Vzdělávací aktivity

Výchovná činnost je druh praktické pedagogické činnosti, jejímž účelem je člověk, který vlastní nezbytnou část kultury a zkušeností starší generace, reprezentovanou učebními osnovami v podobě souboru vědomostí a dovedností k jejich využití. Učební činnost lze uskutečňovat pouze přiměřeným výkonem činností učitele a činností žáka .

Podle úrovně dosažení cíle se vzdělávací činnost dělí na dvě části: výuku a učení [1] [2] .

Ukončení edukační činnosti je dáno údaji didaktické diagnostické činnosti [3] .

V psychologii se činnost učení neztotožňuje s učením. Děti se mohou učit ve většině typů činností – herní, pracovní, společenské atd. Vzdělávací aktivity [4] :

Funkce specializace

Vzdělávací činnost je jakýmsi nástrojem předávání nashromážděných vědeckých poznatků budoucím generacím. Člověk není věčný, je mu dán určitý čas života. Nashromážděná informační zkušenost se člověku ukládá do paměti, přirozeně se s ním po jeho smrti ztrácejí i znalosti. Nové generace nemají dostatečné zkušenosti a znalosti. To je hlavní důvod přirozené potřeby předávat znalosti existující ve společnosti dalším generacím. Tyto vzdělávací procesy řídí osoba, která se věnuje vzdělávací činnosti. Učitele lze podmíněně rozdělit: podle předmětu vědeckého poznání, způsobu výuky, kvalifikační úrovně, stylu předkládání informací a podobně. Vzdělávací činnost umožňuje přijímat odborníky se základními teoretickými znalostmi ve své specializaci. Rozsah vzdělávacích aktivit závisí na vývoji samotné vědy. To znamená, že věda v procesu shromažďování znalostí se neustále rozšiřuje a větví. Každý vědecký objev přináší nové otázky a způsoby studia. Nová větev se po nějaké době (pokud se studium rozvine) opět rozděluje. V důsledku toho je s expanzí vědy potřeba rozvíjet i vzdělávací činnost. Výsledná informační zkušenost musí být potvrzena, optimalizována, zobecněna, převzata do správné podoby její následné prezentace a následně předložena osobě k asimilaci. Ale i zde jsou problémy. S rychlým nárůstem vědeckých informací je nedostatek času a prostředků na jejich přirozené zpracování. A to také ovlivňuje relevanci jeho prezentace.

Psychologické studie učebních aktivit

Z hlediska psychologie činnosti tvoří výchovná činnost základy a specifické mechanismy seberozvoje, působí jednak jako způsob utváření systému vědy a poznání, jednak jako metoda aktivního konstruování zobecněných metod jednání. rozvíjení kreativního myšlení [5] .

Z hlediska behaviorismu je činnost učení komplexní formou chování. Pokud jednání jedné osoby (učitele) ovlivnilo to, co dělá nebo může dělat jiná osoba (žáci), pak došlo k učení [6] . Na základě behaviorálního přístupu k učebním činnostem se rozvíjí výzkumný přístup k výuce , který je založen na neustálém hledání nových způsobů učení adekvátních konkrétnímu kontingentu žáků [7] .

Struktura vzdělávací činnosti

Hlavní součásti vzdělávacích aktivit jsou [5] :

Učební aktivity potřebné k vyřešení učebního úkolu zahrnují [5] :

Předmět výchovné činnosti

Kritéria, podle kterých student (nebo třída jako celek) působí jako subjekty vzdělávací činnosti, a ne jiné (například komunikace s učitelem), jsou [8] :

  1. schopnost (nebo schopnost) oddělit známé od neznámého, určit přítomnost či nepřítomnost prostředků a metod jednání v nové situaci (posuzovací akce);
  2. najít způsob, jak vyřešit nový problém.

Ve věku základní školy je předmětem výchovně vzdělávací činnosti třída jako výchovná komunita, která je schopna pod vedením učitele klást výchovné úkoly a hledat způsoby jejich řešení (společně rozdělovaná forma výchovného působení). S přechodem na střední školu dochází k individualizaci vzdělávací činnosti a formování jejího nejdůležitějšího novotvaru, schopnosti samostatného učení [8] .

Poznámky

  1. ↑ Kraevsky V.V. Problémy vědeckého zdůvodnění vzdělání: (Metodický rozbor) - M .: Pedagogika, 1977, s. 139 - 161
  2. ↑ Pisarev V. E., Pisareva V. V. „Objektivní hodnocení je základním úkolem vzdělávání“ // Otázky testování ve vzdělávání. 2002, č. 4
  3. ↑ Bespalko V.P. Komponenty pedagogické technologie. - M .: Pedagogika, 1989, s. 29-45. J. Ruský jazyk ve škole.
  4. ↑ Davydov V.V. Problémy rozvoje vzdělávání: Zkušenosti teoretického a experimentálního psychologického výzkumu. - M .: Pedagogika, 1986.
  5. ↑ 1 2 3 Davydov V.V., Rubtsov V.V., Kritsky A.G. Psychologické základy organizace vzdělávacích aktivit zprostředkovaných využitím počítačových systémů // Psychologická věda a vzdělávání. - 1996. - č. 2. – S. 68-72. . Získáno 28. srpna 2015. Archivováno z originálu dne 27. března 2015.
  6. ↑ Vargas J. Analýza aktivity studentů. Metodika pro zlepšení školního prospěchu. - M.: Operant, 2015.
  7. ↑ Umnyashova I.B. Vstupte. článek J. Vargase Analýza činnosti studentů. Metodika pro zlepšení školního prospěchu. - M.: Operant, 2015.
  8. ↑ 1 2 Podshivalova E.P., Tsukerman G.A. Formování předmětu vzdělávací činnosti (tříleté longitudinální studium mladších školáků) // Psychologická věda a výchova. - 2003. - č. 2. - S. 57-66. . Získáno 28. srpna 2015. Archivováno z originálu 1. dubna 2015.

Odkazy