| Pokus o převrat v Libyi | |||
|---|---|---|---|
| Hlavní konflikt: Část druhé libyjské občanské války | |||
| datum | únor, březen 2014 | ||
| Místo | Libye | ||
| Výsledek | Vítězství libyjské vlády | ||
| Odpůrci | |||
|
|||
| velitelé | |||
|
|
|||
Dva pokusy o převrat provedl polní maršál Khalifa Haftar , šéf LNA , v únoru a květnu 2014.
Libyi od roku 2012 vládne Generální národní kongres (GNC) . Zvolení Nuri Abu Sahmeina do funkce předsedy GNC v červnu 2013 bylo symbolem toho, že přívrženci radikálního islámu nastolili kontrolu nad aktivitami kongresu [1] [2] . GNC nepřijala opatření k potírání vlivu islamistických skupin, nedokázala vytvořit efektivní policii a armádu [3] a v prosinci 2013 přijala šaríu jako základ veškeré státní legislativy [4] .
V únoru 2014 vypršelo funkční období Národního kongresu, ale 23. prosince 2013 se WPC rozhodlo jeho funkční období prodloužit do konce roku 2014. Toto rozhodnutí vyvolalo masové protesty libyjských občanů v mnoha městech, včetně v Tripolisu , El Bayda , Tobruk a Ajdabiya [3] [5] [6] .
Podle Haftara ráno 14. února ovládly jemu věrné síly hlavní instituce Libye. V televizi oznámil, že pozastavil činnost Všeobecného národního kongresu a libyjské vlády; nařídil rozpuštění Všeobecného národního kongresu a vyzval k vytvoření prozatímní vlády k uspořádání voleb plánovaných na 25. června. VNK ignorovala požadavek a označila generálovo jednání za státní převrat .
Haftar prohlašoval, že pracuje jménem Libyjské republikánské aliance , a také že síly jemu loajální byly v Tripolisu; i když polní maršál také zdůrazňoval, že nedělá puč, ale „napravuje revoluci“, která se podle jeho názoru ubírala špatnou cestou.
Světové společenství však vládu chalífy Haftara neuznalo. Armáda a obyvatelstvo tuto vládu také nepřijalo a de facto i de iure se generál a rebelové nemohli dostat ke skutečné moci. Libyjský ministr obrany Abdullah Al-Tinni oznámil, že Haftar a jemu loajální síly jsou považováni za nezákonné a označil je za nelegitimní.
18. května zaútočily Haftarovy jednotky na budovu parlamentu v Tripolisu, byly však odmítnuty a ustoupily.