Validov, Ahmet-Zaki

Ахметзаки́ Валиди́ Тога́н ( башк . Әхмәтзәки Вәлиди Туған, Əxmətzəki Vəlidi Tuğan , тур. Zeki Velidi Togan ; до 1938 года [3]  — Ахмет-Заки́ Валиди́ (Вали́дов) ( башк . Әхмәтзәки Әхмәтшаһ улы Вәлиди (Вәлидов), Əxmətzəki Əxmətşah ulı Vəlidi ; 10. prosince [22] 1890 [1] , Kuzyanovo , provincie Ufa - 26. července 1970 [2] , Istanbul ) - vojensko-politická osobnost, vůdce baškirského národně osvobozeneckého hnutí (v letech 1917-1920); publicista; historik, orientalista - turkolog , doktor filozofie ( 1935 ), profesor, čestný doktor univerzity v Manchesteru ( 1967 ).

Pojmenování

Arabografické práce vydané v Rusku byly podepsány Validi jako Akhmetzaki, Akhmetzaki Validi, A. Validi. Díla vydaná v ruštině podepisoval jako A.-Z. Validov, Ahmet Zakiy Validov. Edice vydané v Evropě jsou podepsány jako A. Zeki Validi. Používal pseudonymy Soklykayoglu, A. T. Kahyaoglu, Syuyargul.

Životopis

Původ a národnost

Ahmetzaki Validi je potomkem náboženských osobností Validov . Nejčasnějším předkem Validi, o kterém se zmiňuje sám Akhmet-Zaki Validi, je Ishtugan. Ústřední státní historický archiv Republiky Bashkortostan obsahuje řadu informací o genealogii Akhmet-Zaki Validi. Nejstarším takovým dokumentem jsou materiály páté revize (1795). Materiály osmé a deváté revize a farní matriky pro vesnici Kuzyanovo za roky 1860 a 1890 obsahují také genealogické informace. Nejstarším známým předkem Validi podle těchto dokumentů je jeho prapradědeček Tait (Taip) Ishtuganov (1750-1837), zaznamenaný jako Teptyar , a prababička Gulandan Murtazina, zaznamenaná jako dcera Teptyar. Jsou známi tři synové Taita - Ayup, Khalit a Valit (pradědeček Ahmet-Zaki Validi). Je známo, že Valit měl tři manželky a 11 synů. Na základě materiálů deváté revize je známo, že Achmedtan (Akhmed (t)yan) Valitov (dědeček Akhmet-zaki Validi) je jedním z členů domácnosti jeho bratra Mukhametvaliho Valitova, zaznamenaného jako teptyar. V domácnosti je také uvedena Validiina babička Muhibyamala (Mukhibyamal) Vildanova. V metrické knize pro vesnici Kuzyanovo z roku 1860, v rodném listu Validiina otce Akhmeda (t) shi, je Akhmed (t)yan Validov zaznamenán jako Baškir [4] . V metrické knize za rok 1890 poskytuje záznam narození Achmeta Zakiho informace o jeho rodičích – otci Akhmedovi (t) ona, synovi Akhmedovi (t)yan Validovovi a matce Ummulhayat, dceři Mukhamedkafi Kotlozomanova, z Teptyars [5] . Ahmed-Zaki Validi měl dvě manželky. První manželka Nafisa Khazhimuhammatovna Yakshimbetova zůstala po Validiově emigraci v SSSR, druhá manželka Nazmiye Ungar. Od druhé manželky dvě děti - syn Subidai a dcera Isenbike. V otevřeném spisu KGB je Validovova národnost označena jako „Tatar-Baškir“ s pozdějším přidáním slova „Baškir“ [6] .

Pokud mluvíme o národní sebeidentifikaci, pak v dotazníku delegáta VII. Všeruského sjezdu sovětů (1919) sám Akhmet-Zaki Validi uvedl, že je podle národnosti Baškir (Bashkirin) [7] . Ve svých „Memoárech“ Validi poznamenal, že patří ke klanu Bashkir Sukly-Kai, který je součástí klanu Kaila [8] , zdůraznil svůj baškirský původ. Poukázal také na to, že jeho předci byli Nogaiové, kteří se připojili k jurmatským Baškirům [ 9] [10] v době Karakitayů (předmongolská éra) [11] .

Podle známé postavy turkotatarské emigrace Aliho Akyshe se v roce 1953, krátce před svou smrtí, Ahmet Zaki Validi, když mluvil o Gayaz Iskhaki , nazval Tatarem [12] . Existují však různé názory na etnicitu Walidi. S. M. Iskhakov zároveň upozorňuje, že od předrevolučních dob existovaly tři názory na etnický původ Validi: tatarský, Teptjarský a Baškirský, a tyto názory si při uvažování v konkrétním historickém prostředí neodporují. Politika podle S. M. Iskhakova silně ovlivnila Validiho etnickou sebeidentifikaci – do roku 1917 byl tatarskou postavou a po únoru 1917, čím výše stoupal v politické kariéře hlavy Baškirské republiky, tím více musel působit jako postava Bashkir [13] .

Stát se

Akhmetzaki Validi se narodil 10.  (22. prosince)  1890 ve vesnici Kuzyanovo, Ilčik-Timirovskaja volost, okres Sterlitamak, provincie Ufa. Achmetzakiho rodiče byli náboženské osobnosti, měli vynikající vzdělání a mluvili několika jazyky.

Otec - Achmetsha Achmetyanovič Validov (19. 7. 1860 - 20. 7. 1937), po absolvování Sterlitamak Madrasah , začal sloužit ve 2. katedrální mešitě vesnice Kuzyanovo. Na počátku 90. let 19. století otevřel v mešitě madrasu. Napsal taková díla jako „Cesta do Hijazu“, „Život Satlyk uly“. Měl konzervativní názory a snažil se dodržovat dávné zvyky. Matka - Ummulkhayat Mukhametfiyevna Validova (1873-1946), vystudovala madrasu ve vesnici Utyakovo , učila v ženských třídách madrasy svého manžela. Intelektuální prostředí mělo na vývoj mladého Ahmetzakiho nejpříznivější vliv. Od šesti nebo sedmi let začal studovat různé jazyky.

Od roku 1898 začal Akhmetzaki studovat na madrase svého otce. Zde si zdokonalil znalosti turkického, arabského a ruského jazyka. Matka pomohla svému synovi zvládnout perský jazyk.

Zvláštní pozornost byla věnována studiu ruského jazyka. K tomu otec Achmetzaki pozval učitele ze sousední vesnice Makarovo, kde byla rusko-baškirská škola , ve které se vyučoval ruský jazyk. V dalších hodinách u Achmetzakiho pokračoval syn přítele svého otce, Shagibek Uzbekov , který Achmetzakiho připravoval na složení písemných zkoušek. Na jaře 1902 Achmetzaki úspěšně složil zkoušky ve škole ve vesnici Makarovo a bylo mu doporučeno, aby byl poslán pokračovat ve studiu na ruské škole ve Sterlitamaku. Přesto rodiče nesouhlasili s následováním této rady, ačkoli Ahmetzaki takovou touhu měl.

Od podzimu 1902 Achmetzaki studoval na madrase ve vesnici Utyakovo , kterou vedl bratr jeho matky Khabibnazar Satlykov (Khabibnazar Utyaki) [14] . Strýci se podařilo sehrát významnou roli ve vývoji mladého Ahmetzakiho. Habibnazar Utyaki se vzdělával v madrase slavného tatarského vychovatele Marjaniho v mešitě 1. farnosti Kazaň a po absolutoriu tam učil. Byl věrným následovníkem svého učitele, cestoval s ním. Po deseti letech života v Kazani se vrátil do vlasti. Jeho pero patří k dílům „Vysvětlení k fyzice a metafyzice Nagima al-Kotaiby“, „Vysvětlení k „Mustafad al-Akhbar“, „Klíče historie“. Udělal také překlad „Navadir“ do turečtiny. Na rozdíl od konzervativního otce Achmetzakiho se jeho strýc nevyhýbal světským znalostem, měl moderní myšlenky v oblasti astronomie a matematiky. Khabibnazar Utyaki zacházel se svým synovcem jako s vlastním synem a vedl s ním další hodiny. Zvláštní pozornost byla věnována studiu arabské rétoriky, biografiím významných vědců v této oblasti.

Zvláštní roli sehrála přítomnost Validiho při rozhovorech jeho strýce se Shafikem akhunem, který si dopisoval se samotným Marjani. Při poslechu diskuse o filozofických konceptech Marjani byl mladý muž prodchnut respektem k tomuto vědci a měl sen stát se jako on.

Achmetzakiho debut v tisku se uskutečnil v Idelských novinách shakirda Habibnazara Utyaki G. Gumerova, vydávaných v Astrachani. Ve vydáních z 30. ledna a 3. února 1908 v něm vyšel článek: „Historie Murata Efendiho a vynikajícího vědce Marjaniho“.

Od podzimu 1908 Achmetzaki pokračoval ve studiu na kazaňské madrase „Kasimiya“.

Od roku 1909 byl již Achmetzaki jmenován učitelem dějin Turků a arabské literatury. Jako učebnici pro vyučování začal psát své první velké dílo, které se podle jeho plánu mělo jmenovat „Dějiny Turků“. Spisovatel Galimdzhan Ibragimov , který se s knihou seznámil , a vydavatel navrhli další tituly pro knihu - "Historie Tatarů", "Historie turkických Tatarů". Tato jména však neodpovídala postavení Achmetzakiho Validova. V důsledku toho zvolil pro knihu název „Dějiny Turků a Tatarů“. Vydala ji v roce 1912 tiskárna Millat. V roce 1915 byla zveřejněna jeho upravená verze, která byla znovu přetištěna v roce 1917. Obecně platí, že plán nebyl plně realizován. Předpokládalo se, že kniha bude sestávat ze dvou dílů. První díl měl pokrýt historii turkických národů od starověku až do pádu Kazaňského chanátu. Ve druhém díle měl pokrýt období od pádu Kazaňského chanátu po současnou situaci turkických národů až po autora. Kniha však představuje pouze první díl. Strukturu prvního dílu představuje pět kapitol:

1. Turkické národy ve starověku.
2. Islám a Turci (od Tukyu po Čingize).
3. Čingischán. Velká turkická vláda (země, trůn v rukou Mongolů).
4. Desht-i-Kipchak nebo stát Zlaté hordy .
5. Bulharsko po Tatarech. Kazaňský chanát (Tatarové v Bulharském chanátu) [15] .

Strukturu druhého dílu, který Achmetzaki Validov nikdy nedokončil, lze posoudit pouze podle přibližného plánu obsahu druhého dílu: „Bulharská země a její lidé po dobytí Kazaně; začátek vstupu Turků pod záštitou Rusů; Nogai cháni; vládní aktivity; Bulhaři, Kazaňští (Čuvašové, Bulhaři, Tataři, Cheremis) přemýšlejí o návratu nezávislosti, nepokoje, věci končí neúspěšně; Saltykov - Šeremetěv - národy prchají a jsou na útěku; vstup Baškirů pod ochranu Rusů; sibiřští cháni po porážce sibiřského chanátu; Rusové viděli, jaké bezmezné země se rozprostírají jejich stát; události mezi vládou a Bashkiry: Salavat, Aldar, Hamid, Akai, mullah Batyrsha; Kateřina; Krym; Muslimové po velkých událostech císařovny; Rusové; naši ruští muslimové na pozadí probíhajících změn; proč Bulhaři zmizeli? co si o tom myslí velcí vědci; národy nacházejí potřebu změny v existenci; příprava na nový život; život ruských muslimů po Čingischánovi a co si o těchto změnách myslí velcí vědci; názor ruských vědců na současný stav Turků obecně. Obecně se struktura díla shoduje s dílem Murata Ramziho. [16] Vydání z roku 1915 se jmenovalo „Stručná historie turkických Tatarů“. Toto vydání bylo určeno jako učebnice pro školy. Vydání z roku 1917 mělo oproti předchozímu určité odlišnosti – předmluva byla vypuštěna a poznámky pod čarou zkráceny.

Během svého života v Kazani se Validi také poprvé pokusil aktivně zapojit do veřejného života. Je tedy známo, že se 27. ledna 1913 zúčastnil setkání muslimů načasovaného na 300. výročí královské dynastie Romanovců, kde se rozvinula zvláštní diskuse kolem otázky otevření ženského gymnázia a sirotčince v r. Kazaň. Validi na setkání při této příležitosti vystoupil s projevem, který hájil názor, že vytvoření ženského gymnázia by nebylo přínosné, ale nebylo mu umožněno jej dokončit a byl odříznut. Obecně se názory přítomných rozcházely. Bohatí muslimové a duchovní podpořili otevření sirotčince. Byli tací, kteří podpořili otevření pouze ženského gymnázia a ti, kteří podpořili otevření dvou institucí najednou. 10. února 1913 Validi publikuje v novinách Vakyt svůj článek „Příprava na výročí (Dopis Kazani)“, kde vyjadřuje názor, že v Kazani není nikdo, kdo by byl schopen vést ženské gymnázium, vypracovat jeho chartu. a programu a nejsou zde žádní potenciální studenti, kteří by mohli v této instituci studovat [17] .

Validiho projev v tisku nezůstal bez povšimnutí. Přitáhlo to pozornost provinčního četnického oddělení Ufa. V tajném hlášení náčelníka zemského četnického oddělení Ufa z 25. února 1913 Validi informoval o zveřejnění odpovídajícího článku v orenburských novinách Vakyt a připojil z něj úryvek v ruštině. Kopie této zprávy byly zaslány přednostům kazaňského a permského zemského četnického oddělení [18] .

Tento článek však zaznamenal největší ohlas v muslimském národním tisku. Pět dní po zveřejnění Validiina článku se v novinách „Koyash“ objevil článek „Co udělal Zaki Khalfa“, podepsaný pseudonymem „Tashmukhamed“, kde byla Validi hanlivě zesměšňována. Fatih Amirkhan se skrýval pod pseudonymem . Musa Bigiev, Khusain Abuzarov a Shakir Mukhamedyarov hovořili na obranu Validi v novinách Vakyt. 5. března 1913 v novinách Koyash odpověděl Tashmukhamed na jejich článek – v záhlaví dopisů se objevil článek „Moje odpověď panu Musovi Bigievovi a panu Shakir Mukhamedyarovovi“ [19] .

Ve vývoji mladého vědce v té době sehrál důležitou roli N. F. Katanov . 18. března 1913 na schůzi Společnosti archeologie, historie a etnografie na Kazaňské univerzitě požádal o přijetí Achmetzakiho za řádného člena společnosti. 23. května 1913 na schůzi společnosti „podáním uzavřených poznámek“ byla Validi zvolena členkou společnosti, přičemž obdržela pouze jeden „nevýběrový hlas“. 4. října 1913 na schůzi Rady Společnosti požádal Validi, aby byl poslán do oblasti Ferghana k historickému, archeologickému a etnografickému výzkumu, argumentoval tím, že dřívější badatelé neúspěšně hledali starověké knihovny v Kokandu a on měl informace o přítomnosti obyvatele Kokand Yunus Jan-Dadha z cenné sbírky rukopisů. Této žádosti bylo vyhověno [20] .

Přesná data pracovní cesty do regionu Fergana nejsou známa, ale na základě dostupných dokumentů lze předpokládat, že začala na přelomu října a listopadu 1913 a skončila v březnu 1914. Během služební cesty Validi navštívil města Kokand, Margelan , Andijan , Taškent , Namangan , Samarkand , Buchara , Skobelev a další, kde prozkoumal soukromé sbírky rukopisů. Mezi významné nálezy patří rukopis „Blessed Knowledge“, jehož autorem je Yusuf Khass-hajib Balasaguni , dosud známý pouze ve dvou seznamech. Nový seznam objevila Validi v Namanganu v knihovně Mukhamed-Khoji-Ishan Lolarish a je nejúplnější. Na své další služební cestě se Validi pokusil tento rukopis koupit, ale bez úspěchu. Řada rukopisů byla získána také během první služební cesty. Mezi nimi je „Kniha Gubaidullah“ od Mir Muhammada Amina Buchariho, „Kniha Gabdullah“ od Hafize bin Muhammada al-Bukhariho, „Projev moci králů“ od Ali bin Shihabuddin al-Hamadani, „Historie Narshahi“ od Muhammada Narshahi al-Bulkhariho, „Jasné aplikace“ od Jamala Karshiho, „Historie Shawky“ od Shawky, „Zahrady bohatství“ od Agakha. Během cesty byly také shromážděny informace o hospodářství a historické geografii regionu, etnografický materiál o Uzbecích, kteří vedou kočovný způsob života. Po návratu ze služební cesty přednesl Validi 20. dubna 1914 svou zprávu na schůzi Společnosti. Projev byl vysoce oceněn a přeje si „rychlé vytištění některých rukopisů nalezených mluvčím a ruský překlad k nim, s reprodukcí a podrobným popisem miniatur, lingvistickými poznámkami, chronologií křesťanské éry a paralelními úryvky z Ruské zprávy“ [21] . Později Validi odjel do Petrohradu, kde podal další zprávu v domě V. V. Radlova (mezi přítomnými byl i V. V. Bartold ). Zpráva přítomné vědce zaujala a Akhmet-Zaki dostal nabídku publikovat své materiály v Zápiscích východní pobočky Imperiální ruské archeologické společnosti. Napsal dopis Společnosti archeologie, historie a etnografie na Kazaňské univerzitě, kde požádal o svolení ke zveřejnění své zprávy, a také požádal o dotaci na svou další cestu do Střední Asie. Společnost na svém zasedání 22. srpna 1914 zvážila žádost Validi, povolila zveřejnění zprávy, ale žádost o služební cestu odmítla pro nedostatek finančních prostředků [22] .

Bez čekání na toto rozhodnutí se však Validimu podařilo získat podporu a na doporučení V. V. Bartolda ruský výbor pro studium střední a východní Asie a Imperiální akademie věd podpořily jeho služební cestu do Buchary. 31. května 1914 Validi opustila Petrohrad a 6. června dorazila do Taškentu, druhý den odjela do Namanganu a Skobeleva a 12. června 1914 dorazila do Buchary. 23. června opustil Bucharu a vydal se do Sharshauz a poté do měst v údolí Surkhandarya ( Guzar , Baysun atd.) Na zpáteční cestě se 16. července 1914 zastavil v Karshi. Zde se Validi podařilo dosáhnout vynikajícího nálezu. Na bazaru v Karshi uviděl obchodníka, který balil léky, které prodával, do listů nějakého rukopisu. Tento rukopis zaujal Validiho a koupil ho. Rukopis se ukázal být meziřádkovým překladem Koránu do turečtiny, počínaje súrou XVIII a jejím komentářem. V první části rukopisu byly po každé súře příběhy o jeho zápletce. Druhá část rukopisu začínala súrou XLIX a komentovala některé verše. Nebyla uvedena data sestavení a korespondence, nebyla uvedena jména sestavovatele a opisovače. V.V. Bartold věřil, že tento rukopis byl napsán před 11. stoletím. Později A. K. Borovkov při studiu tohoto rukopisu vyslovil názor, že přítomnost termínů mongolské éry a pozdější doby v textu naznačuje, že rukopis byl přepsán v 15. století a původní text by měl být zřejmě připisován 12. -13 století. Původní datum rukopisu lze však podle badatele teoreticky považovat za konec 10. století, pokud připustíme možnost výskytu turkického překladu z raného překladu tasfiru Tabari. Validi opustila Karshi 23. července 1914 a vrátila se do Buchary. Zde byl od 24. července do 4. srpna, poté odešel do Ufy. Důvodem odchodu bylo vypuknutí první světové války. V roce 1912 byl Validi zařazen do milice první řady a musel podstoupit lékařskou prohlídku. 16. srpna 1914 přes Samarkand, Taškent, Orenburg a Ufu dorazila Validi do města Sterlitamak. Celkem během této cesty na pokyn Akademie věd shromáždil 23 rukopisů, několik knih si koupil pro sebe. Kromě archeologické práce se věnoval také sběru folklorních materiálů [23] .

Zpráva o první obchodní cestě Validi s názvem „Orientální rukopisy regionu Ferghana“ byla publikována v roce 1915 ve XXII. svazku „Poznámky východní větve imperiální ruské archeologické společnosti“. Zpráva o druhé cestě s názvem „Zpráva o cestě do Bucharského chanátu“ byla publikována v roce 1916 ve XXIII. svazku „Poznámky východní větve imperiální ruské archeologické společnosti“. Editorem těchto publikací byl VV Bartold. Se služební cestou do Střední Asie je spojena i série devíti článků s názvem „Turkestan Letters“. Byly publikovány v novinách „Il“ („Země“) od 28. listopadu 1913 do 2. května 1914.

Činnosti od roku 1917

Byl členem Prozatímního ústředního úřadu ruských muslimů. Byl zvolen členem Ikomus (Výkonný výbor Všeruské muslimské rady ) [24] . Byl zvolen poslancem Všeruského ústavodárného shromáždění z provincie Ufa. Člen Millet Majlisi (1917-1918). V roce 1917 se stal členem Socialistické revoluční strany .

V roce 1917 byl Achmet-Zaki Achmetshakhovich, jako člen Bashkirského regionálního úřadu , vytvořeného v Moskvě na Všeruském kongresu muslimů Baškirskou delegací spolu se Sharifem Manatovem, organizátorem svolání I. a II . Baškirské kongresy (červenec - Orenburg, srpen - Ufa), což byly Baškirské centrální Shuro , bylo vytvořeno , které 15. listopadu 1917 ve městě Orenburg vyhlásilo vytvoření národně-teritoriální autonomie Baškortostánu jako součásti federálního Ruska . Validov byl zvolen členem baškirské vlády a předparlamentu Bashkurdistánu - Malé Kurultaje a byl také jmenován velitelem baškirské armády .

V únoru 1918 byl Validi zatčen bolševiky v Orenburgu mezi osmi členy baškirské vlády , v dubnu byl propuštěn při útoku oddílů kozáků a Baškirů na město. V čele baškirských pluků se zapojili do povstání čs. sboru [25] . Validi se stal předsedou Baškirské vojenské rady za baskirské vlády. Plukovník lidové armády . S oslabením vlivu frakční socialistické vlády KOMUCH , která byla u moci, přešla moc na Sibiři na ruskou vládu A. V. Kolčaka stojící na pozicích " Sjednoceného, ​​Velkého a Nedělitelného Ruska " . Místní představitel Kolčaku, ataman orenburských kozáků A. I. Dutov  , se v očích zastánců federalizace bývalé Ruské říše projevil jako „kontrarevolucionář“ a „monarchista“. Socialisticko- revoluční vůdci Viktor Černov a Vadim Čajkin spolu s velitelem kozácké skupiny Aktobe plukovníkem F.E. Makhinem a atamanem prvního obvodu orenburské armády plukovníkem K.L. Karginem, který rovněž stál na socialistických pozicích, se rozhodli odstranit Dutova. Validi se k tomuto spiknutí připojila spolu s představitelem Alash Orda Mustafou Shokayem . Kvůli zradě byl plán odhalen. Validi ve své knize píše, že Dutov poté, co byl zraněn, „utekl v tanku“ za město [26] , ale jiný zdroj píše, že samotní spiklenci uprchli [27] .

A.-Z. Validi na I. Všebaškirském vojenském kongresu 21. února 1919 byl zvolen lidovým komisařem pro vojenské záležitosti a místopředsedou Prozatímního vojenského revolučního výboru Baškirské republiky . V únoru 1919 se Validi stal organizátorem přechodu baškirských vojsk na stranu Rudé armády [28] . Po přechodu na stranu rudých jednal Validi s vládou sovětského Ruska o legitimizaci Baškirské republiky jako autonomie. Výsledkem jednání bylo podepsání „ Dohody mezi ústřední sovětskou vládou a baškirskou vládou o sovětském autonomním Baškirsku “, podle níž byl Baškurdistán v rámci RSFSR přeměněn na Baškirskou sovětskou republiku .

Na jaře až na podzim roku 1919 se ve městech Samara , Saransk a Sterlitamak zabýval vytvořením baškirských vojenských jednotek Rudé armády, vytvořením Bashkirské socialistické strany „Will“. V zimě 1919-1920 byl v Moskvě, oponoval myšlence znovuvytvoření Tatarsko-baškirské sovětské republiky , navrhl projekt pro Kirgizsko-baškirskou sovětskou republiku .

Po lednovém konfliktu mezi vládou republiky a stranickým orgánem ( Bashobkom RCP (b) ) byl v únoru 1920 zvolen předsedou Baškirského vojenského revolučního výboru . V roce 1920 se stal členem RCP(b) . Než byl odvolán do Moskvy, jako člen komise Bashrevkom se podílel na přípravě ústavy republiky. V červnu 1920 považoval za nepřijatelný dekret Všeruského ústředního výkonného výboru a Rady lidových komisařů RSFSR „ O státní struktuře Autonomní sovětské Baškirské republiky “ ze dne 19. května 1920 spolu se zbytkem členů z Bashrevkom, rezignoval. Podílel se na organizování protisovětských povstání .

V červnu 1920 odešel do Baku a poté do Střední Asie. V září 1920 zaslal V. I. Leninovi , I. V. Stalinovi , L. D. Trockému a A. I. Rykovovi dopis, v němž odsuzoval velmocenskou politiku bolševiků. V chanátu Chiva a emirátu Buchara téměř tři roky organizoval ve spolupráci s bucharským emírem Saídem Alim Khanem hnutí Basmachi . A.-Z. Validi byl během svého pobytu v Turkestánu uznávaným vůdcem hnutí Basmachi Turkestánu, o čemž svědčí i Stalinova tajná korespondence v otázce navázání kontaktu s vůdci Basmachi Validov [29] .

V létě 1921 vytvořil Radu národní jednoty Turkestánu a její vlajku [30] . V červenci 1921 byl zvolen předsedou ústředního výboru Rady národní jednoty Turkestánu. Po sérii vojenských a politických neúspěchů v roce 1923 Validi emigroval do zahraničí. Ve stejném roce našel v knihovně íránského města Mašhad jedinečný rukopis obsahující text slavných „Zápisků“ Ibn Fadlana .

V exilu

V roce 1924 se přestěhoval do Berlína , kde spolupracoval s Gayaz Iskhaki . Podle polské rozvědky dostal Validov peníze od rezidenta OGPU v Berlíně. Validov přitom od roku 1929 dostával peníze od polské rozvědky „jako podporu svých autorských děl“ [31] .

3. června 1925 turecká „Resmi Gazeta“ zveřejnila dekret kabinetu ministrů Turecka o udělení tureckého občanství A. Validimu.

Od roku 1925 - poradce ministerstva školství v Ankaře , poté učitel, profesor na Istanbulské univerzitě ( Turecko ). Přednášel na Istanbulské univerzitě, podílel se na oživení tureckého národního sdružení „Jamiat“ a vydával noviny „Turkestan“, ve kterých obhajoval svou myšlenku sjednocení všech muslimů v Turecku.

V roce 1927 se starým známým Mustafou Shokayem zorganizoval v Istanbulu časopis Zhana (Nový) Turkestan (1927-1931) - politický orgán Národní obrany Turkestánu .

V roce 1935 promoval na Vídeňské univerzitě , obhájil doktorskou disertační práci na téma „ Cesta Ibn Fadlana k severním Bulharům, Turkům a Chazarům“. V červnu téhož roku dostal pozvání pracovat v Bonnu jako lektor na univerzitě v Bonnu . Během zimního semestru (1938-1939) působil na univerzitě v Göttingenu , jedné z největších a nejstarších univerzit v Dolním Sasku (Německo). V tomto období ústně oznámil svému kurátorovi vzor svého tureckého pasu, který od 4. července 1938 uváděl jako nové příjmení turecké příjmení Togan a součástí křestního jména se stalo dřívější arabské příjmení Validi. Zákon o příjmení, schválený v roce 1934, požadoval, aby všichni turečtí občané měli příjmení, a zakazoval mít příjmení s cizími koncovkami.

1. září 1939 Ahmetzaki Validi Togan opustil Německo a vrátil se do Turecka, kde pokračoval ve své práci na Istanbulské univerzitě .

V SSSR, během boje proti „ národnímu deviaci “ a represím po „národních liniích“, byl Zaki Validi prohlášen ideologem „baškirské buržoazně-nacionalistické opozice“ a organizátorem „baškirské kontrarevoluční organizace“. Orgány NKVD vykonstruovaly kriminální případy a prováděly represe proti sesazené hlavě BASSR Z. G. Bulaševovi a některým baškirským politickým a veřejným činitelům jako jeho „agentům“ – „validovcům“.

V květnu 1944 se v Istanbulu a Ankaře konaly protikomunistické studentské demonstrace, po kterých úřady začaly zatýkat Turanisty . Tisk oznámil „existenci tajné organizace Turanistů a jejich zatčení“ [32] . Validi byl také zatčen na základě obvinění z „panturkických aktivit proti Sovětům v Turecku“. Odsouzen na 10 let vězení , ale vojenský kasační soud rozsudek změnil a po 17 měsících vězení byla Validi propuštěna [33] [34] .

V roce 1946 vydal knihu „Úvod do obecných dějin Turků“ („Umumi Türk Tarihine Giriş“) a následující rok – „Moderní Turkestán a jeho nedávná minulost“ [35] .

Od roku 1948 do roku 1970 pokračoval ve výuce dějin Turků na univerzitě v Istanbulu [36] .

V červenci 1951 se v Istanbulu konal 21. mezinárodní kongres orientalistů pod předsednictvím Ahmetzaki Validi Togan.

V roce 1953 založil Institut islámských studií a byl jmenován jeho ředitelem.

27. června 1967 udělila University of Manchester (Anglie) Akhmetzaki Validi Togan titul čestného doktora ( lat.  honoris causa ).

V roce 1957 přednášel v USA a v roce 1958 navštívil Írán, Pákistán, Indii, kde se setkal s Jawaharlalem Nehruem , Mohammedem Rezou Pahlavim a dalšími.

V roce 1958 navštívil profesor na pozvání Kolumbijské univerzity[ upřesnit ] Spojené státy americké [29] .

Organizátor a člen mnoha vědeckých společností: založil Turecké sdružení orientálních studií, byl zvolen členem Německé společnosti pro studium orientálních zemí, Australské vědecké společnosti, Ugrofinské vědecké společnosti ve Finsku , Rakouské společnosti pro orientální vědy Studie pojmenované po Hammer-Purgstall . Oceněno zlatou medailí 1. stupně Ministerstva školství Íránu .

Autor prací o historii turkických národů. Publikoval asi 400 prací v 11 jazycích.

Ahmetzaki Validi Togan zemřel 26. července 1970 v Turecku. Byl pohřben na hřbitově Karajaahmet v Istanbulu , kde byla na jeho náhrobku vytesána slova: „Modlitba k jeho duši Al-Fatiha Ord. prof. Dr. A.-Zaki Validi Togan, syn Kuzyanovského Baškira Achmetshaha. 1890-1970".

Hlavní práce

• Biruniho obraz světa. Dillí, 1937  .
• lbn Fadlan's Reisebericht // Abhandlungen für die Kunde des Morgenlandes, Lipsko. 1939. V. 24. č. 3.  (něm.)
• Völkerschaften des Chazarenreiches im neunten Jahrhundert // Korosi Csoma Archivum. 1940 Bd. 3  (němčina)
• Umumi türk tarihine giriş. Istanbul, 1946.  (tur.)
• Bashkorttar tarihy: (Ә. M. Yuldashbaevtyң tөrөk telenәn tәrzh.) / Әkhmәtzәki Vәlidi Tugan. - Tulyl. 2-se baҫ. - Өfө: Kitap, 2005. - 304 b. (Bashk.) (v ruském překladu, kniha vyšla v roce 2010)
• Әҫәrҙәr: 1917 yylғa ҡәҙәr yaҙylғan әҫәрҙәre: [iҫke torki telelenen tәrzh.] / [tәrzh., аңlatma bire.үse,latma bire һәm inesh һүҙ autoři Ә. Salichov]. - Өfө: Kitap, 1996.  (Bashk.)

Paměť

• V Baškortostánu byla založena veřejná cena pojmenovaná po Akhmetzaki Validi Togan.
• V roce 1992 bylo v Taškentu otevřeno Baškirské kulturní centrum pojmenované po Akhmet-Zaki Validi .
• 23. července 1992 byla Národní knihovna Baškortostánu pojmenována po Akhmet-Zaki Validi.
• 21. ledna 1999, díky petici skupiny vědců z Národní univerzity Uzbekistánu pojmenované po Mirzo Ulugbek , v čele s profesorem-validistou Mukhamadjonem Abdurakhmonovem, jedna z ulic v Meros Mahalla , okres Yakkasaray , hlavní město Republika Uzbekistán , Taškent, byla pojmenována po Zaki Validy.
• Ve městě Ishimbay je po něm pojmenována ulice , baškirská republikánská internátní škola č. 2, náměstí a památník .
• Pomníky byly postaveny ve městech Petrohrad , Ishimbay , Sibay . Na konci ledna 2021 byl pomník v Petrohradě na žádost Generální prokuratury Ruské federace demontován [37] .
• Ve Sterlitamaku byla instalována pamětní deska na průčelí budovy USZN ve Sterlitamaku, kde v letech 1919-1922. sídlila baškirská vláda.
• V roce 2008 byla Frunze Street v Ufě přejmenována na Zaki Validi Street .
• V souvislosti se 120. výročím zrodu Mezinárodní organizace pro společný rozvoj turkické kultury a umění ( TURKSOY ) byl rok 2010 vyhlášen rokem Ahmeta-Zakiho Validiho [38] .
• 26. srpna 2010 byl ve čtvrti Kechioren v Ankaře ( Turecko ) otevřen park pojmenovaný po Ahmet-Zaki Validi [39] [40] .
• 15. února 2010 byla v Ufě otevřena pamětní deska [41] .
• V roce 2010 byla zřízena pamětní medaile „Akhmet-Zaki Validi Togan“ – veřejné ocenění Akademie věd Republiky Bashkortostan [42] .
• V roce 1992 vyšel dokumentární film-biografie "Zaki Validi Togan" (produkce: Bashkortostan film studio , scéna. G. G. Shafikov , režie A. G. Abdrazakov , kamera. I. Kh. Galiullin).
• Ve městě Istanbul byla vztyčena busta Ahmeta-Zakiho Validiho, stejně jako po něm pojmenovaný park ve čtvrti Fatih (poblíž Istanbulské univerzity), mezi hlavní budovou a Fakultou literatury, za budovou Sadri Esbak Seyyid Hasan Pasha madrasah (Sadrı Esbak Seyyid Hasan Paşa medresesi.

Poznámky

1. ↑ 1 2 Baškirská encyklopedie - Baškirská encyklopedie , 2005. - 4344 s. — ISBN 978-5-88185-053-1
2. ↑ 1 2 Ahmed Zeki Velichi Togan // Encyklopedie Brockhaus  (německy) / Hrsg.: Bibliographisches Institut & FA Brockhaus , Wissen Media Verlag
3. ↑ Archivovaná kopie . Získáno 19. června 2013. Archivováno z originálu 5. března 2016. (neurčitý)
4. ↑ Kalimullina G. T.  Genealogie rodu Validov // A. A. Validov - organizátor autonomie Baškortostánu. U počátků federalismu v Rusku (1917-1920): Dokumenty a materiály. - Část 1. - Ufa: Kitap, 2005. - S. 364-368.
5. ↑ Kalimullina G. T.  Genealogie rodu Validov // A. A. Validov - organizátor autonomie Baškortostánu. U počátků federalismu v Rusku (1917-1920): Dokumenty a materiály. - Část 1. - Ufa: Kitap, 2005. - S. 364.
6. ↑ Vәlidineң millate Tatars dip yazylgan. Sonrak bashkort dip tә өstәlgәn . Získáno 10. března 2022. Archivováno z originálu dne 30. července 2013. (neurčitý)
7. ↑ GARF. - F. R-1235. — Op. 6. - D. 70. - L. 4, 4v.; Národní hnutí Kulsharipov M. M.  Baškir (1917-1921). - Ufa: Kitap, 2000. - S. 54.
8. ↑ Zaki Validi Togan . Vzpomínky: Kniha I. - Ufa: Baškirské nakladatelství "Kitap", 1994. - S. 13.

   “ Náš hlavní klan Sukly-Kai, stejně jako klany nám blízké Sanakly-Kai, Yuraktau-Kai, Tauly-Kai jsou nedílnou součástí klanu Kay nebo Kayly. Často se říkalo, že tato rodina před příchodem do dnešních zemí žila na východním Uralu podél Irendyku. Většina z klanu Kay (Kayly), který vede nomádský životní styl, obývá západní Baškortostán .

9. ↑ Zaki Validi Togan . Memoáry: Boj muslimů z Turkestánu a dalších východních Turků o národní existenci a kulturu / Per. s prohlídkou. - M. , 1997. - S. 482.

   “ Při rozhovoru s Adilem aga a Nuriddinem jsem si vzpomněl na legendu, že naše rodina pochází z Nogais, kteří se mísili s Yurmaty Bashkiry. Když jsem se v letech 1908-1909 setkal s Nogaisy v provincii Astrachaň, setkal jsem se s důkazy toho .

10. ↑ Zaki Validi Togan . Vzpomínky: Kniha 2. - Ufa: Bashkir nakladatelství "Kitap", 1998. - S. 303.

    “ Během rozhovoru s Adil-agou a vypravěčem Nuritdinem jsem také zmínil legendy, že jsme Nogaiové, kteří se připojili k Yurmaty Bashkirs, a že poté, co jsem v letech 1908-1909 podnikl cestu do Astrachaňských Nogais, se mi podařilo najít důkazy, které to potvrzují. fakt ."

11. ↑ Zaki Validi Togan. Vzpomínky: Kniha I. - Ufa: Kitap, 1994. - S. 13. - 400 s. — ISBN 5-295-01269-7 .

    " Myslím, že klany Kai, Katai se připojily k Baškirům v době Karakitayů a klanům Tabyn a Ungut v době Mongolů ."

12. ↑ Tatarská emigrace . 12 nejzajímavějších faktů o Gayaz Iskhaki . Získáno 10. března 2022. Archivováno z originálu dne 10. dubna 2022. (neurčitý)
13. ↑ Iskhakov S.M.A.Z. Validov: Zůstat u moci // Vlastenecká historie. - 1997. - č. 6. - S. 69-70.
14. ↑ Satlykov Khabibnazar Muhammetkafievich (1862-1921)
15. ↑ Salikhov A. G.  Vědecká činnost A. Validova v Rusku. - Ufa: Gilem, 2001. - S. 68-69.
16. ↑ Murat Ramzi (1854?-1934) - historik, náboženská osobnost. Autor díla "Sbírka zpráv a legend o kazaňských, bulharských a tatarských vládcích a událostech s nimi spojených"
17. ↑ Salikhov A. G.  Vědecká a společensko-politická činnost A. Validova v letech 1908-1920: disertační práce ... kandidát historických věd: 07.00.02. - Ufa, 2003. - S. 137.
18. ↑ Salikhov A. G.  Vědecká a společensko-politická činnost A. Validova v letech 1908-1920: disertační práce ... kandidát historických věd: 07.00.02. - Ufa, 2003. - S. 139.
19. ↑ Salikhov A. G.  Vědecká a společensko-politická činnost A. Validova v letech 1908-1920: disertační práce ... kandidát historických věd: 07.00.02. - Ufa, 2003. - S. 137-138.
20. ↑ Salikhov A. G.  Vědecká činnost A. Validova v Rusku. - Ufa: Gilem, 2001. - S. 95-97.
21. ↑ Zápis z valné hromady 20. dubna 1914 // Sborník Společnosti pro archeologii, historii a etnografii. - Kazaň, 1915. - S. 20.
22. ↑ Salikhov A. G.  Vědecká činnost A. Validova v Rusku. - Ufa: Gilem, 2001. - S. 100-103.
23. ↑ Salikhov A. G.  Vědecká činnost A. Validova v Rusku. - Ufa: Gilem, 2001. - S. 103-105.
24. ↑ Iskhakov S. M. Předmluva // Velká ruská revoluce z roku 1917 a muslimské hnutí. Sbírka listin a materiálů. — M.; Petrohrad: Ústav ruských dějin Ruské akademie věd ; Centrum pro humanitární iniciativy, 2019. - S. 16.
25. ↑ Akhmetzaki Validi Togan: Historie Baškirů. Ufa. 2010 ISBN=978-5-295-05000-8
26. ↑ Achmetzaki Validi Togan . Historie Baškirů. - Ufa: Kitap, 2010. - ISBN 978-5-295-05000-8 . - S. 222.

    " ...utekl [Dutov] v tanku za město, nepodařilo se ho zatknout, byl pouze zraněn ."

27. ↑ Ganin A. V. . Spiknutí proti atamanovi Dutovovi ve vzpomínkách očitých svědků . Získáno 28. prosince 2011. Archivováno z originálu 10. července 2015. (neurčitý)
28. ↑ Ganin A.V. Antibolševické hnutí v orenburské kozácké armádě // Bílá garda: Almanach. - M .: Posev, 2005. - T. 8 . - S. 180-185 . - ISSN 0234-680X .
29. ↑ 1 2 Paksoy HB Basmachi Movement From Within : Account of Zeki Velidi Togan  . - Nationalities Papers, 1995. - Vol. 23. - S. 373-399. — ISBN doi:10.1080/00905999508408381.
30. ↑ Turkestán . Získáno 9. března 2010. Archivováno z originálu 4. března 2016. (neurčitý)
31. ↑ Iskhakov S. M. Ahmed-Zakki Validov . Nejnovější literatura a fakta jeho politické biografie . Datum přístupu: 7. ledna 2018. Archivováno z originálu 8. ledna 2018. (neurčitý)
32. ↑ Kireev N. G. Dějiny Turecka: XX století / Vedoucí redaktor svazku A. 3. Egorin. — M. : Kraft+, 2007. — 608 s. - (Dějiny zemí Východu: XX století). - 1000 výtisků.  - ISBN 978-5-89282-292-3 .
33. ↑ Lidé a osudy: Biobibliografický slovník orientalistů - oběti politického teroru v sovětském období (1917-1991) / Ja. V. Vasilkov, M. Ju. Sorokina. - Petrohrad. : Petersburg Oriental Studies, 2003. - S. 496. - ISBN 5-85803-225-7 .
34. ↑ Aznagulov V. G., Khamitova Z. G. Parlamentarismus v Baškortostánu: Historie a modernita . - Ufa: GRI "Bashkortostan", 2005. - S. 40-41. — 304 s. — ISBN 5-8258-0203-7 .
35. ↑ Archivy Baškortostánu (nepřístupný odkaz) . Datum přístupu: 21. prosince 2012. Archivováno z originálu 21. října 2012. (neurčitý) 
36. ↑ Yuldashbaev A. M. Validov (Validi) Achmetzaki Achmetshahovich . - Baškortostán: stručná encyklopedie. - Ufa: Baškirská encyklopedie, 1996. - S.  200 . — 672 s. — ISBN 5-88185-001-7 .
37. ↑ Z filologického dvora se „odstěhovala“ busta orientalisty Achmeta-Zakiho Validiho. Prokuratura ho považovala za komplice nacistů // Fontanka.ru, 27. ledna 2021. . Získáno 19. ledna 2021. Archivováno z originálu dne 19. ledna 2021. (neurčitý)
38. ↑ Agliullina A. Rok 2010 byl vyhlášen TURECKO jako rok Ahmeta-Zakiho Validiho . IA "Bashinform" (2. února 2010). Získáno 2. února 2010. Archivováno z originálu dne 23. září 2015. (neurčitý)
39. ↑ Ahmet Zeki Velidi Togan Parkı Açılıyor  (nepřístupný odkaz)
40. ↑ Zakharov S. Městský park Ankara byl pojmenován po Ahmet-Zaki Validi (nepřístupný odkaz) . IA "Bashinform" (27. srpna 2010). Datum přístupu: 27. srpna 2010. Archivováno z originálu 28. července 2014. (neurčitý) 
41. ↑ Murtazina O. V Ufě byla otevřena pamětní deska Achmet-Zaki Validi . IA "Bashinform" (15. února 2011). Získáno 15. února 2011. Archivováno z originálu 23. září 2015. (neurčitý)
42. ↑ Generální tajemník Mezinárodní organizace turkické kultury (TURKSOY) Dyusen Kaseinov získal medaili Akhmet-Zaki Validi Togan od Akademie věd Republiky Bashkortostan . Získáno 17. února 2011. Archivováno z originálu 23. září 2015. (neurčitý)

Literatura

• Ahmet-Zaki Validi / Comp. G. A. Khisamov, T. N. Sagitov, G. G. Galimova. - Ufa: Kitap, 2010. - 200 s. — ISBN 978-5-295-05210-1 .
• Neberte to jako proroctví: dopisy, výzvy, projevy / Achmetzaki Validi Togan; Comp. A. Yuldashbajev. - Ufa: Kitap, 1998. - 192 s. — ISBN 5-295-02244-7 .
• A. A. Validov je organizátorem autonomie Baškortostánu. U počátků federalismu v Rusku (1917-1920): Dokumenty a materiály / Comp. N. M. Khismatullina, R. N. Bikmetova, A. M. Galeeva, Yu. R. Sairanov. - Ufa: Kitap, 2005. - T. 1. - 392 s. — ISBN 5-295-03702-9 .
• Akhmetzaki Validi Togan: vědec, politik, osobnost // Osud a odkaz baškirských emigrantů. — Ufa, 1995.
• Baikara T. Zaki Validi Togan / Comp., přel., dodatek, vyhláška. R. M. Bulgakov, A. M. Yuldashbaeva. - Ufa: Kitap, 1998. - 328 s. — ISBN 975-17-0367-0 .
• Baškirské národní hnutí 1917-1920 a A. Validi: Zahraniční studia / Kompilace a úvodní článek I. V. Kuchumova. - Ufa: Gilem, 1997. - 250 s. — ISBN 5-7501-0092-8 .
• Zaki Validi Togan Memoirs / Per. A. M. Yuldashbaeva. - Ufa: Kitap, 1998.
• Z dějin ruské emigrace: dopisy A.-Z. Validov a M. Čokajev (1924-1932). - M .: RAN, 1999.
• Historie Baškirského lidu: v 7 svazcích / Ch. vyd. M. M. Kulsharipov ; Ústav historie, jazyka a literatury, USC RAS. - Ufa: Gilem, 2010. - T. V. - S. 411-415. — 468 s. — ISBN 978-5-7501-1199-2 .
• Kulsharipov M. M., Yuldashbaev A. M. Zaki Validi jako politik a orientalista . — Ufa, 2010.
• Národní hnutí Kulsharipov M. M. Baškir: 1917-1921.  - Ufa, Kitap, 2000. - 368 s.
• Politické osobnosti Ruska (1917): biografický slovník / S. M. Iskhakov, V. M. Voinov. - M. , 1993.
• Iskhakov S. M. Akhmed-Zakki Validov: nejnovější literatura a fakta o jeho politické biografii // Journal "Otázky historie". - č. 10. - 2003. - S. 147-159.
• Protasov L. G. Lidé z Ústavodárného shromáždění: portrét v interiéru éry. — M. : ROSSPEN, 2008.
• Salikhov AG Vědecká činnost A. Validova v Rusku . - Ufa: Gilem, 2001. - 164 s. — ISBN 5-7501-0241-6 .
• Ministerstvo: sběr / A.-Z. Validi Togan, A. Inan, G. Tagan; komp. a trans. A. M. Yuldashbaev. - Ufa: Kitap, 2007. - 207 s. - ISBN 978-5-295-04119-8 .
• Shakүr R. Arҙaҡly bashҡorttar. Gilmyho životopisná esej. Tulylandyrylgan 2-se baҫmagy  (Bašk.) . - Өfө: Kitap, 2005. - 376 s. — ISBN 5-295-02098-3 .  (Bashk.)
• Yuldashbaev A. M. Validov (Validi) Achmetzaki Achmetshahovich . - Baškortostán: stručná encyklopedie. - Ufa: Baškirská encyklopedie, 1996. - S.  200 . — 672 s. — ISBN 5-88185-001-7 .

Odkazy

• Yuldashbaev A. M. Validov Achmetzaki Achmetshahovich  // Baškirská encyklopedie  / kap. vyd. M. A. Ilgamov . - Ufa: GAUN " Baškirská encyklopedie ", 2015-2020. — ISBN 978-5-88185-306-8 .
• Virtuální muzeum Ahmet-Zaki Validi
• Chusainov G. B. A.-Z. Validi Togan  // Vatandash . - 2000. - č. 12 . — ISSN 1683-3554 .

Slovníky a encyklopedie	Velký sovět (1 ed.) Brockhaus TDV Islam Ansiklopedisi
V bibliografických katalozích BIBSYS: 90756218 BNF : 12152903n CiNii : DA02196810 GND : 118623176 ISNI : 0000 0001 1029 1460 J9U : 987007273731405171 LCCN : n82148771 NLA : 35209377 NTA : 070495033 NUKAT : n2003020676 LIBRIS : c9prv10w39p4z4t SUDOC : 030029694 VcBA : 495/41056 VIAF : 71428732 WorldCat VIAF : 71428732 RNB : 778649