| Kancléř Unie | |
|---|---|
| Němec Bundeskanzler | |
| Znak Severoněmeckého svazu | |
| Poslední v úřadu Otto von Bismarck | |
| Pracovní pozice | |
| Předchozí | představena poprvé |
| Objevil se | 1. července 1867 |
| První | Otto von Bismarck |
| Poslední | Otto von Bismarck |
| nahrazovat | říšský kancléř |
| zrušeno | 4. května 1871 |
Spolkový kancléř , též Bundeskanzler ( německy Bundeskanzler ) - funkce vedoucího výkonné složky Severoněmecké konfederace , která fungovala v letech 1867 až 1871 .
Ekonomické, politické a vojenské posílení Pruska , které se stalo dominantní velmocí ve střední Evropě po vítězstvích nad Dánskem v roce 1864 a nad Rakouským císařstvím v roce 1866 , vyřešilo německou otázku ve prospěch její malé německé verze [1] . Smlouva podepsaná mezi Pruskem a ostatními severoněmeckými státy 18. srpna 1866 vedla k vytvoření dočasné srpnové aliance ( německy: Augustbündnis ), uzavřené na dobu do vytvoření nové unie [2] , která měla vzniknout na základě ústavy budoucího státního celku.
Jako základ základní _ _ _ _ _ _ _ _ _ zákon o utvářené unii [1] , v němž dosud není uveden post kancléře nového státního útvaru [3] . Pojem „spojenecký kancléř“ se poprvé objevuje v návrhu ústavy Severoněmecké konfederace [3] předloženém k posouzení ústavnímu Reichstagu , který byl přijat 16. dubna 1867 a 1. července téhož roku již vstoupil do síla [4] .
V textu ústavy byl kancléř Unie zmíněn pouze třikrát:
Prvním a jediným spojeneckým kancléřem Severoněmecké konfederace byl tehdejší ministr-prezident Pruska Otto von Bismarck. Zpočátku neplánoval zastávat tuto funkci [5] , která byla koncipována ve skutečnosti pouze k organizaci práce Bundesratu [6] a měla být vykonávána úředníkem, který byl ve štábu pruského ministerstva. zahraničních věcí [7] . Konečný text ústavy však obsahoval dodatek předsedy Národní liberální strany Bennigsena , podle kterého byl Bundeskancléř obdařen odpovědností za prezidentské dekrety, které podepsal, a převzal tak povinnosti výkonné moci [6] . Proto Bismarck, udržující si posty ministra-prezidenta a ministra zahraničních věcí Pruska, od 14. července 1867 také převzal funkci kancléře Unie [6] . K provádění dosavadních prací na přípravě návrhů zákonů pro Spolkovou radu v srpnu téhož roku byl zřízen Úřad spolkového kancléře ( německy Bundeskanzleramt ), v jehož čele stál tehdy jmenovaný vicekancléř [8] . Bundeskancléř však zůstal jediným představitelem výkonné moci svazu, jakýmsi ministrem, který byl odpovědný pouze prezidentovi (a současně pruskému králi) [5] [8] . Jeho závislost na Reichstagu byla pouze politického rázu, protože pro přijetí zákonů bylo nutné získat souhlas parlamentu [9] .
Úspěchy Severoněmecké aliance ve francouzsko-pruské válce přiměly v listopadu 1870 jihoněmecké státy ( Bádenská a Hesenská velkovévodství , Bavorsko a Württembersko ) , aby se k alianci připojily [10] [11] [12]. . Severoněmecký spolek byl podle dohody s Bádenskem a Hesenskem přejmenován na Německý spolek ( německy Deutscher Bund ) a nový státní útvar dostal novou ústavu, jejíž ustanovení týkající se spolkového kancléře se nijak nezměnila. způsobem [13] . S vyhlášením Německé říše a vstupem v platnost její ústavy 4. května 1871 se Bundeskancléř stal známým jako „říšský kancléř“ ( „ říšský kancléř “ , německy Reichskanzler ), jehož povinnosti nadále vykonával Bismarck.