Mulkadarské právo (z tat. mulkadar - vlastnit nemovitost na právech soukromého vlastnictví - mulk (z arab . malyk - "vlastník") [1] ) je tradiční právní systém, který upravoval pozemkové vztahy v Zakavkazsku. Také se nazývá bekův zákon nebo agalární zákon .
Mulkadarské právo spočívá v tom, že rolníci užívají půdu s právem věčného nájmu, pro určitý podíl na úrodě všech pozemských produktů. Mulkadarské právo existovalo v provinciích Erivan , Elizavetpol a Baku a v některých okresech provincie Tiflis . V provincii Erivan vybíral sbírku ve prospěch mulkadarů zvláštní úředník - sarkar . Když byla pozice sarkarů zrušena, předpisy z roku 1836 dovolily mulkadarům z provincie Erivan a nakhichevanského chanátu ponechat si vlastní sarkary.
Dne 14. května 1870 schválil ruský císař zvláštní ustanovení, na jehož základě byly všechny pozemky a pozemky, které byly v užívání rolníků před schválením tohoto ustanovení, ponechány v jejich trvalém užívání pro sběr ( bahru ) v témže množství (4/30 podílu úrody v provincii Erivan a 1/10 ve všech ostatních oblastech).
Dosavadní peněžní poplatky ve prospěch mulkadarů byly také zachovány a místo výsluhového korve bylo zavedeno určité peněžní clo . Peněžní poplatky mohli osadníci nahradit zvýšeným množstvím bachry, které však nemělo přesáhnout 1/8 úrody. Stanovení pravidel pro přeměnu bachry z přirozené služby na peněžní službu bylo ponecháno na nejvyšší velitelské civilní jednotce na Kavkaze. Výkup jejich přídělu půdy do vlastnictví byl umožněn osadníky na základě dobrovolné dohody s vlastníkem půdy; bez souhlasu tohoto mohli osadníci, jak celá společnost, tak i jednotliví kuřáci, také vykoupit pozemky svého přídělu, ale pak měli právo vykoupit nejvýše 15 a byli povinni vykoupit alespoň 7 1 /2 dess. za každý kouř, pokud měli příděl ne menší velikosti.