Eurovize 1978

Eurovize 1978
Termíny
Finále	22. dubna 1978
Podíl
Umístění	Paříž , Francie
Vedoucí	Denise Fabre, Leon Zitron
Hlavní vysílatel	TF1
Interval-akt	Stefan Grappelli & Oscar Peterson , Yehudi Menuhin , Kenny Clarke, Niels-Henning Oersted Pedersen
členové
Celkový počet účastníků	dvacet
vrátil	Turecko Dánsko
Mapa zúčastněných zemí      Zúčastněné země     Země, které se zúčastnily dříve
Výsledek
Systém hlasování	Každá země vybere 10 nejlepších písní. Desáté až třetí místo obdrží od 1 do 8 bodů, druhé místo obdrží 10 bodů a první - 12.
Nula bodů	Norsko
vítězná píseň	" A-Ba-Ni-Bi " ( Izrael )
Eurovize
← 1977  • 1978 •  1979 →
Mediální soubory na Wikimedia Commons

Eurovision Song Contest 1978  je 23. ročník soutěže Eurovision Song Contest . Konalo se 22. dubna 1978 v Paříži na pódiu Palais des congrès de Paris.

Vítězem soutěže se stal Izhar Cohen , který zastupoval Izrael spolu s Alphabetou . Eurovizi tak poprvé vyhrála mimoevropská země.

Soutěž poprvé uvedla televize SSSR , která 12. května 1978 zařadila do pořadu „ Melodie a rytmy zahraničního varietního umění “ vystoupení šesti účastníků (z Portugalska, Belgie, Monaka, Nizozemska, Turecka a Lucemburska) . Stejně jako ve všech následujících letech nebyla až do roku 1988 účast izraelských zástupců vůbec hlášena [1] .

Místo konání

Paříž  je hlavní a největší město Francie a také správní centrum regionu Île-de-France . Tvoří obec a oddělení , rozdělené do 20 okresů . Nachází se v severní Francii, na rovině Pařížské pánve , na břehu řeky Seiny . Hlavní politické, hospodářské a kulturní centrum země. Odkazuje na globální města a světová finanční centra , sídla UNESCO a další mezinárodní organizace.

Soutěž v roce 1978 byla třetí ve Francii, ale první v Paříži. Místem konání byl pařížský palác kongresů („Palais des congrès de Paris“), otevřený v roce 1974.

Formát

Ve všech soutěžích do roku 1978 byl pouze jeden moderátor, soutěž v Paříži byla první, kterou pořádali dva lidé. Byli to francouzská televizní moderátorka Denise Fabre a televizní novinář ruského původu Leon Zitron.

Místo videopohlednic mezi písněmi ukazovali, jak účinkující lezou na pódium i do hlediště, a zejména Jane Birkin a Serge Gainsbourg v něm přítomní .

Soutěž byla poprvé vysílána v SAE .

Zúčastněné země

Počet účastníků poprvé dosáhl 20 poté, co se k 18 zemím předchozí soutěže připojilo nově navrácené Turecko a Dánsko . Dánové se vrátili poté, co šéf dánského televizního vysílání Niels Jørgen Kayser opustil svůj post poté, co se v roce 1968 rozhodl ukončit účast své země v soutěži.

Soutěž poprvé vyhrál Izrael, což způsobilo problém arabským zemím, které soutěž vysílají. Jakmile bylo jasné, že Izrael vyhrál, jordánská televize přestala vysílat a začala ukazovat obrázky květin. Později bylo oznámeno, že vyhrála Belgie a ve skutečnosti se umístila na druhém místě [2] . Samotná píseň, „ A-Ba-Ni-Bi “, nebyla v Izraeli považována za oblíbenou. Vedoucí izraelské delegace Rivka Michaeli řekla, že Izhar Cohen vyhrál národní výběr jen proto, že „zbytek písní byl hrozný“, ale sám Cohen si byl jistý, že by mohl soutěž vyhrát [3] . Refrén písně používá dětinský „sázkový jazyk“, ve kterém se opakuje každá slabika slova, se souhláskou „sázka“ a stejnou samohláskou jako slabika samotná. Tak se v hebrejštině „ani ohev otach“ (אני אוהב אותך – miluji tě) stává „a-ba-ni-bi o-bo-he-be-v o-bo-ta-ba-ch“.

Mezi soutěžícími bylo několik známých interpretů jako španělské duo " Baccara " zastupující Lucembursko a italská skupina " Ricchi e Poveri ". Švédsko zastupoval Bjorn Schifs, bývalý vůdce skupiny Blue Swede, nejlépe známý svým coverem písně „Hooked on a Feeling“ [4] . Sheefs chtěl přednést svou píseň v angličtině, což bylo proti pravidlům soutěže, ale nakonec si to rozmyslel a v důsledku toho zapomněl text na začátku svého vystoupení.

Vracející se účinkující

• Belgie  - Jean Vallee ( 1970 )
• Německo  – Irene Shire ( 1974 ) 
• Rakousko  - Norbert Niedermeier ( 1972  - jako součást The Milestones)

Vodiče

Všechny písně doprovázel orchestr. Vodiči byli [5] :

• Irsko  - Noel Kilehan
• Norsko  – Karsten Klouman
• Itálie  – Nicola Samale
• Finsko  – Ossi Runne
• Portugalsko  – Thilo Krasmann
• Francie  - Alain Gorager
• Španělsko  - Ramon Arcusa
• Velká Británie  - Aline Ainsworth
• Švýcarsko  – Daniel Janin
• Belgie  – Jean Musy
• Nizozemsko  – Harry van Hoof
• Turecko  – Onno Tunç
• Německo  – Jean Frankfurter
• Monako  — Yvon Riolan
• Řecko  – Haris Andreadis
• Dánsko  — Helmer Olesen
• Lucembursko  – Rolf Soya
• Izrael  – Nurit Hirsh
• Rakousko  - Richard Osterreicher
• Švédsko  – Bengt Palmers

Výsledky

Hlasování