| Milety Alexandrovič Zykov | |
|---|---|
| Milety Zykov (vlevo, v uniformě) a G. N. Zhilenkov . V letech 1942 až 1944. Z knihy V. Shtrik-Shtrikfeldt "Gegen Stalin und Hitler", 1970. | |
| Jméno při narození | Emil Izrailevich Yarkho |
| Datum narození | 14. (26. února) 1898 |
| Místo narození | |
| Datum úmrtí | ne dříve než v roce 1944 |
| Místo smrti | |
| Státní občanství | SSSR |
| obsazení | novinář , propagandista Ruské osvobozenecké armády |
| Jazyk děl | ruština |
Milety (méně často Melety, Melenty, Milenty) Aleksandrovich Zykov (pseudonyma: N. Moskvich, ROM , také známý jako Nikolai Yarko , N. Aptekman ; 14. [26] února 1898 , Jekatěrinoslav - unesen v červnu 1944 , vesnice Rangsdorf u Berlína další osud neznámý) - sovětský novinář, tehdy jedna z největších postav kolaborantské Ruské osvobozenecké armády , propagandista, redaktor německých okupačních novin Zarya .
Jak zjistili výzkumníci G. Superfin a I. Petrov v roce 2015 , při narození se budoucí „Milety Zykov“ jmenoval Emil Izrailevich Yarkho . Narozen v Jekatěrinoslavi v židovské rodině obchodníka ze Slutsku v Izraeli Zimelevich Yarkho. V roce 1910 konvertoval k pravoslaví (jeho matka Anna Iosifovna Aptekman byla pokřtěna dříve) a přijal jméno a patronymii Melety Alexandrovič . Vystudoval 2. jekatěrinoslavskou reálku (1910-1915), poté studoval na elektromechanickém oddělení Petrohradského polytechnického institutu Petra Velikého . V březnu 1917 Meletiy Yarkho ústav opustil, v červnu 1917 byl povolán k vojenské službě.
V letech občanské války a prvních letech po ní byl v listinách uveden a psán pod jménem Nikolaj Michajlovič Yarko , do roku 1920 používal i příjmení Aptekman (po matce a nevlastním otci). Podle některých zpráv byl velitelem obrněného vlaku mezi rudými, byl zmíněn Borisem Lavrenyovem v popisu událostí roku 1919 jako „Kolya Aptekman“. Krátce sloužil v Dobrovolnické armádě, ale byl odsouzen na Krymu (pod příjmením Yarko-Aptekman) k těžkým pracím za spolupráci s komunistickým podzemím (v roce 1920), propuštěn rudými. Svůj původ, místo i datum narození tajil. Pracoval v různých novinách Krymu ("Dělník", Feodosia , "Krasny Krym", Simferopol ) a nějakou dobu znovu v Jekatěrinoslavi. V roce 1923 se oženil s Praskovja Kulichenko, v roce 1924 se mu narodila dcera Rada Yarko. Rodinné dopisy Yarko-Zykova zveřejnil v roce 2016 historik kolaborace K. M. Alexandrov [1] , který je našel díky vzácné shodě okolností: jeho žena znala od dětství ženu z Krymu jménem Yarko, která být pravnučkou jedné z hlavních postav vlasového hnutí.
V letech 1921-1923. člen KSSS (b), vypovězen během pobytu v Jekatěrinoslavi jako skrývající svůj sociální původ a spolupráci s bělochy. V roce 1924 pracoval v nakladatelství „Mladá garda“ (Moskva), kde napsal předmluvu ke knize Retief de la Bretonne „Noci revoluce“. Ve sbírce „Revoluce na Krymu“ vydal paměti o zatčení bělochů „Vězení, soud a poprava“.
V roce 1925, po nějakých potížích na Krymu (podle některých zdrojů zatčení), si Brightly mění příjmení na Zykov, opouští svou první rodinu a vrací se k předrevolučnímu jménu „Milety Alexandrovich“ (ale přes „a“).
Ve 20. - 30. letech 20. století. Miletiy Zykov hodně cestoval po SSSR, byl novinářem řady regionálních novin, např. je na personálních seznamech vydavatelství novin Krasnaya Tatariya a Novaja Derevnya ( Kazaň ) z 1. května 1926 jako zpravodaj, 14. kategorie, odkud byl 18. září 1926 propuštěn pro neplnění úkolů vedoucích oddělení, pro zastavení dodávek materiálů o institucích za ním uvedených a pro porušení redakční práce [2] [3] . V letech 1927-1928 - v novinách "Sovětská step" ( Kzyl-Orda ), v letech 1928-1930 - "Commune" ( Voronezh ), v letech 1930-1931 - "Pacific Star" ( Chabarovsk ), v letech 1931-1932 - dopisovatel socialistické zemědělství“ v Chabarovsku, kam odešel po novém skandálu, během něhož vyplula na povrch jeho krymská minulost. V letech 1932-1933 pracoval v Moskvě v zemědělském oddělení TASS (kde po zmíněném skandálu uvedl své příjmení jako „Zykov-Yarko“), v roce 1935 - v Omskaja Pravda.
V letech 1935 - 1936 žil Milety Zykov v Ostyako-Vogulsku a sloužil jako výkonný tajemník místních novin Khante-Mansi Shop (Khanty-Manchi Shop). Pracoval na knize o historii regionu Ostyako-Vogulsky (nepublikováno). Za tento text byl po odchodu z redakce obviněn z trockismu.
Všude, kde Zykov pracoval, na jedné straně vyvíjel aktivní činnost a publikoval ostré fejetony, na druhé straně brzy přestal zvládat své povinnosti nebo po určitých skandálech skončil. Už ve 20. a 30. letech byly v osobnosti Zykova patrné rysy avanturismu, riskantně si například přivlastňoval cizí pozice na různých místech. Badatel jeho biografie jej srovnává s Ostapem Benderem (Zykov v různých dobách zastřešoval stavbu Turksibu, uspořádal simultánní šachovou partii a pokusil se zorganizovat Ostyako-Vogulsk-Moskva běh na psích a sobích spřeženích) [4] .
K biografii Zykova v letech 1936-1942. neexistují žádné spolehlivé informace; podle některých pozdějších historek z jeho slov - byl ve vězení nebo exilu, a pak podle jiných ředitel textilní továrny - učil literaturu na pedagogickém ústavu. V roce 1942 žil v Moskvě na adrese: st. Karel Marx , † 22, apt. 53, byl ženatý s Natalyou Davydovnou Malkovou (po válce ho hledala, zemřela v roce 1953).
Podle informací z archivu Ministerstva obrany SSSR byl Milety Zykov 25. března 1942 [5] odveden Vojenským komisariátem Frunzeho okresu v Moskvě, soukromý, 535. gardový pluk (součást 2. gardové střelecké divize ), 3. Bn, 7 - I společnost. Od 19. července 1942 nejsou ze Zykova žádné zprávy. Od srpna 1942 začal být považován za nezvěstného [6] .
července 1942 se Zykov, který dobrovolně přeběhl k Němcům u města Šachty , při výslechu představuje jako politický instruktor , zdobí svůj životopis a nazývá se bývalým zaměstnancem redakce novin Izvestija v těch letech, kdy vedl ji N. I. Bucharin a také zeť A. S. Bubnova .
Bezprostředně po kapitulaci a prvních výsleších byl Zykov, obcházející zajatecké tábory, převezen do Berlína, do Psychologické laboratoře oddělení propagandy Wehrmachtu. Užíval si prestiže u německého velení, kterému imponoval svými ekonomickými znalostmi; zejména sestavil zpaměti, bez použití zdrojů, analytickou brožuru „Blížící se kolaps sovětské ekonomiky“, vydanou pod pseudonymem „N. Moskvič. Učil na škole ruských propagandistů v Dabendorfu, redigoval noviny Zarya a Volunteer. Byl spoluautorem řady politických dokumentů vlasového hnutí (zejména „ Smolenské deklarace “, podepsanou pouze Vlasovem). Pamětníci si všímají aktivity a profesionality Zykova jako redaktora novin; tak prý skládal a diktoval celá čísla zpaměti. Když se projevila neúčinnost někdejší německé propagandy, kde byl klíčovým bodem boj proti „ židobolševismu “, aktivně vytvářel nové prostředky k ovlivňování sovětského obyvatelstva a vojáků.
V Berlíně se Zykov potřetí oženil s dcerou plukovníka carské armády, umělkyně Evgenia Samonova, která emigrovala do Jugoslávie, po svém prvním manželovi Andrichovi. Stejně jako její manžel pracovala v německých propagandistických orgánech.
Ke konci války Němce popudil nezávislý postoj Zykova, který se alespoň zpočátku snažil ve svých novinách vyhýbat extrémům nacistické ideologie a také se někdy označoval za marxistu a socialistu, i když antistalinistu. . V roce 1944 , v předvečer plánované propagandistické kampaně Scorpion-Ost, která se měla odehrát na východní frontě u Lvova, byl Zykov unesen v Berlíně spolu se svým pobočníkem a tlumočníkem Nozhinem (sám během svého pobytu v Německu tvrdil, že nemluvil anglicky). -Německy, ačkoli soudě podle univerzitních dokumentů měl Meletiy Yarkho dobré známky z němčiny) a zmizel. Věřilo se, že za únosem stojí gestapo , kterému předcházely vnitřní boje v řadách německých propagátorů ruského jazyka. S největší pravděpodobností byl Zykov zabit okamžitě nebo krátce po únosu [4] , ačkoli existují nespolehlivé důkazy, že byl vyslýchán již v říjnu 1944.
Mnoho vlasovců, kteří spolupracovali se Zykovem a jejich německými kurátory, bylo přesvědčeno, že je Žid ; tato podezření, která Zykov sám odmítl, byla předmětem četných udání proti Zykovovi a možná se nakonec stala jedním z důvodů jeho likvidace. Literární kritik V. Batshev jej ztotožňoval s literárním kritikem Caesarem Volpem [7] , který zmizel v roce 1941 při pokusu dostat se z obleženého Leningradu ; Tuto verzi však poprvé předložil emigrantský básník Alexander Neymirok v 50. letech 20. století. Tato verze, která si získala oblibu na počátku 90. let, byla později vyvrácena kvůli zjevným rozdílům v biografii i vzhledu.
V roce 1997 E. Maksimova zjistila, že osoba s takovým pasovým jménem existovala v SSSR, věnovala se žurnalistice a v roce 1942 zmizela na frontě [8].
Zykovovým životopisem se zabývá ruský historik, badatel kolaborace ve druhé světové válce , spisovatel a básník Igor Petrov [9] [10] [11] . Zpočátku Petrov zjistil, že Zykov během let občanské války byl známý jako Nikolaj Aptekman, poté - jako Nikolaj Michajlovič Yarko, a teprve od roku 1925 se začal nazývat "Milety Alexandrovich Zykov" jako pasové jméno [12] . V roce 2015 G. G. Superfin a I. Petrov objevili studentský spis budoucího Zykova a zjistili, že „Aptekman“ bylo příjmení matky a rodné jméno bylo Emil Izrailevich Yarkho; v roce 1910 byl pokřtěn, při křtu přijal jméno "Melety" a používal patronymie "Alexandrovich".
