| Ruy Blas | |
|---|---|
| Ruy Blas | |
| Žánr | drama |
| Výrobce | Pierre Billon |
| Výrobce |
Georges Legrand Nino Martegani Andre Polvet |
| scénárista _ |
Jean Cocteau |
| V hlavní roli _ |
Jean Marais Daniel Darrier Marcel Herran |
| Skladatel | Georges Auric |
| Filmová společnost |
Filmy André Paulvé, Productions Georges Legrand, Martegani Produzione |
| Doba trvání | 93 min. |
| Země |
Francie Itálie |
| Jazyk | francouzština |
| Rok | 1947 |
| IMDb | ID 0039792 |
Ruy Blas ( fr. Ruy Blas ) je francouzský černobílý celovečerní film, inscenovaný v roce 1947 ( 1948 ), režírovaný Pierrem Billonem a v hlavních rolích Jean Marais a Daniel Darrier . Filmová adaptace stejnojmenné hry , drama Victora Huga , scénář Jean Cocteau .
Akce se odehrává ve Španělsku , v 17. století , za vlády krále Karla II ., na královském dvoře v Madridu a jeho okolí. Don Sallust de Bazan z pomsty za to, že jím španělská královna opovrhoval a byl poslán do vyhnanství, chystá pomstu. Jeden z jeho sluhů, Ruy Blas, mladý muž, který nedávno dokončil univerzitu, je jako dvě kapky vody podobný svému bratranci, vznešenému, ale frivolnímu donu Cesarovi de Bazanovi, který se kvůli neplacení dluhů skrývá u lupičů. Don Sallust uvádí sluhu Ruye Blase pod maskou svého bratrance do vyšší společnosti a přikazuje mu získat lásku královny. Ruy Blas, dlouho a beznadějně zamilovaný do královny, souhlasí... Podrobnou zápletku najdete v článku "Ruy Blas" .
Jean Marais o natáčení filmu Ruy Blas (1947):
„Bylo mi nabídnuto hrát v dobrodružném filmu, který napsal Jean Cocteau „Ruy Blas“. Na konci představení <po představeních podle hry Jeana Cocteaua "Dvouhlavý orel"> jsem jel natáčet do Itálie. Všechny španělské scény natáčím výhradně v Itálii. Benátky…<…> Jediný způsob, jak se dostat do studia, je gondola nebo motorový člun. Žili jsme v benátském rytmu.
Ve filmu jsem hrál dvě role najednou: Ruy Blas a Don Cesar de Bazan, což je v divadle nemožné. Obě postavy vypadají jako dvojčata.
Dlouho jsem se hádal s režisérem Pierrem Billonem: nechtěl, abych riskoval. Ale byl jsem tvrdohlavý. Jednou jsem seděl více než hodinu na vrcholu žebříku, odkud jsem musel letět, uchopit konec lana a tělem prorazit vitráž. Ve skutečnosti tam místo lana měl být lustr, ale kdybych se na něm houpal, tak by houpačka nestačila. Billon pozval náhradníka. Pak jsem vylezl po schodech před ním a odmítl jsem jít dolů. Režisér odmítl natáčet. Ztráceli jsme drahocenný čas. Nakonec to vzdal.
Při práci na tomto filmu jsem si zvyknul neopakovat nebezpečné nebo fyzicky náročné scény. Jako Don Cesar jsem musel na koni jet, aniž bych se dotýkal třmenů (což jezdci dělají velmi snadno). Na zkouškách to nechápu. Příkaz „Motor! Jdeme!“, a všechno mi vychází. Uvědomil jsem si, že jsem během natáčení dokázal něco, co jsem nemohl dělat schválně. Od této chvíle jsem se držel této metody, která překvapila mnoho odborníků.
Málem jsem se utopil v Ruy Blas. Aby bylo možné nasbírat královniny oblíbené květiny na druhé straně, bylo nutné přeplavat potok. Takový potok jsme našli ve Francii, u města Tignes, když tam ještě nebyla přehrada. Musel jsem se nechat unášet vířící vodou a hodit mě přes tři po sobě jdoucí peřeje. Voda byla bílá s pěnou, ledová a hnala se velkou rychlostí. Nikdo nečekal, že to udělám. Navíc nesnesu studenou vodu.
Moje rozhodnutí točit bez zkoušky donutilo režiséra pozvat na zkoušku hasiče. Když ale uviděl bouřlivý potok, kategoricky odmítl. Tak jsem tuto scénu natočil bez zkoušení. Rozhodl jsem se, že nejprve propadnu nohama peřeje, abych si nerozbil hlavu o kameny. Ale vzhledem k tomu, že jsem podle scénáře odolal proudu vody, byl jsem přes první prahovou hlavu vynesen napřed. Ocitl jsem se ve vodní smršti, uvězněn ve štěrbině mezi kameny, nohy nahoře a hlava dole. Nikdo nevěděl, kde jsem. Kamera mě ztratila. Zkusil jsem se převrátit. Nejprve mě překvapilo, že mi nikdo nepřišel na pomoc. Dusil jsem se vztekem a ne bezdůvodně! V duchu jsem poctil celou skupinu za to, co světlo stojí. Tento hněv mě zachránil desetinásobným znásobením mé síly. Poslal jsem technický personál skupiny do pekla, držel jsem se kamenů, abych se odtud dostal. Konečně si mě všimli, úplně vyčerpaného. Znovu jsem se skulil dolů do své štěrbiny a pak mi na hlavu dopadly tuny vody. „Co jsem udělal jednou, dokážu podruhé,“ pomyslel jsem si. Znovu se vykláním z vody. Slyším výkřiky: „Netahej! Netahejte! Kolem krku má provaz." Pak si všimnu, že mi bylo hozeno lano s posuvnou smyčkou a opravdu se mi omotalo kolem krku. Zhroucená, oslepující voda mi nedala příležitost ji vidět a cítit. Je to zázrak. Chytám se za lano. Vytáhnou mě z vody. A teprve pak si uvědomím, že je ledový, a cítím, jak je mi zima.
Svlékají mě, dávají mi napít alkoholu. ptám se na cigaretu. Zapálím a slyším řev operátora:
"Řekněte Jeannotovi, aby hned skočil do vody, protože slunce zapadá."
Byli jsme v rokli, kam se krátce podívalo sluníčko. Musel jsem třikrát skočit do vody a přitom jsem se snažil proletět vodopády s nohama napřed.
Večer jsem v místním bistru slyšel:
"Ach, ti filmaři, chcete nás přesvědčit, že jeden z vás bude plavat v Yseře."
Nevěřili mi, když jsem řekl, že jsem to dnes udělal.
Tignes bylo později zatopeno <v roce 1952 při stavbě přehrady.>“
Ukázka z autobiografie Jeana Maraise "Život herce" (původní název: Jean Marais. Histoires de ma vie), nakladatelství Vagrius, z cyklu "Moje 20. století", 2001, str. 224-226. E. Turysheva, překlad, 2001