožnilo obsadit území v jihovýchodní Asii a řadu ostrovů v Tichém oceánu [52] [53 ] .

Perspektivy dopravce: Útok Taranta a potopení Bismarcku

Autorem překvapivého útoku na Pearl Harbor byl vrchní velitel Spojeného loďstva admirál Jamamoto Isoroku, který byl vážně zraněn v bitvě u Cušimy , kde přišel o dva prsty na levé ruce. Yamamoto studoval v USA a navštívil také Mexiko a Kubu . V roce 1930 byl připojen k japonské delegaci jako expert na londýnské námořní konferenci . Jamamoto byl proti samotné myšlence války se Spojenými státy, ale poté, co dostal rozkaz připravit se na takovou válku, začal na samém začátku konfliktu trvat na nutnosti deaktivovat americkou flotilu [ 54] .

Bylo učiněno rozhodnutí [zahájit válku], které bylo diametrálně odlišné od mého osobního postoje. Nezbývá, než jít tímto směrem pevně a energicky. Tato situace je pro mě opravdu zvláštní. Asi bych to měl považovat za svůj osud.— z osobního dopisu od admirála Jamamota, 1941 [55]

Od roku 2016 nebylo přesně známo, kdy Yamamoto poprvé uvažoval o operaci na Havaji. Vědci předpokládali, že se inspiroval manévry , které proběhly v březnu 1940 a simulovaly útok letadlové lodi na japonské bitevní lodě Mutsu a Nagato . V tu chvíli už Jamamoto začal uvažovat o překvapivém útoku na flotilu v Pearl Harboru jako o způsobu, jak zahájit válku a krýt japonskou ofenzívu na jihu, s výjimkou americké intervence: admirál komentoval cvičení náčelníkovi Štáb kombinované flotily Fukudome Shigeru s větou „nebylo by možné zaútočit na Havaj ze vzduchu? [54] [56]

Jamamotův předpoklad, že letectvo je rozhodujícím faktorem v moderní námořní válce , byl posílen britským náletem na přístav Taranto v noci z 11. na 12. listopadu 1940. Těžké škody způsobené italskému královskému námořnictvu torpédovými bombardéry Swordfish , které startovaly z letadlové lodi Illastries , ukázaly zranitelnost flotily vůči leteckým útokům. V květnu 1941 byla důležitost RAF potvrzena, když letouny z britské letadlové lodi Victories potopily vlajkovou loď německého námořnictva , bitevní loď Bismarck [54] [ 56] [57] .

Schopnosti letadlových lodí zasáhnout klíčové pozemní cíle byly také aktivně diskutovány a testovány ve 30. letech: v lednu 1929, během každoročních cvičení amerického námořnictva, admirál Mason Reeves oddělil letadlovou loď Saratoga od hlavních amerických sil. a simuloval nezávislý "letecký útok" na Panamský průplav . Většina amerických admirálů přitom Reevesovo učení vnímala jako pouhý „ trik “, který neměl vojenský význam [58] .

Většina japonských admirálů – militaristické frakce – také zastávala tradiční názor, že příští námořní bitvu v Pacifiku povede a vyhraje velká flotila hladinových lodí, nikoli letadlových lodí. Letadlové lodě v takové bitvě dostaly podpůrnou roli: prováděly průzkum a určovaly cíle pro námořní dělostřelectvo . „Zavedená“ japonská strategie zahrnovala útok na americkou flotilu při jejím přesunu do západního Pacifiku a poté všeobecnou povrchovou bitvu s oslabeným, „vyčerpaným“ [59] nepřítelem západně od Marshallových ostrovů . Vypuštění dvou super bitevních lodí třídy Yamato,  Yamato v srpnu a Musashi v listopadu 1940, odráželo tyto názory [ 54] [60] [61].

Konkretizace myšlenky. Operační plán

7. ledna 1941 Jamamoto v soukromém dopise ministru námořnictva Oikawa Koshiro poprvé písemně uvedl svůj nápad zaútočit na americkou tichomořskou flotilu na Havaji ze vzduchu, stejně jako s pomocí ponorek. V dopise bylo uvedeno, že o tomto scénáři rozpoutání války s ministrem dříve mluvil. Jamamoto motivoval útok na americkou flotilu nebezpečím, že by americké letadlové lodě mohly bombardovat japonská města . Yamamoto také vyjádřil přání osobně vést útok na Pearl Harbor – což pro něj znamenalo degradaci [62] [63] .

V polovině ledna Jamamoto informoval řadu podřízených o svých strategických úvahách. Předložil jim scénář preventivního úderu a porovnal jej s tradičním pojetím rozhodující bitvy: podle nového plánu měla být tichomořská flotila vyřazena z činnosti nikoli v oceánu, ale na svých základnách na Filipínách. nebo Havaj. Po admirálově hlášení kapitán Kuroshima Kameto instruoval podplukovníka Sasaki Akiru (佐 々木彰), aby prostudoval možnost útoku na Havaj. Sasaki představila tři možné scénáře: (i) střemhlavé bombardéry vzlétly z letadlových lodí vzdálených 350 námořních mil (650 km) a zaútočily pouze na americké letadlové lodě, přičemž bitevní lodě zůstaly nezraněné; (ii) střemhlavé bombardéry zaútočily z větší vzdálenosti a po útoku přistály na moři, kde posádky vyzvedly ponorky - jelikož záchrana posádek závisela na počasí, nebylo možné ji zaručit; (iii) Japonské letadlové lodě přibližující se k Havaji na vzdálenost 300 námořních mil (550 km) provedly kombinovaný útok se stíhačkami, střemhlavými bombardéry a torpédovými bombardéry. Konečný scénář byl podobný jinému plánu, který Jamamoto nařídil vypracovat paralelně: koncem ledna admirál nařídil kontradmirálovi Onishi Takijirōovi , aby představil své nápady; Onishi byl vybrán, protože bojoval ve vzdušných bojích na čínské frontě a měl praktické vojenské zkušenosti [62] [64] .

Plánovači několikrát zmínili myšlenku obojživelné operace a dobytí Havaje, ale po prvních vážných úvahách uznali takový projekt za nereálný. Yamamoto a jeho zaměstnanci stručně zvážili myšlenku a došli k závěru, že nemají dostatečné logistické zdroje: k „spěchání na jih“ bylo zapotřebí obojživelných sil a zásobování okupované Havaje jídlem a stavebními materiály by vyžadovalo odklon dalších zdrojů [65] . Během stejného období na jednom z klíčových schůzek pro plánování útoku Onishi poukázal na to, že pokud by válka, která začala útokem na jihu, mohla skončit kompromisem se Spojenými státy, pak by útok na Pearl Harbor zničil jakoukoli naději na kompromisní řešení konfliktu [66] [ 67] [68] .

Začátkem února Onishi kontaktoval hlavního pilota letadlové lodi Kaga, Genda Minoru . O týden později představil Genda dva plány útoku: oba plány zahrnovaly útok ve dvou vlnách. První plán byl omezen na použití pouze střemhlavých bombardérů, protože existovaly pochybnosti o účinnosti horizontálních bombardérů a torpédových bombardérů třídy Nakajima B5N . Torpéda, obvykle spouštěná do vody z velké výšky, se potopila hluboko, než se vynořila blíže k hladině; a hloubka přístavu Pearl Harbor byla pouhých 12 metrů. Pokud by se technické problémy s torpédy vyřešily, Gendův druhý plán počítal s kombinovaným útokem střemhlavých bombardérů a torpédových bombardérů. V obou plánech měly stíhačky doprovázet bombardéry, chránit je před nepřátelskými stíhači a následně útočit na vzdušné cíle na americké základně [62] [69] .

Ve všech scénářích byly americké letadlové lodě považovány za klíčový cíl útoku: jejich úplné zničení bylo „absolutní prioritou“. Útoku byly také vystaveny bitevní lodě, křižníky, pomocná plavidla, letecké jednotky a infrastrukturní zařízení na souši – ale pouze jako sekundární cíle. Zničení amerických letadlových lodí zamezilo možnosti okamžitého protiútoku a zajistilo proto bezpečnost samotné japonské letadlové flotile. Gendův plán počítal s nasazením všech tří nosných jednotek – tedy všech šesti letadlových lodí flotily, které byly k dispozici. Jako možný bod setkání pro „mobilní síly“ Genda nejprve navrhl ostrov Hokkaido , jako nejsevernější z hlavních japonských ostrovů, nebo ostrov Ogasawara , 1000 km jižně od Tokia. Podle jeho plánu by do dvou týdnů mohla být flotila 200 námořních mil (370 km) od Havaje [62] [70] .

Gendův plán na kombinovaný útok pomocí torpédových bombardérů odmítl Onishi a navrhl, že by v přístavu byla instalována protitorpédová síť . Onishi navrhl Jamamotovi scénář využívající pouze střemhlavé bombardéry, ale Jamamoto cítil, že útok pouze střemhlavými bombardéry by byl neúčinný: bombardér Aichi D3A mohl nést pouze jednu 250 kg pumu. Yamamoto trval na Gendově nápadu kombinovaného útoku, který měl vyřešit problém s torpédy. Po přijetí tohoto konceptu začali účastníci diskuse vypracovávat podrobný „Operační plán pro překvapivý útok na Havaji“: Onishi, náčelník štábu 1. letecké flotily Kusaka Ryunosuke a sám Genda se podíleli na vývoji. Museli také naplánovat potřebné zásoby pro lodě a jejich přesnou cestu k cíli. Vzhledem k tomu, že stavba dvou nových letadlových lodí byla těsně před dokončením, byly také zahrnuty do plánu útoku [62] [71] .

Kritika a přijetí plánu

V srpnu 1941, poté, co vláda USA uvalila embargo na Japonské impérium, Jamamoto pokračoval v práci na plánu útoku na Havaj. Během tohoto období generální štáb japonského námořnictva pod velením admirála Nagana Osamiho zdokonalil své plány na koordinovaný útok v asijsko-pacifické oblasti na území kontrolovaná Spojenými státy a Velkou Británií; ústředí také obdrželo první návrhy na „Operaci Hawaii“ od Yamamota. Po jednání s kapitánem Kurošimou se však velitelství flotily vyslovilo proti Jamamotově návrhu. Štábní důstojníci věřili, že dvoutýdenní cesta na Havaj by s největší pravděpodobností připravila operaci o překvapení, a kromě toho se technické potíže s vícenásobným doplňováním paliva do lodí během takové cesty zdály nepřekonatelné [72] .

Technické potíže samotného úderu byly také velké: horizontální bombardéry, shazující bomby z výšky asi 2000 metrů, extrémně zřídka zasáhly lodě přesně. Navíc, protože letectví za druhé světové války nebylo za každého počasí, špatné počasí v den útoku to prostě znemožnilo. Povětrnostní podmínky způsobily problémy letectví a ovlivnily skutečnost, že 1. září 1939 se polským vojákům podařilo vyhodit do povětří důležitý most u Dirschau [73] . Evakuaci britských jednotek z Dunkerque také umožnila z velké části nečinnost Luftwaffe způsobená špatným počasím [74] . Podobně během letecké bitvy o Británii mezi 19. a 23. srpnem 1940 nad Anglií „vládlo špatné počasí“ – a první britský odvetný nálet na Berlín ve skutečnosti ze stejného důvodu selhal [75] [72] .

Klíčovou námitkou proti plánu admirála Jamamota bylo, že letadlové lodě byly povinny podporovat postup japonské armády do jihovýchodní Asie – a proto nemohly být použity proti Havajským ostrovům. V důsledku toho generální štáb dospěl k závěru, že Jamamotův plán je nereálný. Navzdory odmítnutí velení se Jamamoto nadále držel své myšlenky: v září uspořádalo velitelství Spojeného loďstva velitelská a štábní cvičení v prostorách Vyšší vojenské akademie císařské flotily pro případ války v Tichém oceánu. . Součástí cvičení bylo i studium útoku na Havaj, který se odehrál ve speciálně střežené oddělené místnosti. Výsledky cvičení byly předloženy velitelství námořnictva. Během dvou kol cvičení se Kido Butai skládající se ze čtyř letadlových lodí „přiblížilo“ k havajskému ostrovu Oahu ze severu. Použití 360 letadel umožnilo „potopit“ čtyři americké bitevní lodě, dvě letadlové lodě a tři křižníky a také způsobit těžké škody jedné bitevní lodi, jedné letadlové lodi a třem křižníkům; do konce hry bylo zničeno 180 amerických letadel. Japonské síly ztratily jednu letadlovou loď a 217 letadel [72] [76] .

Jamamoto po cvičení začal navrhovat použití všech šesti japonských letadlových lodí. Když Onishi a Kusaka viděli odpor velitelství námořnictva, navrhli kompromisní řešení – použít tři letadlové lodě, které měly dolet 10 000 námořních mil a mohly dosáhnout cíle bez doplňování paliva. Zbytek nosičů měl být použit pro kampaň v jihovýchodní Asii. Yamamoto se domníval, že použití tří letadlových lodí schopných vynést do vzduchu pouze 226 letadel nestačí k zajištění rozhodujícího úspěchu: vyžadoval nejméně 350 bombardérů a stíhaček. Dodatečné výpočty provedené v říjnu 1941 ukázaly, že císařské námořnictvo ztratí při útoku na Pearl Harbor asi polovinu vybavení (lodí a letadel), ale Jamamoto nadále trval na použití všech dostupných sil. Během cvičení se v žádné z fází cvičení nejednalo o vylodění na Havajských ostrovech [72] [76] [77] .

Jen několik hodin poté, co byl svolán nový vládní kabinet Tojo Hideki , 19. října, se Kurašima znovu setkal s Fukudome Shigeru , šéfem první divize generálního štábu námořnictva , který měl na starosti vojenské operace a vojenskou strategii. Mezi důstojníky se strhla „žhavá hádka“: Kurašima trval na provedení plnohodnotné „havajské operace“ a Fukudome kategoricky protestoval proti tomuto projektu. Neschopen přesvědčit svého protivníka, Kurošima požadoval schůzku se zástupcem náčelníka štábu námořnictva, kontradmirálem Ito Seiichi , blízkým Jamamotovým známým. Kurošima ho informoval o Jamamotově hrozbě, že odstoupí, pokud admirálovy požadavky nebudou splněny. Ito na oplátku nahlásil hrozbu Naganu, které - ve strachu, že ztratí svého velitele krátce před začátkem nepřátelských akcí - s operací souhlasilo. Podmínkou dohody bylo, že Jamamoto „za to ponese plnou odpovědnost“. Poté byl schválen jednotný „Operation Plan of the Imperial Navy“ (Imperial Navy Operation Plan), který zahrnoval operaci na Havaji [72] [63] .

Poté, co Jamamoto – za použití stejné taktiky vyhrožování vlastní rezignací jako německý generál Erich Ludendorff za 1. světové války  – dosáhl svého cíle, na společné konferenci 15. listopadu 1941 se vojenští a političtí představitelé Japonského impéria rozhodli vojenský plán země. Plán byl dohodnut o deset dní dříve na císařské konferenci: 4. listopadu Nagano osobně představilo plán „havajské operace“ císaři [78] . V případě, že by jednání ve Washingtonu selhala, projekt by zahrnoval dobytí velké části asijsko-pacifického regionu během prvních pěti měsíců. Druhá fáze zahrnovala „ochranu okupovaných území“ táhnoucích se od Barmy po Bismarckovo souostroví a zajištění dopravy přírodních zdrojů do mateřské země . Poté, prostřednictvím opotřebovací války , Japonské císařství zamýšlelo přimět Spojené státy k mírovým jednáním [78] [79] [80] .

Podrobný plán útoku

Poté, co generální štáb japonského námořnictva souhlasil s operací Havaj, začalo První letectvo vypracovávat podrobný plán útoku. Prvním problémem byla trasa velké skupiny letadlových lodí: z hlediska počasí byla pro Kido Butai nejvýhodnější trasa přes Marshallovy ostrovy , které japonské úřady postupně usadily se svými kolonisty. Hrozilo však značné nebezpečí odhalení americkými hlídkovými čluny nebo četnými obchodními loděmi. Nakonec byla zvolena jiná trasa: procházela severní částí Tichého oceánu, kde bylo mnohem horší počasí – která však zároveň měla daleko k obvyklým lodním a hlídkovým trasám. Po shromáždění v Tankan Bay na Kurilských ostrovech měla flotila vyplout na moře a čtyři dny před útokem se dostat do plné bojové pohotovosti . Den před útokem měly lodě dorazit na průsečík 33° severní šířky a 157° západní délky [81] . Ráno v den útoku měly nosiče vstoupit do pozice 200 námořních mil (370 km) severně od Pearl Harbor: Japonská rozvědka hlásila, že letecké hlídky americké flotily létaly na jih z Oahu [82] [83] [84] .

Oahu bylo rozděleno do pěti útočných zón. První zóna sestávala z oblasti mezi námořní loděnicí a Ford Island která zabírala většinu prostoru ve středu přístavu. Druhá zóna zahrnovala oblast severozápadně od Ford Island; tři zbývající oblasti byly menší West Loch, Middle Loch a East Loch. První zóna byla rozdělena na (i) oblast doků severozápadně od námořní loděnice - kde se nacházely bitevní lodě - (ii) oblast přístavu - kde kotvily ostatní lodě - (iii) přístavní zařízení a (iv ) zbývající území. První zóna byla hlavním cílem celého útoku. Piloti 1. a 2. letadlové divize měli útočit v centrální oblasti, protože byli nejzkušenějšími ze všech japonských pilotů. Nejméně zkušení piloti z 5. divize Carrier měli útočit na letiště a pozemní cíle [82] [21] [85] .

Rozdělení na dvě vlny s hodinovým a půl intervalem mezi nimi bylo způsobeno naléháním Gandy - který chápal nemožnost zformovat ve vzduchu jedinou letku o třech stovkách letadel. V první verzi plánu se po vypuštění letadla měly letadlové lodě otočit na sever a pohybovat se rychlostí 20 uzlů do bodu 300 námořních mil (550 km) severně od Pearl Harbor, což by jim umožnilo rychle se dostat mimo zónu amerického odvetného úderu. Genda se proti takovému zvratu vehementně postavil, protože vylučoval možnost návratu poškozených japonských letadel na své lodě. Plán založený na takovém stažení by mohl mít také negativní vliv na morálku pilotů [82] [86] .

Námitky Gendy byly zohledněny: podle nového plánu Kido Butai pokračoval na jih po spuštění první rázové vlny, která umožnila vypuštění druhé vlny ze vzdálenosti stejných 200 mil – a teprve poté se flotila obrátila na sever. Takový plán na jednu stranu vystavil lodě většímu riziku, ale na druhou stranu to letadlům usnadnil. Po úderu měly mobilní síly projít kolem atolu Midway ve vzdálenosti 800 mil a vrátit se do vnitřních vod Japonska. Dvě letadlové lodě měly být přiděleny k útoku na Midway na zpáteční cestě, pokud by flotila měla takovou příležitost. Pokud byla flotila způsobena vážným poškozením, musela se stáhnout na pověřené území Marshallových ostrovů, uzavřené pro návštěvy jakýchkoli cizích lodí [82] [87] .

K doplňování paliva do letadlových lodí a torpédoborců doprovázelo flotilu 7 tankerů po 10 000 tunách: pokud by kvůli povětrnostním podmínkám nebylo možné flotilu natankovat na volném moři, bylo k dispozici 3 500 kovových sudů s 200 litry paliva a 40 000 kanystrů o objemu 18 litrů. umístěných na letadlových lodích. Aby bylo možné umístit hořlavé nádoby po celé lodi, ministerstvo námořnictva formálně souhlasilo s dočasným zrušením svých protipožárních předpisů . Letadla měla původně startovat v noci. Když se při manévrech ukázalo, že start za tmy znesnadňuje rozdělení letounů na letky, byl start první vlny naplánován na hodinu před východem slunce. Velitelem první vlny byl zvolen pilot Fuchida Mitsuo , který měl přezdívku „Hitler“ pro svůj výrazný knír [82] [88] [89] .

Tréninky

Od září 1941 byli japonští piloti cvičeni pro útok na Pearl Harbor: k tomu byly použity námořní základny na ostrově Kjúšú . Základny byly vybrány kvůli podobnosti krajiny s Havají a malé hloubce místního přístavu – také 12 metrů. Piloti torpédových bombardérů brzy narazili na předvídaný problém: torpédo Model II po pádu kleslo do hloubky 20 metrů a při dopadu na dno mělkého přístavu explodovalo. Problém byl vyřešen snížením výšky pádu, upřesněním úhlu vstupu torpéda do vody (18,5 ± 1,5 °) a instalací speciálně navržených dřevěných „peří“ na torpéda. Obyvatelé nedalekého města byli překvapeni, když viděli japonská letadla letící směrem k zálivu, téměř narážející na jejich střechy, zatímco prostitutky v místní čtvrti červených luceren zaznamenaly neobvyklé vzrušení pilotů ve výcviku.[ význam skutečnosti? ] [90] [67] [86] [69] .

Do 17. listopadu dokázala firma Mitsubishi z města Nagasaki vyrobit dostatečné množství upravených torpéd v extrémně krátkém čase. Japonští admirálové zároveň pochopili, že v mělkém havajském přístavu budou americké lodě spíše potopeny než potopeny: lodě lze zvednout a v případě vleklé války opravit. Uvědomili si také, že většina členů posádky by mohla přežít útok na lodě v přístavu [90] [67] [91] .

První pokusy o útočné válečné lodě s horizontálními bombardéry začaly na jaře 1941. Na konci září Císařské námořnictvo experimentovalo se speciálními bombami, což byly upravené 16palcové granáty. Special Air Corps provedl desetidenní zkušební výsadek na letišti poblíž základny v Yokosuce poblíž města - bez  jediného zásahu do cíle. Do 10. října bylo cvičení rozšířeno a 23. října se na základně konala přednáška o bojích v Evropě: Fuchida se zvláště zajímal o útok na Taranto . Změnou typu formace letky, snížením výšky pádu na 3000 metrů a zvýšením intenzity výcviku japonští piloti nakonec dosáhli 70% zásahů cíle [92] [93] [94] .

V červenci americký námořní atašé v Tokiu, kapitán Henry H. Smith-Hutton (1901–1977), informoval svou vládu, že japonské námořnictvo připravuje manévry na západním pobřeží Kjúšú v Ariakeském moři . Atašé věděl, že během cvičení japonské námořnictvo podnikalo letecké útoky na velké válečné lodě. Ale v tu chvíli ve Washingtonu nevěděli o operaci Havaj ani o brzkém vstupu Japonska do války [95] .

Na moře

Ve středu 26. listopadu 1941 „mobilní síly“ japonského námořnictva opustily záliv Hitokappu na Kurilském ostrově Iturup . Stalo se to v 06:00 místního času: na Havaji to bylo 25. listopadu v 10:30 a ve Washingtonu to bylo v 16:00. Kotevní řetěz vlajkové lodi Akagi se zasekl, což zdrželo plavbu celé eskadry o půl hodiny – a způsobilo znatelnou nelibost mezi pověrčivými lidmi , kteří byli na palubě Kido Butai. Poslední opouštěly záliv tankery [96] [97] [93] .

Všichni musíme být připraveni na mimořádný odpor Američanů... Japonsko ve své historii čelilo mnoha důstojným protivníkům - Mongolům , Číňanům, Rusům - ale v této operaci se setkáme s nejsilnějším a nejvynalézavějším protivníkem ze všech.- z projevu admirála Jamamota, 17. listopadu 1941 [98]

29. listopadu poslal vedoucí oddělení Fukudome Kido Butaiovi – již v severním Pacifiku – zprávu, že „neexistuje žádná naděje na japonsko-americká jednání“. Velitel Nagumo dospěl k závěru, že válka je nevyhnutelná. Technicky by Tokio stále mohlo stáhnout své síly, protože – navzdory nejpřísnějšímu režimu rádiového ticha dodržovaného po celou dobu přechodu – Kido Butai přijímalo signály z velitelství flotily. 1. prosince tokijského času vstoupil Kido Butai na západní polokouli . I přes bouřlivé počasí lodě pravidelně tankovaly na volném moři. Již na moři technici na letadlových lodích pokračovali v připevňování nových torpéd k letadlům, protože na to neměli čas, když byli umístěni na Kurilech. Nově dodané stíhačky Zero , 21, také potřebovaly úpravu. 2. prosince z bitevní lodi Nagato obdržely Mobile Forces rozkaz „Ascend Mount Niitaka 1208“ [k 4] , což znamenalo útok 8. prosince japonského času – 7. prosince havajského [101] [102] [103] .

3. prosince bouře znemožnila natankování lodí a přenesla předáka přes palubu z letadlové lodi Kaga. Následující den se Kido Butai otočil na jih směrem k Havajským ostrovům a o den později se v zóně špatné viditelnosti srazil s neznámou obchodní lodí , která nevysílala žádné rádiové signály . Následující den byly na lodě vyvěšeny plakáty se zprávou od samotného Jamamota: „Na této kampani závisí osud Impéria. Každý z vás musí udělat maximum!" V květnu 1905, před bitvou u Cušimy , vztyčila japonská bitevní loď Mikasa signální vlajku "Z"  - v prosinci 1941 vztyčili stejnou vlajku japonští námořníci na stěžni letadlové lodi Akagi. Poté válečné lodě Kido Butai zvýšily rychlost a oddělily se od zásobovacích lodí [101] [104] .

Průzkum na Havaji

Od září 1938 sbírali občané nacistického Německa Bernhard Julius Otto Kühn , údajně bývalý námořní důstojník za první světové války, a jeho manželka Ruth informace o americké flotile pro japonský generální konzulát na Havaji. Japonské tajné služby předaly rodině Kuhnů částku asi 70 000 amerických dolarů : 25. října 1941 obdržel Bernhard Kuhn obálku se 14 000 dolary [105] [106] [107] .

Od roku 1941 využíval své specialisty k průzkumu i generální štáb japonského námořnictva: v březnu byl poručík Yoshikawa Takeo vyslán na Havaj pod jménem „Morimura Tadashi“, kde se vydával za japonského Havaje. Japonský konzul v Honolulu, Kita Nagao , zaslal kódy o stavu věcí na Havaji ministerstvu zahraničních věcí v Tokiu, které pak informace předalo velitelství flotily. Hlavním úkolem bylo shromažďovat informace o poloze tichomořské flotily, pohybech jejích lodí a také o letištích, obranném systému a pohybech vojsk [105] [106] .

Osm bitevních lodí kotví po dvojicích v zóně "A", dvě letadlové lodě v zóně "B", deset těžkých a tři lehké křižníky a sedmnáct torpédoborců kotví v zóně "C".— ze zprávy Yoshikawy , 6. prosince 1941 [108]

12. května poslal agent Yoshikawa svou první zprávu se seznamem lodí Pacifické flotily. Zprávy pak posílal vždy 10. dne v měsíci. 15. listopadu dostal z Tokia příkaz podávat zprávy dvakrát týdně a 2. prosince ministerstvo zahraničí nařídilo konzulátu v Honolulu zasílat denní situační zprávy. Mezi 12. květnem a 6. prosincem bylo do japonské metropole odesláno celkem 177 zpráv, které všechny obdržel Jamamoto. Admirál a jeho kolegové si všimli, že americké lodě měly tendenci odjíždět na manévry během týdne – a vracet se do Pearl Harboru na víkend. V důsledku toho byli japonští důstojníci schopni určit nejlepší den pro překvapivý útok - neděli 7. prosince 1941. Zprávy z Honolulu také naznačovaly, že americké bitevní lodě nebyly chráněny protitorpédovými sítěmi. V očekávání, že síť bude instalována v blízké budoucnosti, začaly na námořní základně v Jokosuce „horečné a neúspěšné“ práce na vývoji speciálního torpéda schopného proniknout takovou sítí [105] [109] .

Aby naplánovali trasu Kido Butai v severním Pacifiku, byli na Havaj vysláni tři zpravodajští důstojníci – Maejima, Matsuo a Suzuki. S občanskými doklady v ruce cestovali na osobní lodi Taiyo Maru , kterou vlastní Nippon Yusen Kaisha (NYK). Loď vyplula z města Jokohama 22. října a na palubě vezla Japonce i Američany pracující v Japonsku. Během plavby po plánované trase Kido Butai si důstojníci dělali poznámky o počasí, lodích a letadlech, se kterými se setkali, a příležitostech k doplnění paliva na moři [105] [110] .

Poté, co loď dorazila na Havaj, všichni tři důstojníci se setkali s japonským konzulem, který přes ně poslal svá hlášení do Tokia. Důstojníci také získali další informace od místních obyvatel japonského původu. V důsledku toho bylo v plánech útoku specifikováno, že americké bitevní lodě stály ve dvou řadách v takzvané „řadě bitevních lodí“ ( angl.  Battleship Row ) a hlubinné parkoviště v Lahaině na severozápadě Maui nebylo žádné . déle používané americkou flotilou. Navzdory skutečnosti, že FBI , celní služba a armádní zpravodajské služby sledovaly Taiyo Maru, kontakty mezi konzulátem a agenty na palubě lodi nepřitahovaly pozornost amerických úřadů [105] [110] .

Večer 5. listopadu vyplula Taiyo Maru z mola 8 do Honolulu. Po návratu do Tokia 17. listopadu byli zpravodajští důstojníci povoláni do velitelství námořnictva, aby osobně informovali o své činnosti. Poté se důstojník Suzuki stal členem velení bitevního křižníku Hiei , který byl součástí „mobilních sil“. Důstojník Matsuo se stal členem posádky japonské ponorky I-22 (1938) , která také zamířila na Havaj [105] [110] .

Poslední informace obdržené těsně před útokem na Pearl Harbor pocházely z Jošikawy: 6. prosince oznámil, že americká tichomořská flotila není připravena na válku a nepřijala žádná konkrétní obranná opatření – zejména nebyly instalovány přehradní balony nad základna . Yoshikawa ve své zprávě spletl cvičnou loď Utah s USS Enterprise ; také chybně hlásil, že v přístavu viděl jinou letadlovou loď, pravděpodobně Lexington . Odpoledne 6. prosince ve svém posledním telegramu číslo 254 Yoshikawa znovu hlásil, že viděl dvě letadlové lodě. Šest hodin před útokem však Jošikawa přesto hlásil Tokiu, že americké letadlové lodě v přístavu nejsou – Kido Butai tuto klíčovou informaci obdržel tři hodiny před startem první vlny. Pilot Fuchida později napsal, že on a jeho podřízení věděli ráno 7. prosince, že na Havaji nejsou žádné americké letadlové lodě – ale stále doufali, že se rozvědka ukáže jako chybná [105] .

Miniponorky: první kontakt

V polovině listopadu 1941 přečetl velitel 6. flotily viceadmirál Shimizu Mitsumi Do té doby byla ve flotile vytvořena speciální jednotka o deseti lidech - Třetí ponorková eskadra pod velením poručíka Iwasa Naoji  - která obsluhovala trpasličí ponorky třídy Ko-hyoteki (typ A). Dvojité ponorky, vyzbrojené dvěma 450mm torpédy, vyvinuly v té době rekordní rychlost 24 uzlů. Plán jejich použití naznačoval možnost, že ponorky měly narazit do velkých nepřátelských lodí – tedy působit jako kamikadze [111] [112] .

Ať se se mnou stane cokoliv – pokud odejdu, bude to ve službách mé země. Slovy nelze vyjádřit, jak jsem vděčný za výsadu bojovat za mír a spravedlnost.- z dopisu na rozloučenou ponorkového důstojníka Sakamakiho , 16. listopadu 1941 [113]

Od června 1941 cvičili ponorky, včetně poručíka Sakamaki Kazuo , a na konci léta jim bylo řečeno, že jejich možnými cíli budou britské základny v Hongkongu a Singapuru, stejně jako americké přístavy San Francisco a Pearl Harbor. Manévry na severním pobřeží Šikoku zahrnovaly vstup do přístavu úzkým kanálem, který napodoboval situaci v Pearl Bay na Oahu. Nosiče trpasličích ponorek byly konvenční ponorky I-16, I-18, I-20, I-22 a I-24. Plán předpokládal, že po útoku nosné čluny vyzvednou posádky trpasličích ponorek a samotné miniponorky budou zaplaveny jižně od havajského ostrova Lanai [111] .

5. prosince vplula do havajských vod podvodní eskadra nosných člunů, aniž by byla odhalena. Krátce před 4:00, v noci z 6. na 7. prosince, velitel torpédoborce Ward poručík William Outerbridge (Outbridge) přijal rádiový signál od minolovek USS Condor a USS Crossbill, hlídkujících u vchodu do Přístav Pearl Harbor: minolovky hlásily, že si všimli periskopu neznámé ponorky. Outerbridge uvedl svůj tým do pohotovosti a zkoumal dotyčnou oblast pomocí echolotu , bez úspěchu . Outerbridge zastavil jejich pátrání kolem 4:30 ao další půlhodinu později se Condor a Crossbill vrátili na svá kotviště v Pearl Harboru. Aby lodě mohly projít, byla zvednuta část protiponorkové sítě umístěné přes přístav – síť zůstala otevřená až do 8:40 [111] [114] .

Kolem 06:30 obdržel torpédoborec Ward novou zprávu: průzkumné letadlo a servisní plavidlo Antares spatřily ponorku, která se, jak se jim zdálo, snažila proklouznout do přístavu za Antares. V době, kdy Ward dorazil, průzkumný letoun již pronásledoval jednu z trpasličích ponorek. Kolem 6:45 začal torpédoborec shazovat hlubinné nálože , dokud se na povrch nevynořila ropná skvrna – což naznačuje, že cíl byl zasažen. V 0653 Outerbridge hlásil námořní základně Pearl Harbor, že potopil nepřátelskou ponorku u vjezdu do přístavu [115] [116] [48] .

Admirál Kimmel obdržel informaci o tomto incidentu až v 07:30. Jeho důstojníci Outerbridgeově zprávě nevěřili, protože podobná hlášení byla učiněna již dříve, ale vždy se ukázalo, že jsou nepravdivé. Informace o incidentu byly pochybné i mezi badateli útoku na Pearl Harbor – desítky let po válce mnoho historiků považovalo poplach za falešný. Poté, co výzkumný tým v roce 2002 objevil trosky trpasličí ponorky pár kilometrů od místa Outerbridge, byl jeho příběh potvrzen. První japonsko-americký bojový střet tichomořské války nebyl ve vzduchu, ale na moři – skončil smrtí dvou japonských námořníků [111] [117] [116] .

Útok

Útok na Pearl Harbor sestával ze dvou náletů, kterých se zúčastnilo celkem 350-353 japonských letadel. Zbývající stíhačky, jak bylo plánováno podle plánu, zůstaly k pokrytí šesti letadlových lodí a lodí, které je doprovázely [118] [119] .

První vlna

V předvečerním soumraku, kolem 05:30 7. prosince 1941, japonské těžké křižníky Tone a Chikuma , které byly součástí Kido Butai, vyslaly každý jeden průzkumný letoun na Havaj. Japonští průzkumní piloti věděli, že je americké síly odhalí, a tak se doba mezi průzkumem a úderem extrémně zkrátila – na technické minimum 30 minut potřebných k předání zprávy mezi letadly a loděmi. První průzkumný letoun šel zkontrolovat Pearl Harbor a druhý - hlubokovodní kotviště Lahaina na Maui. Velení japonských sil potřebovalo podrobné informace o poloze americké flotily a stavu obrany, stejně jako o oblačnosti a směru větru. Velitel Nagumo se rozhodl nepoužít ponorky k průzkumu, protože se obával, že by byly objeveny [120] [121] .

Detekce vzletu a radaru

Ze všech šesti letadlových lodí vzlétlo celkem 183 letounů první vlny: dva letouny se nemohly připojit ke skupině, protože jeden havaroval při startu (pilot byl zachráněn), druhý měl poškozený motor a zůstal stát na paluba. Kolem 6:30 ráno se stíhačky a bombardéry pod vedením Fuchida seřadily do formace V a zahájily let dlouhý 230 námořních mil (426 km) na Havaj. Část stíhaček, tři desítky strojů, zůstaly krýt letadlové lodě před údajným odvetným úderem amerických letadel [120] [122] [53] .

Přibližně ve stejnou dobu, více než 200 námořních mil (370 km) západně od Oahu, odstartovala průzkumná letka osmnácti střemhlavých bombardérů Douglas SBD Downless z americké letadlové lodi Enterprise , která se vracela na Havaj ze základny na ostrově Wake Island ...

Když japonští piloti překonali asi polovinu vzdálenosti k Pearl Harbor, jedna ze tří radarových stanic americké armády SCR-270 instalovaných na severním pobřeží Oahu - v oblasti Opana Ridge - detekovala leteckou skupinu [123] . Dva operátoři stanice, vojíni George E. Elliott a Joseph L. Lockard, naznačili, že se k ostrovům blíží „masivní“ skupina letadel. Nahlásili to vojenskému velitelství ve Fort Shafter na jihu Oahu, ale v tu chvíli bylo téměř celé vedení velitelství na snídani [120] [124] [125] [126] .

Na velitelství byl přítomen pouze poručík Kermit Tyler , který měl službu na stanovišti radarové kontroly podruhé v životě. Vojín Lockard telefonicky oznámil, že na radaru pozoroval „největší skupinu [letadel], jakou jsem kdy viděl“, aniž by alespoň přibližně upřesnil, kolik letadel v ní bylo. Poručík Tyler si jeho zprávu vyložil jako přiblížení se letky bombardérů B-17E , která měla na Havaj dorazit z americké pevniny ráno 7. prosince: poručík později tvrdil, že ho „nenapadlo“, že blížící se letadlo by mohlo být nepřítelem. Nakonec Elliot a Lockard pokračovali ve sledování japonských sil na obrazovce radaru až do 7:40 - poté šli na snídani [120] [124] [125] .

Letadla první vlny

číslo skupiny	Letadlová loď	množství	Plánované cíle
Výškové bombardéry Nakajima B5N Výzbroj: 800kg pancéřová bomba
1c	"Akagi"	patnáct	Maryland, Tennessee, Západní Virginie
2c	"kaga"	čtrnáct	Arizona, Tennessee, Západní Virginie
3c	"Soryu"	deset	Nevada, Tennessee, Západní Virginie
4v	"Hiryu"	deset	Arizona, Kalifornie
	Celkový:	49
Torpédové bombardéry Nakajima B5N Výzbroj: Letecké torpédo Mk91
1t	"Akagi"	12	Západní Virginie, Oklahoma, Kalifornie
2t	"kaga"	12	Západní Virginie, Oklahoma, Nevada
3t	"Soryu"	osm	Utah, Helena, Kalifornie, Relé
4t	"Hiryu"	osm	Západní Virginie, Oklahoma, Helena
	Celkový:	40
Aichi D3A střemhlavé bombardéry Výzbroj: 250 kg letecká puma, 2 × 7,7 mm kulomety
1p	"Shokaku"	26	hickam
2p	"Zuikaku"	25	Weller
	Celkový:	51
Stíhačky Mitsubishi A6M Zero Výzbroj: 2 × 20 mm kanóny a 2 × 7,7 mm kulomety
1i	"Akagi"	9	Hickam, Eva, Fordův ostrov
2i	"kaga"	9	Hickam, ostrov Ford
3i	"Soryu"	osm	Weller, Eva, letadla na Barbers
4i	"Hiryu"	6	Weller, Eva, letadla na Barbers
5i	"Shokaku"	6	Kaneohe, Bellows
6i	"Zuikaku"	5	Kaneohe
	Celkový:	43
	Celkem v první vlně:	183

Letecký průzkum. Předčasný signál

V 07:35 průzkumný letoun z křižníku Tikuma přerušil rádiové ticho a oznámil, že v Pearl Harboru kotví devět bitevních lodí a také jeden těžký a šest lehkých křižníků. O tři minuty později pilot dodal, že počasí a viditelnost jsou dobré. Poté druhý průzkumník oznámil, že „v Lahaině nejsou žádné nepřátelské lodě“. Velení Kido Butai se tedy nakonec rozhodlo zaměřit na útok na mělký přístav v Pearl Harbor, a ne na hlubinné parkoviště v Lahaině, z jehož dna by bylo extrémně obtížné zvednout potopené lodě. Letoun z Chikumy se vrátil na Kido Butai, zatímco druhý průzkumný letoun pokračoval na jih v hledání amerických letadlových lodí: když se Enterprise pohybovala směrem k Havaji ze západu, zůstala nezjištěna [120] [127] .

Několik minut poté se Fuchida sám ujistil, že viditelnost byla perfektní a ve vzduchu nebyla žádná nepřátelská letadla. Fuchida signalizoval své skupině: vystřelil ze světlicové pistole a nařídil bombardérům, aby se připravily k útoku. Fuchida si nebyl jistý, že všechny eskadry viděly signál a o deset sekund později vypálily druhou střelu. Nadporučík Takahashi Kakuichi , který velel letce střemhlavých bombardérů, však obě střely viděl a signál interpretoval jako příkaz k okamžitému útoku. Pilot Murata Shigeharu , který velel hlavní peruti torpédových bombardérů, si uvědomil, že Fuchidův signál byl špatně interpretován [128] [129] .

Murata nemohl zasáhnout a zastavit Takahashiho: proto také připravil svou eskadru torpédových bombardérů k okamžitému útoku. Fuchida viděl, že celá skupina nerozumí jeho příkazu. Došel k závěru, že to již není rozhodující – protože tichomořská flotila útok neočekávala. Klíčový prvek celého plánu – překvapení – byl dodržen. V 7:49, jedenáct minut před plánovaným začátkem útoku, Fuchida vyslal signál „to, tamto, tamto“ – zkratka pro totsugeki, „útok!“ ( jap. 突撃) . Jednotná formace se rozpadla na šest skupin, z nichž každá měla zaútočit na jednu z cílových oblastí [128] [129] [85] .

"Tóra! Tóra! Tóra!". Wheeler Field

Brzy ráno 7. prosince odletěl právník Ray Buduick z Oahu ve svém lehkém letadle , aby svému 17letému synovi Martinovi ukázal ranní panorama Havajských ostrovů. Letoun Baduik byl ostřelován japonskými stíhači, ale i přes menší poškození se mu podařilo přistát. K prvnímu střetu ve vzduchu tichomořské války tedy došlo mezi japonskými stíhači a americkými civilními letouny [130] .

Brzy na Pearl Harbor zaútočily torpédové bombardéry B5N: dvě perutě, každá po osmi letadlech, se přiblížily k ostrovu Ford ze severozápadu. Druhá skupina dvou bombardovacích perutí přeletěla přes vojenské letiště Hickam Field a pokračovala v útoku na americké bitevní lodě kotvící v „řadě bitevních lodí“ [130] .

Když se všechna klíčová americká vojenská letiště na Oahu dostala pod překvapivý útok, Fuchida si uvědomil, že bylo dosaženo naprostého překvapení. V 7:53 vyslal vysílačkou předem připravený signál „Tóra! Tóra! Tóra!" (Tiger! Tygr! Tygr!), Označující úplný úspěch. Protože jakákoli předčasná akce mohla ohrozit překvapení úderu, měl každý letecký velitel přímý rozkaz zdržet se jakékoli útočné akce, dokud nebude přijat signál z Futidy. Nyní mohli zaútočit [130] [131] .

V 7:50 ráno dorazilo na letiště Wheeler Field v centru Oahu pět střemhlavých bombardérů doprovázených osmi stíhačkami Zero pod velením poručíka Suganamiho Masajiho s úkolem zničit americká letadla a zabránit protiútoku na japonské letadlové lodě. . Vzhledem k tomu, že letouny byly sestaveny na přistávacích drahách na příkaz generálporučíka Shorta , staly se snadným cílem pro japonský letecký útok. Stíhači také zahájili kulometnou palbu na administrativní budovy a ubikace posádky. Většina stíhaček amerického letectva – většinou Curtiss P-36 Hawks a P-40 Warhawks  – byla zničena na zemi. Poté na letoun v hangárech zaútočily japonské stíhačky nesoucí dva 20mm kanóny: některá americká letadla začala hořet. Vzhledem k tomu, že americká letadla byla těsně seskupena, požár se rychle rozšířil z jednoho na druhé. Američtí vojáci se pokusili odvalit přeživší letadla z ranveje, aby omezili škody způsobené japonským útokem [130] [132] .

V 7:53 zaútočilo šest Zero vedených poručíkem Okajimou na Ewa Mooring Mast Field na jihozápadě Oahu, kde bylo umístěno 48 letadel - většinou stíhacích bombardérů Grumman F4F Wildcat  - z Air Group . Stejně jako v případě útoku na Wheeler Field se stíhačky třikrát přiblížily ke svým cílům. Opětovná palba byla vypálena z jediného kulometu, narychlo namontovaného na křídle jednoho z amerických letadel. Obráncům Ewa Mooring Mast Field se přitom podařilo sestřelit jednu „Zero“ [130] [133] .

Kaneohe Bay. Alarm

Ve stejné době zaútočilo jedenáct japonských stíhaček na námořní leteckou stanici Kaneohe Bay severovýchodě ostrova. Velitelem základny, kde se nacházel dvoumotorový hlídkový letoun PBY „ Catalina “ samostatné Průzkumné flotily , byl Harold Martin . Během deseti minut byly všechny Catalinas zničeny na zemi, protože jediné hasičské auto bylo také poškozeno a nebylo možné jej použít k hašení [130] [133] .

Krátce před 8:00 dorazila letadla první vlny také ke svému hlavnímu cíli - základně Pearl Harbor a nedalekému letišti Hickam Field , kde se americké bombardéry nacházely. Důstojník základny Logan Ramsey (Logan Carlisle Ramsey, Sr.) před tím předložil veliteli tichomořské flotily admirálu Kimmelovi zprávu o incidentu s neznámou ponorkou. Ramsey viděl letadlo letět v malé výšce – v rozporu s letovými instrukcemi – a přemýšlel, jak zjistit jméno provinilého pilota. Jeho myšlenky přerušil hlasitý výbuch. Ramsey běžel chodbou do rozhlasové místnosti , aby vyhlásil poplach. Vysílal zprávu: „Nálet, Pearl Harbor! Tohle NENÍ učení!" O několik minut později havajská rozhlasová stanice KGMB přerušila svůj hudební program, aby oznámila všem námořníkům a vojákům rozkaz, aby se urychleně hlásili na služebnu. Během následujících dvaceti minut stanice toto volání několikrát opakovala [134] .

"Utah" a "Helena"

Mezitím, v 7:55, letka japonských torpédových bombardérů dosáhla svého klíčového cíle: lodí flotily. Severozápadně od Fordova ostrova kotvily tři americké lodě, z nichž jednu velitel eskadry identifikoval jako starou bitevní loď Utah , používanou jako cvičnou loď. Torpédové bombardéry dostaly pokyn útočit torpédy pouze na velké válečné lodě a letadlové lodě. Na rozdíl od pilotů první perutě však šest torpédových bombardérů z perutě vedené Nagai Tsuyoshi stále útočilo na Utah a lehký křižník Roli [134] [135] .

Lehký křižník byl zasažen jedním torpédem a v 08:05 se začal naklánět na levoboku: zásah způsobil zaplavení přední strojovny a požárních místností. Posádka se pokusila zabránit převrácení lodi protizáplavami a odhozením všech těžkých předmětů, včetně munice , ze strany . Nakonec se námořníkům podařilo zachránit svou loď. Utah byl zasažen dvěma torpédy a o deset minut později se převrhl. Ve stejné době zemřelo šest z třiceti šesti důstojníků – a 58 ze 498 námořníků. Některým členům posádky bitevní lodi se podařilo dostat na sousední hydroletadlovou loď Tangier , která již palbu opětovala [134] [136] .

Nagaiova skupina pokračovala v letu: velitel si myslel, že si všiml bitevní lodi v loděnici na jihu Fordova ostrova. Nebyla to však bitevní loď, ale minonoska "Oglala" . Protože minzag měl mnohem menší ponor , japonské torpédo proletělo pod jeho trupem a v 07:58 zasáhlo pravobok lehkého křižníku Helena , který stál poblíž. Posádka křižníku jen stěží zabránila jejich lodi v převrácení a nedaleká Oglala se začala potápět, protože její dřevěný trup nedokázal odolat blízké explozi. Velitel loděnice, admirál William Furlong nařídil odtažení lodi Oglala, která se potopila asi v 9:30 - poté, co posádka opustila svou loď [134] [136] .

Ford Island: bitevní lodě. Potopení Arizony

Poručík Yoshikawa ve své poslední zprávě z Honolulu hlásil, že devět amerických bitevních lodí kotvilo ve dvojicích na molu na jihovýchodě Fordova ostrova. Japonští důstojníci věřili, že tam bylo umístěno všech devět bitevních lodí americké tichomořské flotily. To však nebyla pravda: bitevní loď Pennsylvania byla v suchém doku a bitevní loď Colorado byla přemístěna k opravám na základnu v Bremertonu , Washington . Kromě sedmi bitevních lodí - "Arizona", "Kalifornie", "Maryland", "Nevada", "Oklahoma", "Tennessee" a " Západní Virginie " ("Západní Virginie" nebo "Západní Virginie") - v " bitevní řada" byly tanker "Neosho" a opravná loď "Vestal" [137] [138] .

Torpédové bombardéry pod velením Muraty dorazily k molu krátce před 8. hodinou ranní. Námořníci z Vestalu viděli blížící se letku a v 08:05 na ni zahájili protiletadlovou palbu . První japonské torpédo zasáhlo Oklahomu, když se posádka Kalifornie snažila dostat svou loď z ohně. Japonští piloti se tak dozvěděli, že jejich torpéda mohou stále fungovat ve vodách Pearl Harboru. Poté byla „Kalifornie“ těžce poškozena dvěma torpédy a hrozilo, že se převrhne: brzy ji zasáhla bomba, která zasáhla muniční stojan  – loď ztratila elektřinu a začala hořet [137] [139] [140] .

Oklahoma pokračovala v poškození: po prvních třech torpédových zásazích začala pomalu klesat. Protože kapitán Howard D. Bode opustil loď v 7:30 a byl na palubě sousedního Marylandu, byl vyšším důstojníkem na Oklahomě J. L. Kenworthy. Než mohl Kenworthy zabránit převrácení lodi, zasáhlo bitevní loď dalších pět torpéd. 20 minut po začátku útoku, když deváté torpédo zasáhlo Oklahomu, se začala potápět a Kenworthy vydal rozkaz „opustit loď“. Torpédový útok na Oklahomu měl za následek smrt 429 členů posádky [137] [139] .

Na konci „řady bitevních lodí“ byla bitevní loď „Nevada“ stejného typu jako „Oklahoma“. Na útok odpověděly nevadské protiletadlové baterie: jeden z torpédových bombardérů byl sestřelen, ale japonskému pilotovi se přesto podařilo shodit torpédo, které prorazilo trup americké lodi - do podpalubí se vylilo obrovské množství vody. Nevada. První důstojník Francis James Thomas zorganizoval protipovodeň [137] [141] [142] .

Většina bitevních lodí v tu chvíli trpěla "Arizona". Poté, co japonská bomba pronikla pětipalcovým pancířem a způsobila explozi hlavního muničního stojanu, loď téměř okamžitě klesla na dno zálivu: bomba pravděpodobně zasáhla blízko věže číslo 2. Za méně než deset minut byla Arizona potopena , přičemž ke dnu vzalo více než 1100 námořníků – což činilo téměř polovinu celkových ztrát, které Američané utrpěli při útoku na Pearl Harbor. Mezi mrtvými v Arizoně byli admirál Isaac Kidd a kapitán Franklin van Valkenburg [137] [141] [140] .

Když se hořící ropná skvrna z ponořené Arizony začala šířit přístavem, nad Nevadou se vztyčila hrozba požáru. První důstojník Thomas si uvědomil, že je nutné dostat loď co nejdále od ohně. Protože "Nevada" nebyl pár[ termín neznámý ] , ale sama se dokázala rozjet plnou rychlostí směrem k východu z přístavu. V tu chvíli se přístav na ostrově Ford zaplnil raněnými a mnoho přeživších se snažilo pomoci svým kamarádům dostat se z hořících bitevních lodí a přenést se na čluny a čluny . Zranění dorazili na břeh tak rychle, že lékař Cecil D. Riggs a jeho asistenti jim stačili vstříknout morfin : během další hodiny a půl dorazilo téměř 300 obětí všech kategorií. Zdravotníci přeměnili kasárna Marine a hlavní jídelnu na provizorní nemocnice [137] [143] [142] .

Vedle Arizony byla opravárenská loď Vestal. Dvě letecké bomby určené pro Arizonu zasáhly Vestal: každá bomba zabila jednu osobu a zranila několik dalších. Brzy začala znatelně vystupovat i Vestal. Rázová vlna z exploze na Arizoně smetla přes palubu několik členů posádky Vestal, včetně kapitána lodi Cassina Younga . Kapitánovi se podařilo dostat přes ropnou skvrnu zpět na svou loď, která mezitím začala hořet. Tanker Neosho, převážející hořlavé letecké palivo , vysypal své zásoby do přístavních nádrží jen několik minut před útokem. Přibližně tři čtvrtě hodiny po začátku útoku se tankeru podařilo opustit „řadu bitevních lodí“ [137] [139] .

Přibližně ve stejnou dobu, kdy první torpédo zasáhlo Oklahomu, zasáhlo další torpédo Západní Virginii, která byla spárována s Tennessee. Po zásahu celkem devíti torpédy a dvěma pumami se Západní Virginie začala potápět. Na palubě Západní Virginie se černá sanitářka Doris Millerová vrhla k protiletadlovým dělům a pokračovala v palbě, dokud mu nedošla munice. Očití svědci popsali Millerovu normálně netečnou tvář jako s „smrtelným úsměvem zuřícího Vikinga “ [k 5] . Kapitán lodi, Mervyn Bennion , byl vážně zraněn do žaludku střepinou z exploze na nedaleké bitevní lodi Tennessee a brzy poté zemřel [137] [144] .

Kromě bitevních lodí zasáhla japonská letadla i samotný ostrov Ford: velký[ upřesnit ] některá letadla a jejich hangáry brzy začaly hořet. Stejně jako na Wheeler Field se američtí piloti na ostrově Ford snažili zahnat nepoškozená letadla od hořících. V době útoku se několik amerických torpédových člunů připravovalo k přepravě na americké základny na Filipínách. Přestože některé čluny již byly zavěšeny podél boku tankeru „Ramapo“ , týmům ostatních člunů se podařilo zahájit palbu na japonská letadla a jeden z nich sestřelit [137] .

Návrat letadel z Enterprise. Přílet B-17

Ve chvíli, kdy japonská letadla zaútočila na lodě „bitevní řady“, přiletěly na oblohu nad ostrovem Oahu americké průzkumné letouny z letadlové lodi „Enterprise“. Piloti osmnácti zvědů Downless byli zaskočeni tím, že byli náhle na bojišti . Zero stíhačky, vypuštěné z letadlové lodi Akagi a pod velením nadporučíka Itaya, sestřelily čtyři Downless a pátý Downless sestřelil japonský střemhlavý bombardér. Námořníci z lodí v „řadě bitevních lodí“ sestřelili další americký letoun „ přátelskou palbou “ [145] .

Poté se ze severovýchodu k ostrovu Oahu přiblížila americká dálková letadla  - dvanáct neozbrojených amerických bombardérů B-17 Flying Fortress , létajících z Kalifornie na Filipíny. Na Havaji se předpokládalo pouze jejich tankování. Někteří z pilotů B-17 se pokusili přistát se svými letouny na poli Hickam Field, kde sídlily 18. bombardovací křídlo 5. a 11. skupina bombardérů Mezitím, pět minut po útoku na Wheeler Field, zasáhla první japonská vlna také pole Hickam: Zeros zahájily palbu na americké bombardéry na zemi. V extrémně chaotické situaci se mnoho Američanů rozhodlo, že neznámý typ B-17E byl japonský letoun, a svou chybu si uvědomili až o několik minut později, když už byly bombardéry pod palbou Američanů [145] .

Hlavní škody na havajském i kalifornském bombardéru však nezpůsobila „přátelská palba“, ale japonské stíhačky: po útoku byla více než polovina z 55 amerických bombardérů zcela zničena nebo zneškodněna zápalnými střelami a granáty. Japonští piloti zároveň poznamenali, že B-17 bylo velmi obtížné zapálit. Po zahájení útoku na Hickam Field sestřelili američtí vojáci ve Fort Kamehameah jednu z japonských stíhaček, která se zřítila poblíž pevnosti [145] [146] .

Výsledky první vlny

Během půl hodiny od prvního japonského útoku na Pearl Harbor byla většina lodí v „řadě bitevních lodí“ poškozena a americké stíhačky a bombardéry byly zničeny na zemi. Zaútočily také hasičské vozy snažící se zastavit šíření plamenů a několik hasičů bylo zabito. Pouze jedné z amerických lodí, torpédoborci Helm , se podařilo opustit Pearl Harbor. V 0817 zaútočil Helm na japonskou miniponorku, která najela na mělčinu poblíž korálového útesu [147] [148] .

Místní obyvatelé z Pearl City a Honolulu byli svědky „ surrealistické podívané“; mezi očitými svědky událostí bylo mnoho Havajců japonského původu. Jen málo pozorovatelů si v té době uvědomovalo, co se stalo: a tak se pasažéři sanfranciského parníku domnívali, že byli svědky „velkolepých manévrů“ americké flotily. Další verze byla, že došlo k nehodě v přístavu - explodovaly ropné nádrže [147] .

Američtí námořníci si během této doby uvědomili, že se stali obětí překvapivého útoku. Vrchní velitel tichomořské flotily, admirál Husband Kimmel , byl přímým svědkem útoku: sledoval jej z druhého patra svého velitelství, odkud měl výhled na celý přístav. Důstojníci velitelství - ve kterém podle vzpomínek důstojníků "nepanovala, vládla spořádaná hrůza" - se snažili určit, ze kterého směru na ně útočící letadla přiletěla. V 8:12 Kimmel hlásil do Washingtonu: "Válka s Japonskem začala náletem na Pearl Harbor." Sám Kimmel byl zasažen kulkou ráže 50 : protože kulka byla na konci, zanechala na admirálově hrudi jen malou černou skvrnu [147] [149] [150] .

Druhá vlna

Ještě předtím, než první vlna japonských letadel dosáhla Havaje, odstartovalo z letadlových lodí Kido Butai 170 [k 6] letadel druhé vlny: 54 torpédových bombardérů, 80 střemhlavých bombardérů a 36 stíhaček. Vedl je účastník druhé čínské války , poručík Shimazaki Shigekazu , který od září velel stíhacím silám na Zuikaku. Myšlenka zorganizovat druhou vlnu bezprostředně po první bylo pokračovat v bombardování Pearl Harboru bez přerušení – mělo to zabránit americkému letectvu v reakci na překvapivý útok [152] [153] [154] .

Japonští piloti tentokrát stále čekali na nepřátelský odpor: kolem 9:00 vzlétly k obloze jednotlivé americké stíhačky P-36 a P-40 , které přežily první úder. Japonské letouny, které převyšovaly nepřítele v manévrovacích schopnostech, dokázaly americké letouny poměrně snadno sesadit. Navíc americké lodě „Condor“ nebo „Monaghan“ kolem 08:40 zaútočily a potopily hlubinnými pumami japonskou miniponorku křižující u vjezdu do přístavu. Poté spěšně opustili bojiště [152] [155] .

V 8:28 dostaly tři americké torpédoborce Alvin , Dale a Farragut rozkaz, aby okamžitě opustily přístav a vydaly se na moře . Protože u Alvinu již explodovala bomba, jeho tým spěchal splnit rozkaz. Polovina Alvinovy ​​posádky, včetně kapitána Roberta H. Rodgerse, byla na dovolené. Přestože se Rogers a jeho vyšší důstojníci pokusili dohnat loď v motorovém člunu, důstojníci na palubě nezpomalili, protože se obávali útoku ponorky. V důsledku toho kapitán Rogers nemohl Alvin dostihnout a byl vzat na palubu torpédoborce Chu [152] [156] .

Letadla druhé vlny

číslo skupiny	Letadlová loď	množství	Plánované cíle
Výškové bombardéry Nakajima B5N Výzbroj: 250 kg letecká puma a 6 × 60 kg letecké pumy
1c	"Shokaku"	9	Hydroplánová základna na ostrově Ford
2c	"Shokaku"	osmnáct	Kaneohe
3c	"Zuikaku"	27	hickam
	Celkový:	54
Aichi D3A střemhlavé bombardéry Výzbroj: 250kg letecká puma
1p	"Akagi"	osmnáct	Tanker Neosho, Ford Island, Maryland
2p	"Zuikaku"	17	Loděnice amerického námořnictva
3p	"Soryu"	17	Námořní loděnice, doky, bitevní lodě
4p	"kaga"	26	Námořní loděnice, doky, bitevní lodě
	Celkový:	78
Stíhačky Mitsubishi A6M Zero Výzbroj: 2 × 20 mm kanóny a 2 × 7,7 mm kulomety
1i	"Akagi"	9	Letiště Hickam
2i	"kaga"	9	Hickamova letiště, Ford Island, Weller
3i	"Soryu"	9	letiště Kaneohe
4i	"Hiryu"	osm	Kaneohe Airfields, Ballows
	Celkový:	35
	Celkem ve druhé vlně:	167

Opětovný úder na Kaneohe Bay

Hodinu poté, co první vlna bombardovala leteckou základnu Kaneohe Bay, na ni zaútočilo dalších 36 japonských letadel, čímž zahájila druhou vlnu. Dvacet sedm stíhaček Zuikaku dostalo rozkaz zničit pole Hickam, zatímco druhá skupina dvaceti sedmi torpédových bombardérů měla zamířit na ostrov Ford a Kaneohe. Zatímco japonští letci bombardovali přistávací dráhu a hangáry v zálivu Kaneohe - a ničili zbývající letadla - američtí piloti a pozemní personál se utíkali do úkrytu. Výjimkou byl opravář John William Finn , který na základnu přiběhl z domova a postavil těžký kulomet na prostranství přímo před hangáry [152] .

Letecký technik Finn – který ze své bojové pozice dokázal rozeznat tváře japonských pilotů – nepřetržitě střílel na útočníky. Rána šrapnelem ho nezastavila. Finn dokázal zasáhnout jednu z nul, ale japonskému letadlu se podařilo vrátit na svou letadlovou loď. Kromě toho byl Finnovým kulometem sestřelen velitel stíhací letky Soryu Iida Fusata : když letoun Iida začal ztrácet palivo, pilot vysílal velení formace pilotovi Fujita Iyozo a poté se pokusil nasměrovat jeho letoun směrem k americkým hangárům — ale narazil do svahu [k 7] . Druhý útok na leteckou základnu Kaneohe Bay si vyžádal životy Iidy a devatenácti Američanů [152] .

Druhá vlna proměnila v ruiny i samotné letiště: třicet tři Catalinas bylo zničeno, pouze tři průzkumné hydroplány zůstaly nedotčeny, protože se jim podařilo odletět přímo v době úderu. Při návratu na letadlové lodě japonské síly utrpěly ztráty také u čtyř amerických letadel ze 46. stíhací perutě , která startovala z Wheeler Field. Další japonský letoun vybočil z kurzu na zpáteční cestě k Soryu: protože letadlová loď měla zakázáno vysílat rádiové signály, letoun i pilot byli ztraceni [152] .

Attack on Bellows Field

Stíhací peruť Hiryu vedená poručíkem Nono Sumiem také zaútočila na Kaneohe Bay, načež se devět letadel otočilo a v 09:00 dosáhlo Bellows Field které předtím zaútočil pouze jeden japonský stíhač. Nonova eskadra střílela na průzkumná letadla a americké stíhačky na Bellows Field a také jeden bombardér B-17. Dva americké stíhačky od 44. Pursuit Squadron byly sestřeleny Zero při pokusu o vzlet [158] .

Re-strike at Hickam Field

Krátce po 9:00 „ kobercově“ bombardovalo hangáry, ubikace pro posádku a kancelářské budovy na letecké základně Hickam Field 27 bombardérů vedených Shimazaki, doprovázených devíti nulami . Náhodně také zasáhli místní kostel a baseballové hřiště , které se nachází v blízkosti letiště. Americké protiletadlové baterie palbu opětovaly, ale nepodařilo se jim zasáhnout ani jeden japonský letoun. Shimazaki oznámil svému veliteli Gendemu, že jeho síly „nadělaly mnoho škod“ [158] .

Útok na doky

Podle japonského plánu měly čtyři letky střemhlavých bombardérů - s celkem 78 letouny - pod velením nadporučíka Egusy Takashige konečně potopit americké bitevní lodě. Letadla Aegusy měla zaútočit na přístav ve čtyřech etapách, mezi nimiž byly pětiminutové intervaly. Jenže – protože „řada bitevních lodí“ byla zahalena hustým černým kouřem z těžce poškozených bitevních lodí – piloti Egusy, kteří měli k dispozici pouze jednu 250kilogramovou bombu, nebyli schopni lodě přesně zasáhnout. Když Egusa našel několik lodí Pacifické flotily v suchém doku neovlivněných prvním útokem, učinil z nich hlavní cíl pro své síly. Když se na obloze v Pearl Harboru objevila druhá vlna, snažili se před nimi schovat doktoři, sestry, sanitáři i samotní zranění, kteří byli v námořní nemocnici [159] [160] .

Prvním cílem japonských bombardérů byl těžký křižník New Orleans , který čekala na opravu: bomby explodovaly poblíž, ale nezpůsobily vážné škody. Dva torpédoborce, Cassin a Downes, a bitevní loď Pennsylvania byly také ukotveny. Na rozdíl od Arizony, Pennsylvania, která patřila ke stejnému typu, zůstala po prvním útoku nezraněna. Když střemhlavé bombardéry začaly útočit na dok, vypukl v něm požár, umocněný únikem ropy z postižené nádrže . Když plameny dosáhly muničních a výbušných prostor Cassinu, loď explodovala. Exploze a požár poškodily také nedaleké Downs. Tři bomby zasáhly torpédoborec Shaw , který začal hořet a byl opuštěn její posádkou. Několik minut poté došlo k silné explozi v předním muničním prostoru: síla exploze byla taková, že část trosek Shawa odletěla na ostrov Ford [159] .

Počínaje 9:20 se lehký křižník Honolulu stal cílem mnoha bomb svržených střemhlavými bombardéry. Kromě promáčklin v trupu a trochu zaplavení však neutrpěla žádné škody. Hlavní cíl Egusy, bitevní loď Pennsylvania, byla zasažena 250kilogramovou bombou a úlomky ze sousedních torpédoborců. Navzdory 15 zabitým, včetně dvou důstojníků, a 14 chybějícím členům posádky však bitevní loď zůstala ve službě [159] [161] .

Torpédoborec Blue vypuštěn na moře okamžitě poté, co byla na jejím můstku přijata zpráva , že Utah byl torpédován. Na začátku druhé vlny torpédoborec ještě neopustil přístav. Těžký kulomet na palubě Blue zasáhl dva bombardéry Egusa. Velitel lodi, který hodil dalekohled na jedno z japonských letadel, se později za svůj iracionální čin omluvil : věřil, že v tu chvíli „jen trochu pohnul hlavou“. Poté se "Blue" vydal na otevřené moře, kde začal hlídkovat. Loď lokalizovala nepřátelskou ponorku a potopila ji pomocí hlubinných pum [159] [161] .

Lehký křižník Roli, již těžce poškozený první vlnou, dostal během druhé další bombardovací zásah: na mořském dně vybuchla letecká bomba a posádce se podařilo uhasit započatý požár. Ve stejné době sestřelily Raleighovy protiletadlové baterie několik japonských bombardérů a mezi jeho posádkou nezahynul ani jeden [159] [161] .

Druhý útok bitevní lodi

Na začátku druhého útoku na největší americké lodě v Pearl Harboru se již oklahomská bitevní loď převrhla a Arizona zcela zmizela pod vodou. Bitevní loď Maryland utrpěla menší poškození než ostatní bitevní lodě, byla zasažena pouze dvěma bombami: Maryland zůstala na hladině a pomalu se pohybovala vpřed. Těžce poškozená opravárenská loď "Vestal" - "na oba motory, bez kormidelního zařízení " - se pohybovala na úkor remorkérů , které se ji snažily dostat z nebezpečné zóny. Poté, co se Vestal začala znatelně pohybovat na pravoboku, se kapitán Cassin Young rozhodl uvézt loď na mělčinu, aby se nepotopil. V 09:45 nasměroval Vestal ke korálovému útesu na pláži Aea jihovýchodně od města [162] [163] .

Bitevní loď Nevada i přes zásah torpéda vzala část arizonské posádky a podařilo se jí přeplout úžinu mezi ostrovem Ford a Ten Ten Pier – ještě se ale nedostala k východu z přístavu. Poručík Makino Saburo, velící egusské 4. eskadře, viděl příležitost potopit poškozenou Nevadu a zároveň zablokovat vjezd do přístavu. Jeden z bombardérů Makino shodil bomby, jejichž úlomky zasáhly bok lodi. První asistent Thomas pochopil záměr japonských pilotů a považoval riziko za příliš velké: pokud by se Nevada potopila v úzkém průlivu, další americké lodě by nemohly uniknout – přístav by byl „zablokován“. Thomas nasměroval svou loď zpět ke břehu a v 09:10 najel na mělčinu u Hospital Point s více než stovkou zraněných a pěti desítkami mrtvých na palubě [ 162] [142]

Útok Saint Louis. Vyhledávání přistání

V 09:30 kapitán George Arthur Rood, velící lehkému křižníku USS St. Louis také nařídil své posádce, aby přesunula loď z nebezpečné zóny. Rude, který předtím sloužil na ponorce, se obával, že na něj u východu z přístavu čekají japonské ponorky. Nařídil kormidelníkovi jet plnou rychlostí, což byl trojnásobek povolené rychlosti. "St. Louis" prolomil protiponorkovou síť a krátce po 10. hodině dopolední se vydal na otevřené moře. Bezprostředně poté rozhledna St. Louis hlásila, že k lodi míří dvě torpéda. Křižník provedl protitorpédový manévr maximální rychlostí 25 uzlů; dvě japonská torpéda zasáhla písek . St. Louis poté zahlédl stín ponorky a zaútočil na ni hlubinnými pumami. Nakonec útok na Pearl Harbor skončil kolem 9:45 stejně, jako začal – útokem americké hladinové lodi na japonskou ponorku [162] [164] .

St. Louis se stal součástí skupiny amerických lodí, které se začaly pohybovat na západ při hledání japonských sil. Velení na Oahu se obávalo začátku japonského vylodění na Havaji. Několik přeživších letadel, včetně jednoho bombardéru B-17, také vzlétlo při hledání japonských výsadkových sil . Po chybných zprávách, že jižně od Havajských ostrovů byla spatřena letadlová loď, se skupina vydala ji zachytit. V této době japonské síly odcházely opačným směrem – na sever [162] [165] .

Ztráty

V 9:45 7. prosince útok na Pearl Harbor skončil: posledními cíli pro piloty Egusy byla letiště Utyler Field, Hickam Field a Eva Moring Mast Field (Eva Mooring Mast Field). Velitel Fuchida nadále zůstával na obloze nad Havajem, navzdory černým oblakům kouře, aby mohl podat co nejpřesnější zprávu o útoku. V době od 10:30 do 13:30 se japonské letouny postupně vracely na své letadlové lodě: Fuchida se jako jedna z posledních vrátila na Akagi [166] .

Kido Butai utrpělo mnohem méně obětí, než bylo plánováno : devět letadel bylo zničeno - tři Zero, jeden D3A a pět B5N. Japonským silám první vlny chybělo dvacet pilotů. Druhá vlna měla za následek ztrátu dalších 20 letounů – šesti Zero a čtrnácti D3A. Z pilotů druhé vlny se 34 nevrátilo na palubu svých lodí. Jeden bojovník z Hiryu byl nucen přistát na ostrově Niihau , kde byl zabit místními obyvateli . Žádná z pěti trpasličích ponorek se z útoku nevrátila a ponorka Sakamaki Kazuo se stala prvním japonským válečným zajatcem světové války [k 8] . V důsledku obou vln bylo poškozeno asi 5 % letounů „mobilních sil“, z nichž 80 % bylo předmětem obnovy [168] [169] [170] .

Americká tichomořská flotila utrpěla těžké ztráty: z 36 torpéd svržených japonskými silami zasáhlo 25 cílů; 18 lodí bylo potopeno nebo poškozeno. Tři lehké křižníky (Helena, Honolulu a Raleigh), tři torpédoborce (Kassin, Downes, Shive) a čtyři další lodě (Curtis, Oglala, Utah a Vestal“) byly poškozeny nebo potopeny. Všech osm bitevních lodí bylo poškozeno: Arizona, Kalifornie a Oklahoma byly potopeny; Západní Virginii hrozilo potopení a Nevada najela na mělčinu. Nejméně postiženou bitevní lodí byla Pennsylvania. Avšak pouze Arizona a Oklahoma - stejně jako cvičná bitevní loď Utah - byly navždy ztraceny. Všechny ostatní lodě byly vyřazeny z provozu jen na chvíli: po útoku byly obnoveny a později se účastnily nepřátelských akcí v Pacifiku. Pokud byly „Maryland“ a „Tennessee“ bojeschopné do února 1942, pak opravy „Kalifornie“ a „Západní Virginie“ pokračovaly až do léta 1944 [171] [172] [138] .

Americké letectví utrpělo značné ztráty: 188 vojenských letadel – 96 armádních a 92 námořních – bylo zničeno, dalších 159 bylo tak vážně poškozeno, že v prvních zprávách byly klasifikovány jako neopravitelné. Navzdory tomu se nakonec podařilo opravit 80 % poškozených letadel. Všechna letiště také utrpěla značné poškození [171] [169] [122] [154] .

Na Havaji zemřelo 2 403 Američanů: 2 008 námořníků, 109 námořní pěchoty a 218 armádních důstojníků. Rovněž bylo zabito 68 civilistů: buď byli ve vojenských zařízeních, nebo se stali oběťmi protiletadlových granátů. Několik obyvatel Honolulu zemřelo v důsledku chybného úderu japonských letadel na město. Kromě toho bylo zraněno 1178 lidí: 710 námořníků, 69 námořní pěchoty, 364 armády a 35 civilistů [171] [169] [122] [173] .

Neúspěšná třetí vlna. Wake Island

Po návratu na vlajkovou loď Akagi Fuchida poslouchal hlášení velitelů perutí, aby si udělal úplný obrázek o amerických ztrátách. Fuchida pak podal zprávu vrchnímu veliteli Nagumovi a štábním důstojníkům. Nagumo položil přímou otázku: "Veliteli, jak ten boj skončil?" Fuchida odpověděl, že čtyři bitevní lodě byly „určitě potopeny“ a tři další bitevní lodě byly „těžce poškozeny“; osmá bitevní loď Fuchida popisovaná jako „ne vážně poškozená“ [k 9] . Fuchida dodal, že "cíl byl dosažen." Poté svůj příběh doplnil o popis ztrát amerického letectví: podle něj byla zničena všechna letadla na zemi a polovina letadel v hangárech [171] [175] .

Nagumo položil klíčovou otázku pro celou operaci: "Myslíte si, že americké námořnictvo bude schopno zahájit protiútok z Pearl Harboru v příštích šesti měsících?" Fuchida odpověděl, že je to nepravděpodobné. Nagumo dospěl k závěru, že americká tichomořská flotila byla neutralizována po dobu nejméně šesti měsíců. Formálně je to plně v souladu s objednávkou, kterou obdržel. Mnoho důstojníků se navíc domnívalo, že v tu chvíli už Američané věděli, kde hledat flotilu Nagumo [171] [175] .

Nagumo pokračoval v projednání dalších kroků se svými štábními důstojníky. Fuchida po válce hlásil, že on sám a velitel 2. divize letadlových lodí Yamaguchi Tamon trvali na třetím a čtvrtém úderu proti Havaji. Fuchida napsal, že plánoval zničit ropné nádrže a loděnice. Badatelé - včetně Jonathana Parshalla a Takumy Melbera - však věřili, že tato část jeho svědectví přišla po výsledcích války v Tichomoří a rychlosti, s jakou se americká flotila dokázala vzpamatovat [k 10], se stala známou . Po roce 1945 si mnozí uvědomili, že útok na loděnice v plném rozsahu by mohl zdržet opravu amerických lodí o několik dalších měsíců. V okamžiku dopadu byly pozemní cíle pro japonské důstojníky druhořadé - proto je piloti většinou ignorovali [177] .

Ihned po návratu začali japonští letečtí mechanici připravovat letadla na druhý vzlet: nikoli na nový útok na Havaj, ale na odražení domnělého odvetného náletu na Kido Butai. Fuchida nebyl schopen Nagumovi sdělit polohu amerických letadlových lodí: neviděl je ani letadla na nich založená. Pilot mohl pouze předpokládat, že americké letadlové lodě manévrovaly na volném moři . Aby bylo možné zaútočit na letadlové lodě - hlavní cíl celé operace "Havaj" - Genda navrhl, aby japonská flotila zůstala několik dní na svých současných pozicích. Nagumo to však nechtěl riskovat: chtěl se vyhnout americkým letadlovým lodím a vrátit svou flotilu do japonských vod; operující daleko od svých základen, poškozené japonské lodě měly jen malou šanci na přežití. Velitel se domníval, že mise Kido Butai byla dokončena a útok byl mimořádně úspěšný. Tímto rozhodnutím Nagumo promarnil šanci zničit americké letadlové lodě [178] [179] .

Generální štáb japonského námořnictva také nedal rozkaz k opětovnému útoku na Havaj, protože celou operaci proti americkým silám vyložil jako pomocnou: hlavním úkolem bylo dobýt území a zdroje v jihovýchodní Asii. Mobilní síly se obrátily a zahájily hlídky v očekávání amerického odvetného úderu. Na zpáteční cestě je potkalo bouřlivé počasí, které trvalo od 11. do 13. prosince: vlny zaplavily palubu několika členů posádky Hiryu. Poté, 16. prosince, admirál Jamamoto oddělil od Kido Butai dvě letadlové lodě, dva křižníky a pár torpédoborců, aby zaútočil na ostrov Wake . Po válce stíhací pilot Harada Kaname napsal, že posádka letadlové lodi Soryu začala slavit vítězství v Pearl Harbor: opilí piloti se chlubili, jak potopili americké válečné lodě. Poté, co si posádka uvědomila, že v Pearl Harboru nejsou žádné americké letadlové lodě, nálada japonských námořníků se stala mnohem zdrženlivější [178] [180] .

Nikdo na palubě Kido Butai nevěděl, že den předtím, „na druhém konci světa“, nařídil sovětský armádní generál Georgij Žukov Rudé armádě, aby postoupila u Moskvy . Japonské císařství se tak připojilo k nacistickému Německu téměř přesně ve chvíli, kdy se vítězství Wehrmachtu na východní frontě již nezdálo nevyhnutelné [181] [182] .

Panic

Během útoku na americkou flotilu zůstalo mnoho civilistů v Honolulu v nevědomosti o stavu věcí – tato situace trvala ještě minimálně hodinu po úderu. Obyvatelé ostrovů, zvyklí na řev z letadel a výbuchy během cvičení armády a námořnictva, považovali za zdroj hluku kolem amerických základen „neobvykle realistické manévry “ [183] .

Američtí námořníci a vojáci na Havajských ostrovech nadále očekávali novou ránu. Zprávy přenášené přes námořní a civilní rozhlasové stanice přispěly k šíření poplachu: neustále přicházely falešné zprávy o akcích japonské flotily. Takže v 11:33 torpédoborec Sicard hlásil ke břehu, že "si všiml další skupiny horizontálních bombardérů." Pravidelně se také objevovaly zprávy o probíhajících pozemních invazích, jako například „nepřátelské jednotky přistávající na severním břehu“ nebo „ výsadkáři přistávající na Barber's Point“ a „nepřátelské přistání u pobřeží Nanacouli “. Obojživelnou operaci na ostrovech očekávali i američtí představitelé ve Washingtonu [184] [185] .

Již po útoku vyvolaly takové zprávy, doplněné o nejrůznější fámy – včetně toho, že „Japonci otrávili pitnou vodu“ – paniku mezi místním obyvatelstvem. Jedním z hlavních problémů po útoku bylo potlačení občanské hysterie ve městě Honolulu, které trpělo nepřesnou palbou amerického protiletadlového dělostřelectva: obyvatelé města věřili, že jsou pod přímou nepřátelskou palbou. Pokusy vysílat „uklidňující“ zprávy v rádiu selhaly. Ostrované „zaplnili“ téměř všechny silnice na ostrovech a vytvořili dosud nevídané dopravní zácpy . Ne všichni obyvatelé však podlehli panice: například 81letá Lucy Ord Mason, která přišla o manžela v důsledku masakru ve Wounded Knee v roce 1890, kategoricky odmítla opustit svůj dům nebo se přestěhovat do sklepa - motivovala to tím, že nebyla připravena opustit 12 jeho kanárů [184][ význam skutečnosti? ] .

Nadcházející noc zvýšila nervozitu obyvatel i vojáků, kteří nyní měli čas pochopit, co se stalo. Došlo to až do bodu, kdy jeden z obyvatel oznámil armádě, že „pes na pláži Ewa štěká kód, který vysílá signál do ponorky u pobřeží“. Dvě protiletadlové baterie na Kaneohe Bay deset minut pálily na prázdnou oblohu; později také stříleli na americké světlomety na nedalekém kopci. Když se bombardéry vrátily, zaneprázdněny hledáním japonské flotily, byla ostřelována i americká letadla: tři ze šesti byly sestřeleny. Manželky důstojníků, katolické i protestantské  , se společně modlily v hotelu v Honolulu. Poté bylo asi 400 žen evakuováno do velké jeskyně poblíž Fort Shafter, která byla přestavěna na záložní velitelství pro pobřežní obranné síly [186] .

Velitel japonské ponorky I-68 Watanabe Katsuji přispěl ke zformování jedné z legend Pearl Harboru: v noci ze 7. na 8. prosince informoval velení o silné explozi v přístavu. Japonské námořnictvo dospělo k závěru, že jedna z miniponorek provedla úspěšný útok; zpráva o takovém útoku se na jaře 1942 opakovaně opakovala v japonském tisku. Je pravděpodobné, že Watanabe slyšel „přátelskou palbu“ na amerických letadlech [186] .

Reakce

Po návratu Kido Butai do Japonska pilot Fuchida osobně dorazil 26. prosince kolem 10:00 do císařského paláce , kde za přítomnosti císaře Hirohita hovořil o výsledcích útoku . Místo plánovaných patnácti minut se jednání protáhlo na půl hodiny; Fuchida porušil dvorní etiketu a jednou oslovil přímo císaře. Hirohito nevykazoval žádné známky jásání a ptal se jak na vojenský úspěch, tak na nedostatek civilních obětí. Četné fotografie výsledků nájezdu zůstaly v paláci, protože císař oznámil, že „je chceme ukázat Jejímu císařskému Veličenstvu císařovně “. V letech 1941 až 1945 byl útok na Pearl Harbor oslavován jako největší vítězství v historii ostrovního státu [187] [188] .

Bezprostředně po úspěchu operace na Havaji vyzval admirál Jamamoto k vypracování plánu na dobytí těchto ostrovů – jako první ze tří velkých ofenzív; další dva byly zaměřeny na Cejlon a Austrálii . Admirál věřil, že takové údery donutí zbývající americké loďstvo do boje s nadřazenými japonskými silami; poté, co říše v této bitvě zvítězí, bude následovat mír [189] . Jako okamžitou reakci na ztráty utrpěné v Pearl Harboru nařídila americká vláda přemístění USS Yorktown , tří bitevních lodí, torpédoborce a dvanácti ponorek z Atlantiku zpět do Pacifiku . Roosevelt navíc vydal rozkaz k přípravě leteckého náletu na město Tokio, který byl úspěšně proveden v dubnu 1942 [190] .

Pacifické divadlo druhé světové války

Pearl Harbor Thajsko Barma Malajsko Hongkong Filipíny (1941–1942) Gilbert a Marshallovy ostrovy (1942) Guam Probudit Nizozemská východní Indie Portugalský Timor Austrálie Nová Guinea Singapur Indický oceán Nálet na Tokio Solomonovy ostrovy Korálové moře uprostřed Aleutské ostrovy Andamanské ostrovy Gilbert a Marshallovy ostrovy (1943-1944) Indie Filipíny (1944–1945) Bombardování Tokia 10. března 1945 Mariánské ostrovy Borneo Ryukyu Hirošima a Nagasaki Mandžusko-Sachalin

Díky událostem v Pearl Harboru a americkému vyhlášení války Japonsku různé aliance proměnily evropskou válku ve světovou. Japonský útok na Pearl Harbor znamenal nejen začátek nepřátelství mezi USA a Japonskem v Pacifiku: díky intervenci USA, které vedly války na tichomořském i atlantickém pobřeží Velké Británie, se dějiště války v Asii a Evropa byly propojeny. Události v Pearl Harbor tak vyvolaly nejvážnější globální konfrontaci v dějinách lidstva – druhou světovou válku [191] .

Vstup USA do války

Odpoledne 7. prosince byli velvyslanci Nomura a Kurusu vyloučeni z kanceláře ministra zahraničí Hulla. Japonští diplomaté spěchali zpět na japonskou ambasádu , kde poprvé slyšeli o útoku na Pearl Harbor. Když Kurusu vstoupil do své kanceláře ve druhém patře, setkal se s finančním atašé Nishiyama Tsutomu (西山 勉) , který měl působit jako prostředník při organizaci setkání s Rooseveltem plánované na 10. prosince. "Gloomy" Nishiyama hovořil o tom, co se stalo na Havaji; oba představitelé dospěli k závěru, že útok vyloučil jakoukoli možnost dosažení diplomatické dohody [188] .

Večer 7. prosince se Roosevelt a ministr zahraničí Hull , stejně jako klíčoví američtí političtí a vojenští činitelé, setkali v Bílém domě . Všichni se shodli, že „zrádný“ útok na americkou námořní základnu, podniknutý před vyhlášením války, zavazuje americkou vládu vyhlásit válku Japonskému impériu. Bylo rozhodnuto nevyhlásit současně válku nacistickému Německu a Italskému království : americká vláda se rozhodla počkat, až evropští spojenci Japonska vyhlásí válku samotným Spojeným státům. Britský velvyslanec, hrabě z Halifaxu , napsal, že Hull očekával, že Německo a Itálie vyhlásí válku téhož večera [192] .

Na další schůzi mimořádného zasedání Kongresu Roosevelt pronesl svůj „ Hnusný projev “, ve kterém označil datum 7. prosince 1941 za „den, který vstoupí do dějin jako symbol hanby“ [138] [193] . Prezident osobně přeškrtl původní frázi o „dne, který se zapíše do světových dějin “ a nahradil ji pojmem „hanba“ [194] . Roosevelt rozvedl, že vzdálenost mezi Havají a Japonskem jasně ukázala, že útok byl naplánován týdny předem – což dokazuje, že „japonská vláda se záměrně snažila oklamat Spojené státy falešnými prohlášeními a projevy naděje na pokračující mír“. Večer Roosevelt informoval britského premiéra Winstona Churchilla o výsledcích hlasování v Kongresu: 8. prosince Senát jednomyslně schválil vyhlášení války a ve Sněmovně reprezentantů byl pouze jeden hlas proti [k 11] . Krátce po hlasování v Kongresu USA vyhlásilo válku Japonsku také Britské impérium, jehož koloniální majetky – včetně Hongkongu  – byly napadeny téměř současně s Havají [188] [122] [117] .

Führer nacistického Německa, Adolf Hitler , byl „extrémně potěšen“ vývojem v Pacifiku: podle ministra propagandy Josepha Goebbelse byl Führer „extrémně potěšen“, když slyšel o japonském útoku. Hitler věřil, že Japonská říše – jedna ze tří největších námořních mocností na světě  – nejenže bude schopna obsáhnout americkou flotilu v asijsko-pacifické oblasti , ale bude ji také schopna porazit; v důsledku toho nebudou moci USA aktivně zasahovat do evropského dění. Jestliže dříve Hitler – na rozdíl od názoru admirála Ericha Raedera  – byl připraven „ukázat zdrženlivost“ i po americké okupaci Islandu , nyní Itálie a Německo oficiálně vyhlásily válku Spojeným státům. Hitler svůj projev na Reichstagu odložil o dva dny a k formálnímu vyhlášení války došlo 11. prosince 1941. Fuhrer přitom netrval na vstupu Japonska do války proti SSSR [188] [195] [196] [197] .

propagandistická kampaň. Internace

V důsledku útoku na Pearl Harbor americká vláda zcela opustila svůj izolacionistický postoj . Slogan "Pamatuj na Pearl Harbor!" se stala důležitou součástí rozsáhlé propagandistické kampaně zahájené federální vládou a zaměřené na udržení národní jednoty v otázce nové války. Krátce po 7. prosinci téměř každý Američan slyšel o admirálu Jamamotovi, protože vojenská propaganda z něj udělala „nepřítele č. 1“: například na obálce časopisu Time, který vyšel v prosinci, byl Jamamotův „japonský agresor“ vyobrazen jako „žlutý gorila s ošklivým zachmuřeným obličejem“ [198] [199] .

Americká vojenská propaganda také zkreslila sarkastickou poznámku napsanou Jamamotem v osobním dopise, ve kterém byl admirál skeptický ohledně vyhlídek na porážku Spojených států: podle amerických médií Jamamoto napsal, že „se těšil na diktování míru Spojeným státům v Bílém domě ve Washingtonu“. Toto zkreslené tvrzení se stalo součástí poválečné sovětské historiografie havajské operace [199] [200] .

Obecně platí, že „zákeřný, zbabělý útok, provedený právě v hodinu, kdy japonští machiavellští vyslanci vedli ‚mírová‘ jednání s naší vládou“, byl v novinách Spojených států ostře odsouzen . Řada novin, včetně New York Herald Tribune , přidala k všeobecnému rozhořčení pocit „úlevy“: obtížné předválečné diskuse o roli USA v nové válce skončily přes noc. Mnoho novin, včetně New York PM , věřilo, že útok na Pearl Harbor připravil Hitler; jiní věřili, že americké tichomořské loďstvo bylo přímo napadeno letadly Luftwaffe . Populární byla také myšlenka, že stejně jako v případě Mukdenského incidentu japonská armáda jednala bez vědomí civilních úřadů (viz gekkokujo ) [201] [202] .

Po Pearl Harboru se ve Spojených státech výrazně zvýšily protijaponské nálady ; americká média začala vyjadřovat obavy z vyhlídky na japonskou invazi do kontinentální části země - především do států Kalifornie a Oregon , které nebyly spolehlivě opevněny. V únoru 1942 byl přijat nouzový výkonný příkaz 9066 a koncem března zahájila Rooseveltova vláda nucené přesídlení japonských Američanů , z nichž mnozí žili na západním pobřeží . Kanada a Mexiko se připojily k této politice, která zahrnovala konfiskaci majetku internovaných ; v Kanadě byla mimořádná opatření zrušena až v roce 1949. Havajané s japonskými kořeny - 157 905 lidí - nebyli internováni, ale v průběhu "protijaponské hysterie" byly noviny v japonštině cenzurovány a japonské komunitní školy byly uzavřeny. „Japoncům“ bylo také zakázáno používat vysílačky a mít kamery , protože byli všichni považováni za potenciální špiony [k 12] [205] [206] .

Vliv

Pearl Harbor byl nejen klíčovou událostí, ale také zlomem ve druhé světové válce [207] [208] . Japonská flotila dosáhla rozhodujícího vítězství v Pearl Harboru: Operace Hawaii zasadila americké tichomořské flotile těžkou ránu, ale zcela ji nezničila. Vítězství v Pearl Harbor umožnilo japonskému námořnictvu dosáhnout významného úspěchu na konci roku 1941 a v první polovině roku 1942, když obsadilo Britskou Malajsku , Filipíny, Britskou Barmu , Nizozemskou východní Indii, Novou Guineu a řadu dalších území. Překvapivý útok na půdu USA zároveň znemožnil mírová jednání, což nakonec vedlo k porážce Japonského císařství [207] [122] .

Po útoku na Havaj se v americké angličtině objevilo sloveso „to Pearl-Harbor“ , což znamená „uskutečnit překvapivý útok“. V poválečných letech se politici opakovaně zmiňovali o událostech roku 1941 : během karibské krize Robert Kennedy trval na tom, že jeho bratr, prezident John F. Kennedy  , se nestane „novým Tojo “ a nedá. rozkaz k náhlému útoku na SSSR s použitím jaderných zbraní [209] [210] .

Ve stejné době se útok na Pearl Harbor ukázal jako strategická katastrofa pro Japonské impérium, ačkoli si to japonské úřady zpočátku neuvědomovaly. Během vleklého tichomořského konfliktu se velké americké lodě s výjimkou bitevní lodi Arizona vrátily do služby; někteří z nich sehráli klíčovou roli v dalších nepřátelských akcích. Většina členů americké posádky také přežila, což umožnilo rychle obsadit přestavěnou flotilu. Jak se již stalo po výbuchu na křižníku Maine a potopení Lusitania , útok na Pearl Harbor svedl dohromady různé politické síly ve Spojených státech – sjednocené v požadavku bezpodmínečné kapitulace Japonska [211] .

V poválečné Americe dominovala úvahám o americké obranné politice jak mezi americkými tvůrci politik, tak mezi vědci obava z možnosti dalšího překvapivého útoku. Tato obava ovlivnila poválečné uznání velké části populace, že zapojení USA do mezinárodních záležitostí bylo „rozumné a nevhodné“ [212] [213] . Částečně kvůli útoku na Pearl Harbor se také změnila operační doktrína amerického námořnictva: Americké námořnictvo se začalo silně spoléhat na skupiny letadlových lodí jako základ své úderné síly [214] .

Útok na Pearl Harbor měl také mezinárodní důsledky: tímto způsobem útok podnítil kanadské úřady , které dříve kategoricky zakázaly výstavbu dálnice mezi Aljaškou a kontinentálními Spojenými státy, aby svůj zákaz zrušily. Stavba Alaska Highway , která se stala důležitou součástí letecké trasy Alsib , začala v únoru 1942 [215] .

Operace K (1942)

Po Pearl Harboru byly japonské operace ve východním Pacifiku z velké části omezeny na ponorkové útoky na americké lodě u amerického západního pobřeží . Takže 11. ledna 1942 se japonské ponorce podařilo torpédovat letadlovou loď Saratoga , 800 km jihozápadně od Havaje. V polovině ledna, poté, co se japonská flotila dozvěděla o aktivních opravách amerických lodí na Havaji, v souladu s novým plánem admirála Jamamota, měla znovu zaútočit na opravárenské loděnice na Oahu. K tomu byly použity dva hydroplány Kawanishi H8K „Emily“ [207] .

V noci ze 4. na 5. března byly oba hydroplány detekovány při přiblížení americkými radarovými stanicemi: 7. prosince 1941 byla japonská letadla zaměněna za americká. Úder byl neúčinný, z velké části kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám – obloha nad základnou byla zatažená a letadla shazovala bomby „naslepo“. Přestože japonské noviny na základě rádiových zpráv ze Spojených států informovaly o rozsáhlém ničení vojenských zařízení, skutečné škody se snížily na několik vyvrácených stromů. Později v průběhu války v Tichomoří japonské vojenské vedení váhalo zahájit další rozsáhlý útok na Pearl Harbor [207] .

V kultuře. Paměť

Útok na Pearl Harbor přitáhl značnou pozornost široké veřejnosti - především Američanů a Japonců . V důsledku toho bylo na základě událostí ze 7. prosince 1941 vytvořeno mnoho uměleckých děl : včetně filmů , sochařských děl (pamětní sochy), dokumentárních filmů a beletristických knih [216] .

Okamžitě po útoku se vyprávění o Pearl Harboru stalo aktualizovanou verzí „varovného příběhu“ již známého Američanům, který vznikl v 19. století na základě bitvy u Little Bighornu a obrany mise Alamo . V rámci tohoto vyprávění skutečná porážka USA ospravedlnila jejich „spravedlivou pomstu“ proti „ divochům “, čímž potvrdila „ morální nadřazenost “ amerického národa. Takže slogan "Pamatuj na Pearl Harbor!" (Remember Pearl Harbor!) bylo přepracováním dříve oblíbeného sloganu "Remember the Alamo!" [217] . Nový nárůst zájmu o útok mezi širokým publikem začal v 90. letech – v souvislosti s padesátým výročím událostí v Pearl Harboru. V tomto období se Pearl Harbor obecně a úloha admirála Kimmela na americké porážce zvláště stala součástí celé řady „válek historické paměti“ [k 13] [219] .

Přestože Pearl Harbor nadále zůstává ústředím americké tichomořské flotily, samotná námořní základna byla v roce 1964 označena za národní kulturní památku USA . V roce 1976 byla základna přidána do národního registru historických míst . V 21. století se na území základny nacházelo několik vojenských pamětních komplexů: muzeum věnované explodované bitevní lodi Arizona a také bitevní lodi Missouri. Kromě toho bylo v Honolulu založeno muzeum a park Bowfin Submarine Museum and Park V roce 1999 bylo otevřeno Pearl Harbor Aviation Museum a v březnu 2019 byl vytvořen jediný Pearl Harbor National Memorial , který sdružuje všechna muzea a památníky na Havajských ostrovech [220] [221] .

Historiografie

Téměř okamžitě po japonském útoku na Havaj si mnoho současníků položilo otázku, kdo na americké straně je zodpovědný za to, co se stalo. V prosinci 1941 si americká média připomněla britský útok lehké brigády během krymské války a naznačila, že tentokrát se „někdo mýlil“. V důsledku toho bylo podle BDT v letech 1941 až 1946 ve Spojených státech vedeno devět oficiálních vyšetřování havajské operace; v roce 1995 se konal další, desátý [222] [221] [223] .

Materiály četných vyšetřování a komisí, shromážděné ve čtyřech desítkách svazků Zprávy Společného výboru pro vyšetřování útoku na Pearl Harbor, se staly základem pro vznik rozsáhlé vědecké literatury – zejména o japonštině a angličtině . V podstatě byl útok na Pearl Harbor zvažován v pracích o mezinárodních vztazích , vojenské a politické historii . Názory výzkumníků přitom v zásadě navazovaly na postoje, které zazněly americkými politiky na slyšeních v Kongresu. Ve 21. století se však objevují nová – většinou „ humanitární “ – témata pro výzkum: včetně změn, ke kterým došlo v americké hudbě pod vlivem zpráv o japonském útoku [224] [225] [226] .

Události v Pearl Harbor „zarostlé mytologií“, jejichž součástí se staly konspirační teorie . Zpočátku byl prezident Roosevelt středem zájmu příznivců jednoho z nich. Po začátku války s Japonským císařstvím se tedy ve Spojených státech rozšířila fáma, že prezident si byl plně vědom chystaného útoku, ale dovolil, aby k němu došlo. Podle této verze událostí hledal Roosevelt dobrý důvod, proč jít do války proti mocnostem Osy. Na začátku 21. století byla teorie o spiknutí z Pearl Harboru většinou akademických historiků odmítnuta jako neprokázaná, ale určité prvky této verze získaly podporu v japonské vládě [227] [228] [229] [48] .

Role amerických zpravodajských služeb byla předmětem mnoha výzkumů, protože služba Signals Intelligence Service (SIS) – která dokázala prolomit japonské šifrovací stroje typu 97 „Purple“ již v roce 1940  – byla schopna přečíst více než 90 % diplomatické zprávy pro rok 1941. Konkrétní japonské vojenské plány, včetně plánů na přípravu útoku na Pearl Harbor, však byly přenášeny pomocí speciálního kódu japonského námořnictva JN-25, který se stal dostupným pro americké dešifrování až na začátku roku 1942 (viz bitva o Midway ) [230] [231] [232] .

Na zpracování zpravodajských informací měly vliv i mezirezortní konflikty v rámci amerických resortů: mimo jiné, protože vztahy mezi operačním spojením armády a SIS byly napjaté, nepřikládalo velení armády důležitost zpravodajským zprávám, které řada diplomatických misí Japonsko  – od Singapuru po Londýn  – dostalo začátkem prosince 1941 rozkaz zničit své kódy a šifrovací stroje. V důsledku toho se historici 21. století domnívali, že američtí zpravodajští důstojníci byli schopni předem dospět k závěru, že Japonské impérium věřilo, že válka je možná, ale neměli žádný konkrétní údaj o tom, kdy a kde Japonsko plánuje zaútočit na Spojené státy. Američtí vůdci ve Washingtonu zároveň nedokázali interpretovat informace, které jim byly poskytnuty: neočekávali, že impérium, jehož jednotky „uvízly“ v Číně , zahájí válku proti novému nepříteli [230] [231]. [232] .

Poznámky

Komentáře

1. ↑ V textu tohoto článku jsou japonská křestní jména uvedena v japonském pořadí — na prvním místě je příjmení, za nímž následuje křestní jméno [1] [2] .
2. ↑ Velrybí olej, používaný ke svícení, byl v té době postupně nahrazován ropnými produkty [17] .
3. ↑ Reakce západoevropského tisku na útok na Pearl Harbor v roce 1941 byla zcela odlišná [24] .
4. ↑ Další překlad: „Začněte lézt na horu Niitaka“ [99] . V roce 1895, kdy se ostrov Formosa dostal pod japonskou nadvládu , se Mount Niitaka se svými 3 952 metry stala nejvyšší horou Japonského císařství, dříve Mount Fuji .
5. ↑ V roce 1942 se Miller stal prvním Afroameričanem, který obdržel nejvyšší vyznamenání námořnictva, Navy Cross . Miller se také stal „symbolickou postavou“, představující afroamerické příspěvky ke druhé světové válce.
6. ↑ Podle jiných zdrojů - 167 nebo 171 [151] [122] .
7. ↑ Každý rok 7. prosince navštěvují zástupci japonských buddhistických organizací místo havárie Iida, aby uctili jeho památku [157] .
8. ↑ Mrtví ponorci jsou v ultranacionalistických kruzích moderního Japonska „uctíváni“ jako hrdinové, kteří zemřeli za svou zemi a císaře [167] .
9. ^ 2. září 1945 byla Fuchida součástí oficiální japonské delegace, která podepsala bezpodmínečnou kapitulaci Japonského impéria ; jedna z amerických lodí, která dorazila do Tokijského zálivu , byla bitevní loď West Virginia, na kterou zaútočil Futida v prosinci 1941 a kterou označil za neopravitelnou .
10. ↑ Scéna třetí vlny popsaná Fuchidou byla zahrnuta do filmu Tora! Tóra! Tóra! “, vydané v roce 1970; scéna se stala prvkem ve vnímání útoku na Pearl Harbor širokými masami Američanů [176] .
11. ↑ První kongresmanka v historii USA, pacifistka Janet Rankinová , byla jediná, kdo hlasoval proti [188] .
12. ↑ V roce 1943 se armádní prapor – později 442. pěší pluk – složený z japonských Havajců, ukázal jako bojeschopný v italském dějišti operací [203] [204] .
13. ↑ Tato série „válek historické paměti“ se dotkla i další části války v Tichomoří: pokus předvést širokému publiku bombardér Enola Gay vyvolal ostrou kritiku od mnoha amerických veteránů a promilitaristických lobbistických skupin [218] .

Prameny

1. ↑ Jansen, 2002 , str. [xviii].
2. ↑ Josephson, 2012 , str. xiii.
3. ↑ 12 Jansen , 2002 , s. 257-260, 270-273.
4. ↑ Hathaway, Shapiro, 2018 , pp. 161-162.
5. ↑ 12 Jansen , 2002 , s. 274-279.
6. ↑ Hathaway, Shapiro, 2018 , pp. 160-161.
7. ↑ Josephson, 2012 , str. jeden.
8. ↑ Jansen, 2002 , pp. 300-304, 314-315.
9. ↑ Hathaway, Shapiro, 2018 , pp. 161-165.
10. ↑ Jansen, 2002 , pp. 333-338.
11. ↑ Melber, 2021 , str. 195.
12. ↑ Jansen, 2002 , pp. 423-429, 439.
13. ↑ 12 Kennedy , 2001 , str. 500-503.
14. ↑ Josephson, 2012 , pp. 205-219.
15. ↑ 1 2 3 4 Herde, 1980 , S. 317-322.
16. ↑ Prange, 1982 , pp. 78-79.
17. ↑ Herde, 1980 , S. 319.
18. ↑ Herde, 1980 , S. 319-324.
19. ↑ 1 2 Herde, 1980 , S. 322-324.
20. ↑ 1 2 3 4 5 Melber, 2021 , str. 108-109.
21. ↑ 1 2 Magadejev, 2014 , str. 702.
22. ↑ Jansen, 2002 , pp. 430-436.
23. ↑ Hathaway, Shapiro, 2018 , pp. 179-180.
24. ↑ Jansen, 2002 , str. 641.
25. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 13-15.
26. ↑ Jansen, 2002 , pp. 430-440.
27. ↑ Gruhl, 2010 , str. 64.
28. ↑ Jansen, 2002 , pp. 439, 515-520.
29. ↑ Pedersen, 2015 , str. 19.
30. ↑ Melber, 2021 , str. 32-35.
31. ↑ Symonds, 2018 , str. 193-194.
32. ↑ Borch a Martinez, 2005 , s. 187.
33. ↑ Melber, 2021 , str. 35-37.
34. ↑ Jansen, 2002 , pp. 635-640.
35. ↑ Gruhl, 2010 , str. 43.
36. ↑ Melber, 2021 , str. 35.
37. ↑ Levy, Thompson, 2011 , pp. 138, 152.
38. ↑ Jansen, 2002 , pp. 638-640.
39. ↑ Melber, 2021 , str. 65-67, 84.
40. ↑ Rosenberg, 2019 .
41. ↑ Prange, 1982 , pp. 49-54.
42. ↑ Prange, 1982 , pp. 55-61, 121-126.
43. ↑ Herde, 1980 , S. 326-327.
44. ↑ Prange, 1982 , pp. 55-67, 403-404.
45. ↑ Prange, 1982 , pp. 89-97.
46. ↑ Prange, 1982 , pp. 335-336.
47. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 402-403.
48. ↑ 1 2 3 4 Britannica, 2020 .
49. ↑ Pavlenko, 1961 , s. 26-29.
50. ↑ Prange, 1982 , str. 402.
51. ↑ Shirer, Rzheshevsky, 2015 , str. 677.
52. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 86-89.
53. ↑ 1 2 3 Santoni, 1977 , sv. 1, str. 132.
54. ↑ 1 2 3 4 Melber, 2021 , str. 86-91.
55. ↑ Melber, 2021 , str. 90.
56. ↑ 12 Weinberg , 2010 , s. 167-168, 258-259.
57. ↑ Gannon, 1996 , pp. 49-50.
58. ↑ Symonds, 2018 , str. 160-162.
59. ↑ Prange, 1982 , pp. 12-13.
60. ↑ Weinberg, 2010 , pp. 258-259, 383, 543.
61. ↑ Symonds, 2018 , str. 160-162, 167-169.
62. ↑ 1 2 3 4 5 Melber, 2021 , str. 91-97.
63. ↑ 12 Weinberg , 2010 , s. 258-259.
64. ↑ Akimoto, 2010 , str. 39.
65. ↑ Herde, 1980 , S. 324-326.
66. ↑ Melber, 2021 , str. 121-122.
67. ↑ 1 2 3 Weinberg, 2010 , str. 259-260.
68. ↑ Kennedy, 2001 , pp. 511-512.
69. ↑ 1 2 Gannon, 1996 , pp. 47-50.
70. ↑ Prange, 1982 , pp. 379-380.
71. ↑ Symonds, 2018 , str. 197-199.
72. ↑ 1 2 3 4 5 Melber, 2021 , str. 97-100.
73. ↑ Shirer, Rzheshevsky, 2015 , str. 627-638.
74. ↑ Shirer, Rzheshevsky, 2015 , str. 768-776.
75. ↑ Shirer, Rzheshevsky, 2015 , str. 814-823.
76. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 223-231.
77. ↑ Akimoto, 2010 , str. 43.
78. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 98-101.
79. ↑ 12 Weinberg , 2010 , str. 330.
80. ↑ Michel, 2002 , sv. I, pp. 333-336.
81. ↑ Akimoto, 2010 , pp. 44-54.
82. ↑ 1 2 3 4 5 Melber, 2021 , str. 101-107.
83. ↑ Symonds, 2018 , str. 203.
84. ↑ Pedersen, 2015 , pp. 196-197.
85. ↑ 1 2 Mawdsley, 2020 , str. 170-171.
86. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 265-273.
87. ↑ Pedersen, 2015 , pp. 347-348.
88. ↑ Prange, 1982 , pp. 322-323.
89. ↑ Akimoto, 2010 , str. 54.
90. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 107-108.
91. ↑ Akimoto, 2010 , pp. 72-74.
92. ↑ Prange, 1982 , pp. 265-273, 320-326.
93. ↑ 12 Symonds , 2018 , str. 199-200.
94. ↑ Borch, Martinez, 2005 , pp. 53-54.
95. ↑ Melber, 2021 , str. 182.
96. ↑ Prange, 1982 , pp. 390-391.
97. ↑ Josephson, 2012 , pp. 165-167, 179-180.
98. ↑ Prange, 1982 , pp. 343-344.
99. ↑ Jakovlev, 1988 , s. 63-65.
100. ↑ Melber, 2021 , str. 124.
101. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 109-111.
102. ↑ Weinberg, 2010 , pp. 552-553.
103. ↑ Akimoto, 2010 , pp. 77-80.
104. ↑ Akimoto, 2010 , str. 80.
105. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 Melber, 2021 , str. 111-116.
106. ↑ 1 2 Herde, 1980 , S. 327-330.
107. ↑ Prange, 1982 , pp. 310-312.
108. ↑ Melber, 2021 , str. 111.
109. ↑ Akimoto, 2010 , pp. 69-77.
110. ↑ 1 2 3 Prange, 1982 , str. 313-319.
111. ↑ 1 2 3 4 Melber, 2021 , str. 116-121.
112. ↑ Trogoff, 1993 , pp. 263-266.
113. ↑ Melber, 2021 , str. 116.
114. ↑ Jakovlev, 1988 , „Úsvit 7. prosince“.
115. ↑ Melber, 2021 , str. 116-121, 126.
116. ↑ 12 Symonds , 2018 , str. 204.
117. ↑ 12 Santoni , 1977 , sv. 1, str. 151.
118. ↑ Parillo, 2006 , s. 288.
119. ↑ Jakovlev, 1988 , Cesta „Kido Butai“.
120. ↑ 1 2 3 4 5 6 Melber, 2021 , str. 127-130.
121. ↑ Prange, 1982 , pp. 378-379.
122. ↑ 1 2 3 4 5 6 Magadejev, 2014 , str. 702-703.
123. ↑ Jakovlev, 1988 , s. 72-73.
124. ↑ 1 2 Trogoff, 1993 , pp. 267-271.
125. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 499-502.
126. ↑ Wohlstetter, 2005 , pp. 6-12.
127. ↑ Prange, 1982 , pp. 501-502.
128. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 127-131.
129. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 503-504.
130. ↑ 1 2 3 4 5 6 Melber, 2021 , str. 130-137.
131. ↑ Prange, 1982 , pp. 378-379, 504.
132. ↑ Symonds, 2018 , str. 166.
133. ↑ 1 2 Trogoff, 1993 , pp. 263-267.
134. ↑ 1 2 3 4 Melber, 2021 , str. 132-136.
135. ↑ Parillo, 2006 , s. 287.
136. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 506-507.
137. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Melber, 2021 , str. 138-144.
138. ↑ 1 2 3 Pavlenko, 1961 , s. 6.
139. ↑ 1 2 3 Prange, 1982 , str. 508-510.
140. ↑ 12 Symonds , 2018 , str. 205-206.
141. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 512-514.
142. ↑ 1 2 3 Symonds, 2018 , str. 206-207.
143. ↑ Prange, 1982 , pp. 516-520.
144. ↑ Prange, 1982 , pp. 514-515.
145. ↑ 1 2 3 Melber, 2021 , str. 144-146.
146. ↑ Prange, 1982 , pp. 520-524.
147. ↑ 1 2 3 Melber, 2021 , str. 145-147.
148. ↑ Prange, 1982 , pp. 528-529.
149. ↑ Prange, 1982 , pp. 513-516.
150. ↑ Jakovlev, 1988 , Pearl Harbor pod palbou.
151. ↑ Prange, 1982 , str. 530.
152. ↑ 1 2 3 4 5 6 Melber, 2021 , str. 147-155.
153. ↑ Prange, 1982 , pp. 528-532.
154. ↑ 12 Symonds , 2018 , str. 207.
155. ↑ Prange, 1982 , pp. 528-535.
156. ↑ Prange, 1982 , pp. 528-530.
157. ↑ Melber, 2021 , str. 164.
158. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 150-155.
159. ↑ 1 2 3 4 5 Melber, 2021 , str. 155-157.
160. ↑ Prange, 1982 , pp. 534-536.
161. ↑ 1 2 3 Prange, 1982 , str. 536-540.
162. ↑ 1 2 3 4 Melber, 2021 , str. 157-160.
163. ↑ Prange, 1982 , str. 536.
164. ↑ Trogoff, 1993 , pp. 270-273.
165. ↑ Prange, 1982 , pp. 564-566.
166. ↑ Melber, 2021 , str. 165-166.
167. ↑ Melber, 2021 , str. 176.
168. ↑ Melber, 2021 , str. 165-170, 175.
169. ↑ 1 2 3 Prange, 1982 , str. 538-540.
170. ↑ Akimoto, 2010 , pp. 229-230.
171. ↑ 1 2 3 4 5 Melber, 2021 , str. 165-170.
172. ↑ Gannon, 1996 , str. padesáti.
173. ↑ Akimoto, 2010 , pp. 241-243.
174. ↑ Melber, 2021 , str. 197.
175. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 541-550.
176. ↑ Melber, 2021 , str. 170.
177. ↑ Melber, 2021 , str. 167-172, 191.
178. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 167-172.
179. ↑ Mawdsley, 2020 , str. 181-182.
180. ↑ Prange, 1982 , pp. 541-550, 573, 576.
181. ↑ Symonds, 2018 , str. 207-208.
182. ↑ Jakovlev, 1988 , s. 59-61.
183. ↑ Prange, 1982 , pp. 561-564.
184. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 560-568.
185. ↑ Mawdsley, 2020 , str. 182-184.
186. ↑ 12 Prange , 1982 , s. 568-572.
187. ↑ Prange, 1982 , pp. 579-580.
188. ↑ 1 2 3 4 5 Melber, 2021 , str. 172-174.
189. ↑ Weinberg, 2010 , str. 329.
190. ↑ Weinberg, 2010 , str. 332.
191. ↑ Melber, 2021 , str. 167-174.
192. ↑ Melber, 2021 , str. 172-174, 192.
193. ↑ Jakovlev, 1988 , s. 1-2.
194. ↑ Rosenberg, 2005 , str. jedenáct.
195. ↑ Symonds, 2018 , str. 153-154.
196. ↑ Shirer, Rzheshevsky, 2015 , str. 931-932, 943-945.
197. ↑ Mawdsley, 2020 , str. 182-183.
198. ↑ Čas: The Weekly News Magazine, 22. prosince 1941.
199. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 174-180.
200. ↑ Shirer, Rzheshevsky, 2015 , "Předmluva" k ed. 1991
201. ↑ Prange, 1982 , pp. 581-584.
202. ↑ Symonds, 2018 , str. 157-158.
203. ↑ Herde, 1980 , S. 326.
204. ↑ Rosenberg, 2005 , pp. 140-145.
205. ↑ Melber, 2021 , str. 174-180, 189.
206. ↑ Herde, 1980 , S. 325-326.
207. ↑ 1 2 3 4 Melber, 2021 , str. 189-191.
208. ↑ Shirer, Rzheshevsky, 2015 , str. 920.
209. ↑ Melber, 2021 , str. 178-179.
210. ↑ Levy, Thompson, 2011 , pp. 172-174.
211. ↑ Weinberg, 2010 , pp. 261-262.
212. ↑ Weinberg, 2010 , str. 913.
213. ↑ Roskin, Michael. From Pearl Harbor to Vietnam: Shifting Generational Paradigms and Foreign Policy  (anglicky)  // Political Science Quarterly. - 1974. - Podzim ( roč. 89 , vyd. 3 ). - str. 563-588 . - doi : 10.2307/2148454 . Archivováno z originálu 26. července 2021.
214. ↑ Weinberg, 2010 , str. 916.
215. ↑ Weinberg, 2010 , str. 405.
216. ↑ Rosenberg, 2005 , pp. 1-14.
217. ↑ Rosenberg, 2005 , pp. 14-17.
218. ↑ Rosenberg, 2005 , pp. 129-133.
219. ↑ Rosenberg, 2005 , pp. 129-135.
220. ↑ Pearl Harbor : Popis památníku  // Služba národního parku  . - 2019. - 15. dubna. Archivováno z originálu 28. června 2021.
221. ↑ 1 2 Magadejev, 2014 , str. 703.
222. ↑ Prange, 1982 , pp. 582-590.
223. ↑ Buranok, 2009 , s. 14-17.
224. ↑ Buranok, 2009 , s. 1-12.
225. ↑ Melber, 2021 , str. 201-212.
226. ↑ Pavlenko, 1961 , s. 16-21.
227. ↑ Melber, 2021 , str. 186-189.
228. ↑ Takeo, 2010 , str. 142-155.
229. ↑ Parillo, 2006 , s. 288-290.
230. ↑ 1 2 Melber, 2021 , str. 180-186, 193.
231. ↑ 1 2 Borch, Martinez, 2005 , str. 205.
232. ↑ 12 Symonds , 2018 , str. 170, 202.

Literatura

Hlavní

• Buranok, Sergej Olegovič. Pearl Harbor v hodnocení vojensko-politických osobností USA (1941-1945): monografie / op. prof. S. A. Martyshkin a prof. S. B. Semjonov. - Samara: AsGard, 2009. - 238 s. — ISBN 978-5-917-15-033-8 .
• Pearl Harbor  / I. E. Magadeev  // P — Perturbační funkce. - M .  : Velká ruská encyklopedie, 2014. - S. 702-703. - ( Velká ruská encyklopedie  : [ve 35 svazcích]  / šéfredaktor Yu. S. Osipov  ; 2004-2017, sv. 25). - ISBN 978-5-85270-362-0 .
• Co se stalo v Pearl Harbor: Dokumenty týkající se japonského útoku z prosince. 7, 1941, a jeho pozadí. Ed. s úvodem. od Hanse Lovise Trefousse: [přel. z  angličtiny. ] / ed. a s předmluvou. cand. válečný vědy generálmajor N. G. Pavlenko . - M .  : Vojenské nakladatelství , 1961. - 351 s.
• Jakovlev N. N. Pearl Harbor, 7. prosince 1941. Realita a fikce. — M  .: Politizdat , 1988. — 286 s. — ISBN 5-250-00448-2 .
• Herde, Petere. Pearl Harbor, 7. prosince 1941: Der Ausbruch des Krieges zwischen Japan und den Vereinigten Staaten und die Ausweitung des europäischen Krieges zum Zweiten Weltkrieg: [ německy. ] . - Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1980. - xxi, 582 J. - (Impulse der Forschung, Bd. 33). — ISBN 978-3-534-07555-3 . — ISBN 3-534-07555-2 .
• Melber, Takuma. Pearl Harbor : Japonský útok a vstup Ameriky do 2. světové války : [ eng. ]  = Pearl Harbor: Japans Angriff und der Kriegseintritt der USA: [přel. s  ním. ]/přel. Nick Somers. — e-kniha do pdf, 206 s. — Cambridge, Spojené království; Medford, MA: Polity Press, 2021. viii, 220 s. - ISBN 978-3-406-69819-4 . — ISBN 9781509537204 . — ISBN 3406698190 .
• Takeo, Iguchi. Demystifikování Pearl Harbor : nový pohled z Japonska : [ eng. ]  / Takeo Iguchi, 武夫井口; přel. David Noble. — 1. vyd. - Tokio: International House of Japan, 2010. - xx, 343 s. - (výběr mezinárodní knihovny LTCB, sv. 27). — ISBN 978-4-903452-19-7 . - ISBN 978-4-924971-29-5 . - ISBN 4-924971-29-4 . - ISBN 4-903452-19-0 .
• Prange, Gordon W. Za svítání jsme spali: nevyřčený příběh Pearl Harbor: [ eng. ]  / ve spolupráci s Donaldem M. Goldsteinem a Katherine V. Dillon. - NY : Penguin Books, 1982. - xvi, 873 s. — ISBN 978-0-14-006455-1 . - ISBN 978-0-14-015734-5 . — ISBN 0-14-006455-9 . — ISBN 0-14-015734-4 .
• Symonds, Craig L. Druhá světová válka na moři: globální historie: [ eng. ] . — NY; Oxford: Oxford University Press , 2018. xxii, 770 s. - ISBN 978-0-19-024367-8 . — ISBN 0-19-024367-8 .
• Mawdsley, Evane. The War for the Seas: Námořní historie druhé světové války: [ eng. ] . - Nové nebe; Londýn: Yale University Press , 2020. xlii, 557 s. - ISBN 978-0-300-25488-4 . - ISBN 0-300-25488-1 .
• Akimoto Kenji (秋元健治). Podrobná prezentace útoku na Pearl Harbor: japonské námořnictvo – vrchol triumfu: [ jap. ]  = Shinjuwan kōgeki, zenkiroku : Nihon Kaigun, shōri no genkaiten (真珠湾攻撃・全記錄 : 日本海軍・勝利の限界). — Tokio: Gendai Shokan, 2010. — 269 s. - ISBN 978-4-7684-5632-3 . — ISBN 4-7684-5632-4 .
• Borch, Frederick L.; Martinez, Daniel. Kimmel, Short a Pearl Harbor: odhalená závěrečná zpráva: [ eng. ] . - Annapolis, MD: Naval Institute Press , 2005. - xiii, 215 s. - ISBN 978-1-59114-090-0 . - ISBN 1-59114-090-0 .
• Rosenberg, Emily S. Datum, které bude žít: Pearl Harbor v americké paměti : [ eng. ] . — Durham, NC: Duke University Press, 2005. — x, 236 s. - (Americká setkání/Globální interakce). - ISBN 978-0-8223-3637-2 . — ISBN 0822336375 .
• Wohlstetter, Roberta. Pearl Harbor: Varování a rozhodnutí: [ eng. ] . – elektronická kniha. - Stanford, CA: Stanford University Press , 2005. - xvi, 426 s. - ISBN 978-0-8047-0597-4 . - ISBN 978-0-8047-0598-1 . — ISBN 0-8047-0597-6 . — ISBN 0-8047-0598-4 .

Další

• Jansen, Marius B. Tvorba moderního Japonska: [ eng. ] . — 3. tisk. - Cambridge, MA: Belknap Press of Harvard University Press , 2002. - xvi, 871 s. - ISBN 978-0-674-00334-7 . - ISBN 978-0-674-00991-2 . - ISBN 0-674-00334-9 . - ISBN 0-674-00991-6 .
• Weinberg GL Svět ve zbrani : Globální historie druhé světové války : [ eng. ] . — 2. vyd. — Cambridge, Spojené království; NY: Cambridge University Press , 2010. xix, 1178 s. — ISBN 9780521443173 . — ISBN 9780521558792 . — ISBN 9780521853163 .
• Kennedy DM Freedom from Fear: The American People in Depression and War, 1929-1945  : [ eng. ] . — NY; Oxford: Oxford University Press , 2001. xviii, 936 s. — ( Oxfordské dějiny Spojených států amerických , sv. 9). — ISBN 9780195144031 . — ISBN 9780195038347 . — ISBN 0195144031 .
• Trogoff, Jean. Les grandes data de la guerre sur mer, 1939-1945: [ fr. ] . - Rennes: Ouest-France, 1993. - 362 s. - ISBN 978-2-7373-1395-0 . — ISBN 2-7373-1395-3 .
• Michel, Henry. La Seconde Guerre mondiale: [ fr. ]  / předmluva Jean-Pierre Rioux; publié anterieurement en 2 v. par les Presses universitaires de France , 1968-1969. - Paříž: Omnibus, 2002. - xii, 977 s. — Pokrač.: I. Les succès de l'Axe; II. La victoire des Allies. - ISBN 978-2-258-08441-4 . - ISBN 978-2-258-05603-9 . — ISBN 2-258-08441-5 . — ISBN 2-258-05603-9 .
• Santoni, Alberto. Storia generale della guerra in Asia e nel Pacifico, 1937-1945: [ ital. ] . - Modena: STEM-Mucchi, 1977. - Sv. 1. Il Giappone all'attaco. — 381 s.
• Shearer W. L. Vzestup a pád Třetí říše = Vzestup a pád Třetí říše: Historie nacistického Německa: [přel. z  angličtiny. ] / William Shearer; za. z angličtiny. vyd. O. A. Ržeševskij . — M  .: AST , 2015. — 1213 s. - (Dějiny válek a vojenského umění). - ISBN 978-5-17-089952-4 . - ISBN 978-5-17-093819-3 . — ISBN 5-17-093819-5 .
• Josephson, Jason Ananda. Vynález náboženství v Japonsku: [ eng. ]  / Jason Ānanda Josephson Storm. - Chicago, IL: University of Chicago Press , 2012. - xiii, 387 s. - ISBN 978-0-226-41235-1 . — ISBN 978-1-283-62274-5 . — ISBN 9786613935199 .
• Levy, Jack S.; Thompson, William R. Příčiny války: [ eng. ] . — 4. tisk. - Chichester: Wiley-Blackwell , 2011. - 281 s. - ISBN 978-1-4051-7560-9 . - ISBN 978-1-4051-7559-3 . — ISBN 1-4051-7560-5 . — ISBN 1-4051-7559-1 .
• Hathaway, Oona Anne. Internacionalisté: Jak radikální plán postavit válku mimo zákon předělal svět: [ eng. ]  / Hathaway, Oona Anne, Shapiro, Scott . — 1. obchodní brož. vyd. - NY: Simon & Schuster , 2018. - xxii, 581 s. - ISBN 978-1-5011-0986-7 . - ISBN 978-1-5011-0987-4 . — ISBN 1501109863 . — ISBN 1501109871 .
• Pedersen, Susan. The Guardians: The League of Nations and the Crisis of Empire: [ eng. ] . - Oxford: Oxford University Press , 2015. - xiv, 571 s. — ISBN 978-0-19-973003-2 . — ISBN 978-0-19-957048-5 .
• Gruhl, Werner. Imperial Japan's World War Two, 1931-1945: [ eng. ] . — dotisk. - New Brunswick, NJ: Transaction, 2010. - 254 s. - ISBN 978-1-4128-1104-0 . - ISBN 978-0-7658-0352-8 . — ISBN 1-4128-1104-X . - ISBN 0-7658-0352-6 .
• Parillo, Marku. Spojené státy v Pacifiku // Proč vzdušné síly selhávají : anatomie porážky : [ eng. ]  /eds. Robin Higham, Stephen Harris. - Lexington, KY: University Press of Kentucky , 2006. - 382 s. - ISBN 978-0-8131-7174-6 . — ISBN 978-1-283-23284-5 . — ISBN 9786613232847 . - ISBN 978-0-8131-2374-5 .
• Gannon, Roberte. Pearl Harbor // Hellions of the deep : vývoj amerických torpéd ve druhé světové válce : [ eng. ] . - University Park, PA: Pennsylvania State University Press , 1996. - xiv, 241 s. - ISBN 978-0-271-01508-8 . — ISBN 0-271-01508-X .
• Totani, Yuma. Proces s válečnými zločinci v Tokiu: hledání spravedlnosti po druhé světové válce: [ angl. ] . - Cambridge, MA: Harvard University Press , 2009. - xiv, 335 s. — (Harvardské východoasijské monografie, sv. 299). — ISBN 9780674033399 . — ISBN 9780674028708 .

Odkazy

• Ministerstvo obrany . Přehled útoku na Pearl Harbor, 7. prosince  1941 . historie.navy.mil . Velení námořní historie a dědictví / Pamětní výbor 50. výročí druhé světové války; Kontradmirál Samuel J. Cox (2. prosince 2020). Datum přístupu: 17. června 2021.
• Oddělení obrany. "Magické" pozadí Pearl Harbor  (anglicky) . historie.navy.mil . Velení námořní historie a dědictví; Kontradmirál Samuel J. Cox (14. dubna 2020). Datum přístupu: 17. června 2021.
• Jennifer Rosenbergová. Útok na Pearl Harbor: 7. prosince 1941, datum, které bude žít v hanbě  . thinkco.com . ThoughtCo, Dotdash; Molly Fergus (27. dubna 2019). Datum přístupu: 17. června 2021.
• Clem Guthro. Fotografie z depozitáře válečných záznamů na Havaji  . digitální.knihovna.manoa.hawaii.edu . Knihovna UHM , Hamilton Library (2019). Datum přístupu: 17. června 2021.
•  Pearl Harbor . history.com . History Channel , A&E Television Networks; eds. Amanda Onion, Missy Sullivan, Matt Mullen (21. února 2020). Datum přístupu: 17. června 2021.
• Leatrice R. Arakaki, John R. Kuborn. 7. prosince 1941: Příběh letectva  . ibiblio.org . Pacific Air Forces , Office of History (1991). Datum přístupu: 17. června 2021.
•  Smíšený výbor pro vyšetřování útoku na Pearl Harbor: Výbor Pearl Harbor . senát.gov . Senát USA (2018). Datum přístupu: 17. června 2021.
• Adam Augustin. útok na  Pearl Harbor . britannica.com . Encyclopædia Britannica (2020). Datum přístupu: 17. června 2021.
•  Pearl Harbor – The Attack and Aftermath @ US Navy, Office of Information
•  Pearl Harbor. Kdo nese vinu za americký „den hanby“? | Dokument BBC

Slovníky a encyklopedie	Velká Katalánština Skvělý norský Velký Rus Larussa Litevský univerzál Britannica (online) Brockhaus Pomozte RIA
V bibliografických katalozích BNE : XX540897 BNF : 11952860f GND : 4127711-9 J9U : 987007531446605171 LCCN : sh85099030 NDL : 00602111 NKC : ph116982

Útok na Pearl Harbor
Záchvat	Pozadí ( Události v Asii ) Incident Niihau Složení sil Ztráty lodí amerického námořnictva
japonské letadlové lodě	" Akagi " " kaga " " Soryu " " Hiryu " " Shokaku " " Zuikaku "
americké lodě	" Arizona " " Kalifornie " " Oklahoma " " Utah " " Západní Virginie " " Přehlídka "
Efekty	Rooseveltův „hanebný projev“ Vyhlášení války Spojených států Japonskému císařství Historiografie (" konspirační teorie ") V kultuře Památník bitevní lodi Arizona

japonské impérium
Příběh	šógunát Restaurování Meiji Satsuma povstání Ryukyu anexe První čínsko-japonská válka Rusko-japonská válka Anexe Koreje první světová válka Velké zemětřesení v Kanto Demokracie Taishō Mandžuský neslušný Druhá čínsko-japonská válka Pacifik války Útok na Pearl Harbor Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki Japonská kapitulace
Císaři	Meidži Taisho Showa
Struktura státu	Ústava Císař žánr premiér Genroin Státní rada
Ideologie	Hakko itiu Fukoku kyohei Státní šintoismus Kokutai Nepřetržitá dynastie Velká východoasijská sféra spoluprosperity
Kolonie	Tchaj-wan Korea Karafuto (do roku 1943) Oblast Kwantung (?) Mandátní ostrovy jižního Pacifiku (?)
Ozbrojené síly	Japonská císařská armáda  Japonské císařské námořnictvo Kamikadze Kempeitai Japonské válečné zločiny