| Archimandrit Vitalij | |
|---|---|
| Náboženství | pravoslaví |
| Datum narození | 1874 |
| Místo narození | |
| Datum úmrtí | 1946 |
| Místo smrti | |
| Země | |
Archimandrite Vitalij (Sergiev) ( varianta (Sergeev) ; 1874 , Ruská říše - 1946 , Teherán ) - archimandrita , poslední vedoucí ruské církevní misie v Urmii (1922-1946), rektor pravoslavné farnosti sv. Mikuláše (1918 1946) v Teheránu .
Narozen v roce 1874. Vstoupil do kláštera Valaam jako novic .
V roce 1903 byl mezi třemi novicemi poslán z Valaamu do Persie , aby vstoupil do ruské duchovní mise v Urmii . Svou horlivostí vynikal mezi ostatními novicemi, v lednu 1904 byl tonzurován mnichem jménem Vitalij a vysvěcen na hierodiakona [1] . Byl na misi (s přerušeními) nejprve ve sborové poslušnosti [2] . Od roku 1911 byl hieromonkem , zároveň vedl oddělení misie ve městě Salmas [1] . Později opět v Urmii [2] . Po revoluci zůstal na svém bývalém působišti.
V létě 1918 přešly turecké jednotky do útoku. Asyřané z Urmie se rozhodli vydat se do města Hamadan , kde se nacházela britská vojska. Spolu s ním byli poslední tři členové pravoslavné mise: Hieromonk Vitalij (Sergejev), kněz Vasilij Mamontov a jáhen Fjodor Pidenko. Po 25 dní se dav tisíců lidí bez jídla a vody pohyboval pouští rozpálenou v letním slunci. Starci, ženy a děti šli uprostřed, po obvodu kolony, muži se bránili před tureckými jednotkami útočícími ze všech stran. Již v Hamadanu zemřel kněz Vasilij Mamontov. Po křesťanském pohřbu otce Vasilije se otec Vitalij a jáhen Fjodor dostali do Teheránu, kde na uvolněné místo rektora kostela velvyslanectví nastoupil hieromonk Vitalij [3] .
Teheránský chrám se tak stal nástupcem urmijské mise. Kostelní pečeť Ruské církevní misie v Urmii je dodnes uložena v kanceláři katedrály sv. Mikuláše [3] .
Sloužil na ambasádě St. Nicholas Church v Teheránu. Od října 1918 do roku 1946 byl rektorem teheránského kostela sv. Mikuláše.
V roce 1922 byl rozhodnutím synodu biskupů Ruské pravoslavné církve mimo Rusko povýšen do hodnosti archimandrity a jmenován vedoucím obnovené ruské církevní misie v Urmii.
Ve svých poselstvích adresovaných biskupské synodě opakovaně žádal, aby mu byl ustanoven asistent ve svatých řádech. Nakonec 4. března 1941 vedení Církve v zahraničí rozhodlo o jmenování hieromonka Vladimíra (Malyševa) druhým knězem v Teheránu, kam dorazil 3. dubna téhož roku.
Díky úsilí otce Vitalije byl postaven nový kostel sv. Mikuláše. 6. února 1941 zakoupila organizační komise ruských farníků v Teheránu pozemek za 210 000 realů pro jeho stavbu. Kvůli válce se ale stavba zpozdila. V březnu 1943 byly přijaty velké částky od majitele klenotnictví N.I.Mašurova, majitele asfaltárny D.I.Kastelidi, majitele továrny na šperky „omega“ V.I.R.Isaeva [4] . Položení chrámu bylo provedeno 21. srpna 1944. Chrám byl vysvěcen 9. dubna 1945. Po vysvěcení kostela se Fr. Vitalij již nevykonával bohoslužby, ale pouze se modlil vsedě na oltáři.
Zemřel nejpozději 22. září 1946 v Teheránu. Byl pohřben na ruském pravoslavném hřbitově v Teheránu [5] .
Po ulici v Teheránu jde asi 75letý starý muž. Jeho klasická krása je hodná Michelangelova dláta . Možná, že předtím, než ji Bůh vypustil na zem, ji dal do odlivu duše velkého mistra?
Starý muž je pravoslavný kněz-mnich. Po deseti letech fundraisingu postavil v Teheránu krásný kostel ve stylu 17. století a otevřel s ním farní školu.
Je oblíbený a uctívaný obyvateli Teheránu různých vyznání. Jeho olejový portrét od polského katolického umělce byl vystaven na jarní výstavě obrazů v roce 1942.
Ke knězi přichází mladý Íránec. Sundal si klobouk a strčil si ho do kapsy, položil si ruku na ruku, dlaněmi vzhůru a se sklonem hlavy se postavil před starého muže. Kněz zastíní Íránce širokým pravoslavným křížem.
Rozptýlí se.
N. M. Aničková (manželka sovětského důstojníka, tajná farnice kostela sv. Mikuláše) "Náplasti Íránu" (memoáry) [6]