| grini | |
|---|---|
| norský Grini | |
| Typ | zajatecký tábor a internační tábor [d] |
| Umístění |
|
| Souřadnice | |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
Grini ( norsky Grini ) je německý koncentrační tábor v Norsku , podřízený pobočce Siepo v Oslu . Provozován od 12. června 1941 do 8. května 1945.
Tábor byl založen 12. června 1941 jihozápadně od Osla. Byla umístěna v budově ženské věznice, postavené v roce 1940. Jejími prvními vězni bylo 115 vězňů převezených do ní z Oneby. Celkem jím za dobu existence tábora prošlo 19 247 vězňů. Grini kromě norských a zahraničních politických vězňů obsahoval také zločince, kteří byli drženi pod trestními články: podvodníky, spekulanty.
Od 5. listopadu 1942 do 23. září 1944 fungovalo v Grini oddělení pro cely smrti a odsouzené k těžkým pracím. Byla to velká místnost, nazývaná „Padák“ ( norsky Fallskjermen ). Odsouzení k těžkým pracím byli zpravidla do dvou měsíců po příjezdu posláni do Německa . 23. září 1944 byl padák předán ženské části tábora a vězeňkyně byly převezeny do Haftu, Griniho izolačního oddělení.
Po válce byl Grini převeden pod kontrolu vězeňského oddělení a do roku 1951 fungoval pod názvem věznice Ilebu jako místo zadržování pro zrádce vlasti. V současné době je zde věznice Ila, navržená pro 130 míst [1] . V roce 2012 zde norský soud odsoudil známého teroristu Anderse Breivika k 21letému trestu za útok na ostrově. Utøya [2] .
Grini byl ústředním táborem pro řadu poboček. První takové oddělení bylo vytvořeno v létě 1941. Většina z nich působila v Östlandu , ale byly zde také Trøndelag (Fannrem) a Nur-Norge ( Kvenangen a Bardufoss). Poslední pobočka byla otevřena na hipodromu v Momarkenu 13. března 1945.
Tábor ve Fannrem ( Orkdal ) byl založen jako pobočka Grini v říjnu 1944 a existoval až do konce války. 23. ledna 1945 v něm bylo 203 vězňů. Bydleli ve vojenských kasárnách s 6-20 lidmi v každé místnosti. Byly použity na Orkdalské železnici k její přestavbě na širokorozchodnou. Vězni byli hlídáni útočnými četami . Režim ve Fannrem byl zpočátku docela tvrdý. Vězni byli drženi v naprosté izolaci a nuceni k těžké práci. Strava zde však nebyla tak hubená jako v Grini. Od prosince 1944 mohli vězni navázat kontakt s místním obyvatelstvem.
Pobočka v Bardufoss byla založena počátkem března 1944, kdy tam bylo přemístěno 400 vězňů. Přibližně 300 z nich pocházelo z Grini, zbytek z Falstadu . Později proběhly i přestupy z Grini. Počet vězňů v táboře Bardufoss se tak zvýšil na 800 lidí. Tábor fungoval až do konce války a do jejího konce zde bylo asi 550 vězňů. Jeho vězni museli pracovat 12-13 hodin denně se skrovným jídlem. Jejich pracovní síla byla využita pro práci na místním letišti [3] .
Nejsevernější větev Grini se nacházela v Severním Tromso v Kvenangenu a ve skutečnosti se skládala ze dvou táborů – Veidal a Badderen. Když byly tyto tábory začátkem srpna 1942 vytvořeny, byli do nich převezeni vězni z tábora Grini a Židé z Falstadu. Jejich celkový počet byl přibližně 400 lidí. Tábor byl střežen vojáky Wehrmachtu a práce probíhaly pod dohledem zaměstnanců organizace Todt . Vězni zde byli využiti při stavbě 6kilometrových sněhových zábran podél dálnice. Pobočka Červeného kříže v Tromsø jim poskytla oblečení a jídlo. Navíc dostávali balíčky od svých příbuzných. 11. listopadu 1942 byli vězni posláni do svých táborů, ze kterých předtím přijeli.