Právo Evropské unie ( angl. European Union law , fr. Droit de l'Union européenne ) je systém právních norem, který upravuje proces evropské integrace, postup při vytváření a fungování evropských vládních institucí a souvisejících sociálních vztahy.
Evropské právo je samostatný právní systém, který se nachází na průsečíku vnitrostátního práva členských států EU a mezinárodního práva.
Smysl, obsah, provádění a vývoj práva Evropské unie odrážejí jeho principy . Některé principy jsou obsaženy přímo v zakládajících smlouvách Evropské unie, jiné rozvinula praxe Soudního dvora Evropské unie v důsledku jejich výkladu. Principy práva EU se dělí na funkční a obecné.
Mezi funkční principy patří princip právního státu a princip přímé akce.
Garantem této zásady je Evropský soudní dvůr.
Princip přímé akce práva je charakteristickým znakem práva EU od mezinárodního práva . Normy mezinárodního práva upravují vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi. Normy práva EU přímo upravují vztahy s účastí fyzických a právnických osob. Takže např. ustanovení nařízení vydaných orgány EU se od okamžiku schválení stávají přímo použitelnými na celém území států EU. Pravidla pro přímou akci obsažená v článcích Smlouvy o EU by měla být stanovena jasně, imperativní formou a neměla by být dodatečně podmíněna výsledky budoucí činnosti členských států a institucí EU. Zároveň, má-li článek charakter obecného principu nebo deklarace, stanoví cíle a program činnosti orgánů a států EU, neobsahuje-li přesné a bezvýhradné označení konkrétních práv a povinností vyplývajících z členských států EU. státy, fyzické a právnické osoby, pak nebude mít takový článek přímý účinek.
Výše uvedené principy byly rozvinuty praxí Evropského soudu jako výsledek výkladu ustavujících smluv.
Mezi obecné zásady práva EU patří: zásada ochrany práv a svobod jednotlivce , zásada právní jistoty, zásada proporcionality, zásada nediskriminace , zásada subsidiarity , jakož i řada dalších procesní zásady.
Akty primárního práva zahrnují všechny zakládající smlouvy Evropské unie. Akty primárního práva jsou svou právní povahou mezinárodními smlouvami. Normy aktů primárního práva mají nejvyšší právní sílu ve vztahu ke všem ostatním normám Evropské unie obsaženým v aktech sekundárního práva.
Akty sekundárního práva zahrnují akty vydané orgány Unie , jakož i všechny ostatní akty přijaté na základě ustavujících dohod. Sekundární akt lze přijmout, pokud existují pravomoci k jeho přijetí a je dodržena rozpočtová kázeň.
Druhy vedlejších aktů:
1. Právně závazné:Mezinárodní smlouvy mezi zeměmi EU, které usnadňovaly fungování EU, byly postupně nahrazeny akty sekundárního práva. Nelze přesně hovořit o aktech terciárního práva jako o zdroji evropského práva.
Vztah mezi právem EU a vnitrostátním právem členských států EU je založen na čtyřech principech :
Otázka autonomie práva Evropské unie je jednou z klíčových jak pro jeho pochopení, tak pro aplikaci. V případě neuznání své nezávislosti a odkázání na regionální normy mezinárodního práva by právo EU mohlo ztratit možnost přímé akce na území členských zemí Evropské unie . To je vysvětleno tím, že místo mezinárodněprávních norem ve vnitrostátní legislativě je určeno ústavním aktem každého ze států. To znamená, že pro aplikaci právních norem práva Evropské unie by byla jednoznačně nezbytná jejich implementace do vnitrostátních právních řádů. Mohla by tedy nastat situace, kdy by normy práva Evropské unie byly v některých členských státech Evropské unie účinné přímo, v jiných pouze vydáním národního právního aktu. Určujícím momentem bylo stanovisko Soudního dvora Evropské unie . Rozhodnutí ve věci Flaminio Costa ze dne 15. července 1964 (věc č. 6/64) poskytlo velmi jasnou charakteristiku práva EU jako zvláštního právního systému. „Na rozdíl od konvenčních mezinárodních smluv si Smlouva o EHS vytvořila vlastní právní řád, který se vstupem Smlouvy o EHS v platnost stal nedílnou součástí právních řádů členských států a jehož ustanovení jsou povinna být aplikovány jejich soudy“. Toto stanovisko Soudního dvora bylo potvrzeno a rozvinuto v mnoha dalších rozsudcích a je sdíleno dalšími orgány Evropské unie. To znamená, že Smlouva o EHS byla postavena na roveň ústavním zákonům, což umožnilo považovat okamžik jejího vstupu v platnost za výchozí bod pro počátek existence práva Evropské unie jako autonomního, nezávislého právního systému.
| Evropské země : Právo | |
|---|---|
| Nezávislé státy |
|
| Závislosti |
|
| Neuznané a částečně uznané státy |
|
| 1 Většinou nebo zcela v Asii, podle toho, kde je nakreslena hranice mezi Evropou a Asií . 2 Hlavně v Asii. | |