Blízké dvojhvězdy jsou druhem dvojhvězd , ve kterých si v určitých fázích svého vývoje mohou složky v nich obsažené vyměňovat hmotu. Vzdálenost mezi hvězdami v těsném binárním systému je srovnatelná s velikostí hvězd samotných. Proto v takových systémech vznikají složitější efekty než jen přitažlivost: deformace tvaru slapu , zahřívání zářením jasnějšího společníka atd. Výměna hmoty významně upravuje průběh hvězdného vývoje, takže se složky blízkých binárních systémů vyvíjejí úplně jiným způsobem než obyčejné hvězdy . Zvláště zajímavé jsou systémy, ve kterých je jedna ze složek v konečné fázi evoluce [1] .
V životě každé hvězdy nastane fáze, kdy se její velikost mnohonásobně zvětší - stane se z ní obr nebo veleobr . V tomto případě mohou vnější vrstvy takové hvězdy spadnout do sféry gravitačního vlivu doprovodné hvězdy a proudit na ni. O takové hvězdě se říká, že vyplňuje její lalok Roche . V důsledku výměny hmoty se hmotnost dárcovské hvězdy zmenšuje a tím se mění její spektrální typ a průběh evoluce v okamžicích, kdy je výměna hmoty již ukončena.
Vývoj blízkých binárních systémů závisí na počátečních hmotnostech složek a vzdálenosti mezi nimi. Jako příklad ukazuje obrázek průběh evoluce systému, ve kterém vybuchne supernova typu Ia . Lze rozlišit několik fází:
Přesný průběh evoluce blízkých dvojhvězdných soustav závisí na mnoha parametrech a vyžaduje znalost vnitřní stavby hvězd, které takové soustavy tvoří, a procesů v nich probíhajících. Všechny možné scénáře a jejich variace proto ještě nemusí být plně prozkoumány.
Systémy, ve kterých jedna z hvězd dokončila svůj vývoj a stala se kompaktním objektem, jsou velmi zajímavé. Díky vysoké hustotě kompaktních objektů vytvářejí gravitační pole s kolosální hustotou energie . Během akrece plynu se tato energie uvolňuje a emituje spolu se zářením. Takové systémy jsou obvykle zdroji tvrdého záření a mají svítivost, která je milionkrát větší než svítivost Slunce.
S bílými trpaslíky :
S neutronovými hvězdami nebo černými dírami :
Slovníky a encyklopedie |
---|