Snímání obrazovky

Natáčení z obrazovky , přetáčení  je proces kopírování kinematografického, televizního, méně často fotografického obrazu, který se provádí současně s promítáním filmu.

Používá se při vytváření filmu pro získání speciálních efektů pomocí metod zadní projekce , přední projekce , jakož i při použití filmových promítacích prvků v zápletce filmu.

Je to jedna z běžných metod práce porušovatelů autorských práv v oblasti filmové produkce.

Snímání z projekčního plátna

Při natáčení z filmového plátna lze dosáhnout uspokojivé kvality obrazu synchronizací clonek filmového projektoru a videokamery . Totéž platí pro natáčení z televizní obrazovky [1] . V opačném případě bude obraz konkrétního snímku neúplný (částečně překrytý obturátory zařízení) nebo nebude získán vůbec. V profesionálních podmínkách se to provádí mechanickými (až přímé spojení mezi tažnými mechanismy projektoru a videokamery) a elektrickými metodami.

Milovníci filmu často využívají jednodušší časosběrnou fotografii.

Při absenci synchronizace je možné získat přijatelný vysoce kvalitní fotografický obraz statické scény fotografováním s rychlostí závěrky, která je zjevně větší než dvojnásobek doby zobrazení jednoho snímku. Například při standardní rychlosti promítání 24 snímků za sekundu je dvojnásobek doby zobrazení jednoho snímku asi 1/12 sekundy, proto je přijatelná rychlost závěrky 1/25 sekundy.

Amatérské natáčení filmu a videa z plátna kina se proto dělí do dvou hlavních skupin:

• "Screen" (CamRip) - fotografování bez přesné synchronizace. Pokud se provádí na filmu , pak snímková frekvence takové kopie je 8-12 snímků za sekundu. Protože jas projekční plochy je cca. 30 cd / m², musíte použít vysoce citlivou fólii (250 nebo více jednotek GOST) a nastavit clonu na 2-2,8.
• "Telesync" - fotografování se synchronizací, při které kamera přijímá signál z projekčního zařízení, což umožňuje přesně určit okamžik úplného otevření závěrky projektoru.

Natočeno z televizní obrazovky

V současné době se využívá především pro výzkumné účely, a to díky:

• významný rozdíl mezi přenosovými televizními trubicemi a matricemi z filmu z hlediska spektrální citlivosti . Zvláště zajímavá je střelba v infračerveném rozsahu spektra, kde je citlivost cílů vidikonů a zejména plumbikonů velmi vysoká.
• výrazně vyšší světelná citlivost vysílacích televizních trubic a matric, což umožňuje natáčet v extrémně špatných světelných podmínkách (například v případě pozorování života nočních zvířat).
• malé rozměry a nehlučnost videokamer oproti natáčecímu zařízení, což umožňuje natáčení na těžko dostupných místech bez narušení klidu snímaných objektů.

To vše umožňuje registrovat na film procesy, jejichž obraz je obtížné nebo nemožné přímo získat. Přímá střelba z obrazovky kineskopu se přitom prakticky nepoužívá: výsledný elektronický obraz je vytištěn na film filmovým záznamníkem .

Před vynálezem videorekordéru v roce 1956 bylo natáčení z obrazovky kinescope na film jediným způsobem, jak zachovat televizní obraz.

Nízké rozlišení televizního obrazu a problémy s časováním zařízení však činí tuto metodu velmi omezenou.

Amatérské filmování z plátna bez přesné synchronizace je možné, stejně jako při natáčení z projekčního plátna, při snížené (až 8-12 oproti 25) snímkové frekvenci filmové kamery. Někteří amatéři však za tímto účelem přijímali televizní obraz na osciloskopech s dlouhým (asi 0,2 s) dosvitem, čímž se zbavovali tmavých pásů i při běžné rychlosti snímání.

S rozvojem systémů digitálního záznamu obrazu a snížením nákladů na přenosná zařízení pro záznam videa potřeba takového přetáčení na začátku 21. století prakticky zmizela.

Poznámky

1. ↑ Natáčení televizních obrazů, 2008 , str. 5.

Literatura

• ON. Raev. Natáčení televizních snímků  // "Svět filmové techniky": časopis. - 2008. - č. 10 . - str. 5-9 . — ISSN 1991-3400 . (Ruština)