Petrohradská smlouva z roku 1723 mezi Ruskem a Persií . Podepsána 12. září po výsledcích perského tažení Petra I. Jižní a západní pobřeží Kaspického moře s Derbentem , Baku , Rasht a provinciemi Shirvan , Gilan , Mazandaran a Astrabad odešlo do Ruska . Rusko slíbilo Persii vojenskou pomoc proti rebelským afghánským kmenům a Turecku , které napadly hranice posledně jmenovaného .
Avšak i mezitím, když byl perský vyslanec Ismail-bek na cestě, byl šáh Soltán Husajn zajat Afghánci a jeho syn Tahmasp II . byl prohlášen novým šáhem (který však v té době ještě nebyl uznávané všemi provinciemi). Ten, aby posílil svou pozici, zpočátku potvrdil autoritu Ismailbeka, ale brzy změnil názor a nařídil ho vrátit. Posla ze šáha však zadržel konzul S. Avramov a Ismail-bek po příjezdu do Petrohradu uzavřel dohodu. Princ B. Meshchersky a tajemník Avramov Tahmasp II, kteří přijeli do Persie ratifikovat smlouvu, obvinili Ismail-beka ze zrady a řekli, že tomuto vyslanci nedal žádnou pravomoc a kategoricky odmítli smlouvu ratifikovat. Po návratu do Gilanu se sám Ismail-bek marně pokusil získat audienci u šáha, aby ho přesvědčil, aby smlouvu ratifikoval, ale poté, co se dozvěděl o negativním postoji šáha, odešel do Ruska [1] .
Tato okolnost dala v budoucnu podnět některým historikům (zejména západním) považovat tuto dohodu za neplatnou [1] . Přesto byla potvrzena Konstantinopolskou smlouvou z roku 1724 [2] mezi Tureckem a Ruskem (samotná Persie, šáhova vláda, tuto smlouvu nikdy nepodepsala ani neuznala). Po smrti Petra I. byla podle pojednání Resht (1732) [3] a Ganja (1735) [4] území získaná Ruskem podle Petrohradské smlouvy přesto vrácena Perské říši.