Pracovní zdroje - část populace s dostatečným tělesným rozvojem a dostatečnými intelektuálními (duševními) schopnostmi, které jsou nezbytné pro provádění konkrétní pracovní činnosti. Pracovní síla zahrnuje zaměstnané i potenciální pracovníky.
Pojem „pracovních zdrojů“ formuloval v jednom ze svých článků akademik Stanislav Strumilin v roce 1922. V zahraniční literatuře tento pojem odpovídá termínu „lidské zdroje“ .
Z kvantitativního hlediska skladba pracovní síly zahrnuje veškeré práceschopné obyvatelstvo zaměstnané bez ohledu na věk v oblastech veřejného hospodářství a individuální pracovní činnosti. Zahrnují také osoby v produktivním věku, které jsou potenciálně schopny se zapojit do práce, ale jsou zaměstnány v domácnosti a soukromém rolnickém hospodářství, při studiu s přestávkou v práci, ve vojenské službě.
Ve struktuře pracovních zdrojů z hlediska jejich účasti na společenské výrobě se rozlišují dvě části: aktivní (fungující) a pasivní (potenciální).
Velikost pracovních zdrojů závisí na úředně stanovených věkových hranicích - horní a dolní úroveň produktivního věku, podíl práceschopných lidí mezi obyvatelstvem v produktivním věku, počet osob účastnících se sociální práce z osob mimo produktivní věk. . Věkové limity jsou v každé zemi stanoveny příslušnými zákony.
V moderních podmínkách jsou hlavními zdroji doplňování pracovních zdrojů: mladí lidé v produktivním věku; vojenský personál propuštěný z ozbrojených sil v souvislosti se snížením velikosti armády; nucení migranti z pobaltských zemí, Zakavkazska, Střední Asie. Kvantitativní změny v počtu pracovních zdrojů jsou charakterizovány takovými ukazateli, jako je absolutní růst, tempa růstu a tempa růstu.
Absolutní růst je stanoven na začátku a na konci sledovaného období. To je obvykle rok nebo více.
Tempo růstu se vypočítá jako poměr absolutního počtu pracovních zdrojů na konci daného období k jejich hodnotě na začátku období.
Kvantitativní hodnocení trendů stavu a využití pracovních zdrojů umožňuje zohlednit a stanovit směry pro zvýšení jejich efektivnosti.
Pracovní zdroje mají určité kvantitativní, kvalitativní a strukturální charakteristiky, které jsou měřeny absolutními a relativními ukazateli, a to: - průměrným a průměrným ročním počtem zaměstnanců; — míra fluktuace zaměstnanců; - podíl zaměstnanců s vyšším a středním odborným vzděláním na jejich celkovém počtu; — průměrná délka služby pro určité kategorie pracovníků; - podíl zaměstnanců určitých kategorií na jejich celkovém počtu.
Průměrný počet zaměstnanců za rok se zjistí sečtením průměrného počtu zaměstnanců za všechny měsíce a vydělením přijaté částky číslem 12. Průměrný počet zaměstnanců za měsíc se vypočte sečtením počtu zaměstnanců na výplatní pásce za každý kalendář dne v měsíci a vydělením přijaté částky počtem dní.
Průměrný roční počet zaměstnanců se zjistí dělením odpracovaných hodin (člověk/hodina, člověk/den) zaměstnanci hospodářství za rok ročním fondem pracovní doby. Jedním z hlavních kvalitativních ukazatelů pracovních zdrojů je jejich genderová a věková struktura. Literatura používá poněkud odlišné přístupy k identifikaci věkových skupin. Nejčastěji se tedy používá tato kvalifikace: pracovní zdroje v produktivním věku, stejně jako mladší a starší než produktivní věk. Ve statistických kompilacích se často používá dvouskupinová klasifikace: produktivní věk a starší než produktivní věk. Někdy se používá podrobnější, například desetistupňová škála: 16-19 let, 20-24 let, 25-29 let, 30-34 let. 35-39 let. 40-44 let, 45-49 let, 50-54 let, 55-59 let, 60-70 let.
Objektivní potřeba studovat reprodukci pracovních zdrojů je způsobena řadou důvodů. Pracovní zdroje jsou důležitým výrobním faktorem, jehož racionální využívání zajišťuje nejen zvýšení úrovně výroby a její ekonomické efektivnosti, ale i kvalitativní rozvoj celého společenského systému.
Reprodukce pracovních zdrojů je procesem neustálého a nepřetržitého obnovování kvantitativních a kvalitativních charakteristik ekonomicky aktivního obyvatelstva.
Efektivní regulace procesů reprodukce pracovních zdrojů zajistí dosažení stabilního ekonomického růstu.
Relevantnost studia tohoto procesu je dána vysokou mírou teoretického i praktického významu problému reprodukce a optimálního využití pracovních zdrojů pro dynamický rozvoj země v kontextu ekonomické modernizace.