Шту́ровский вариа́нт слова́цкого литерату́рного языка́ ( также словацкий язык в кодификации Штура , штуровщина ; словацк . štúrovčina, štúrovská spisovná slovenčina, štúrovská kodifikácia spisovnej slovenčiny, štúrovská slovenčina ) — второй вариант кодификации словацкого литературного языка , осуществлённый в середине XIX века благодаря усилиям Л. Штура , Y. M. Gurban a M. Goji . Oproti první kodifikaci slovenského jazyka A. Bernolákem , vyvinuté na konci 18. století, což je systém převážně západoslovanského typu, rysy středoslověnského interdialektu , jehož nositeli byli představitelé vzdělané části obyvatel středního Slovenska se staly základem štúrovské normy . První práce v Shturovismu byly publikovány v roce 1844 [1] [2] [3] . Pro Szturovovu variantu slovenského spisovného jazyka byl zvolen fonetický princip pravopisu.
Kodifikace L. Štúra měla normativní charakter, neboť v době vzniku spisovné normy nebyl v jazyce středoslovanského typu dostatečně rozvinutý spisovný systém. Přitom první práce ve štúrovství se objevily ještě před vydáním děl L. Stuhra [4] .
V roce 1851 byla reformována jazyková kodifikace L. Štúra, podle návrhů M. Gojiho a M. Gattaly byly provedeny změny a doplňky štúrovské číny. Aktualizovaná verze slovenské spisovné normy (odražená v „Krátké mluvnici slovenské“ z roku 1852) byla schválena skupinou předních představitelů protestantského a katolického hnutí na Slovensku , která se sešla v Bratislavě . Tato norma se stala pro všechny Slováky stejnou, přetrvala především do současnosti, a to i přes řadu následných upřesnění a úprav [1] [2] .
Poprvé byl slovenský spisovný jazyk kodifikován koncem 18. století katolickým farářem A. Bernolákem , jeho základem byl západoslovenský interdialekt , který v sobě spojuje především západoslovenské nářeční rysy a rysy českého spisovného jazyka. Tuto jazykovou reformu přijali pouze Slováci katolického vyznání. Protestantská část slovenské společnosti nadále používala český spisovný jazyk [1] . Na území Slovenska se tak od konce 18. století do poloviny 19. století vyvinula situace, kdy soupeřily dva spisovné jazyky spojené s rozvojem slovenské národní kultury - bernolákovština a čeština [5]. .
Literární a psaná dvojjazyčnost byla výsledkem dvou protichůdných tendencí, které se ve slovenské společnosti ve vztahu k problematice jazyka vyvinuly koncem 18. století. První z nich byl charakteristický pro protestantské obyvatelstvo Slovenska, které bylo úzce spjato s českým jazykem a kulturou (zejména čeština byla liturgickým jazykem slovenských protestantů) a drželo se hlediska kulturního a jazykového. jednoty Čechů a Slováků. Protestantští Slováci usilovali o zachování češtiny jako spisovného jazyka (jako společného spisovného jazyka Čechů a Slováků). Druhý trend byl rozšířen mezi inteligencí katolických Slováků a vyznačoval se myšlenkami samostatnosti slovenského národa a jejich jazyka [6] .
V kontextu konfrontace dvou koncepcí vývoje slovenské národní kultury se ve slovenské společnosti rozvinul spor, dotýkající se zejména problematiky národního spisovného a spisovného jazyka. Protestanti považovali češtinu za jediný možný prostředek rozvoje slovenské literatury, faktor spojující kultury obou národů a spojující Slováky v opozici vůči maďarizaci, odmítali bernolakismus, jedním z jeho aktivních kritiků byl J. Ribai, který se postavil proti psaní na slovenském základě již v 90. letech 18. století . Reforma A. Bernoláka, rozdělující dva národy, byla protestanty prohlášena za „škodlivou“. Na přelomu 18. a 19. století se slovenští evangelíci (J. Ribai, I. Palkovich, B. Tables), převážně v reakci na bouřlivou činnost Bernolákovského slovenského vědeckého spolku, opakovaně pokoušeli organizovat společnost, jejímž cílem by bylo popularizovat češtinu na Slovensku. V roce 1803 zorganizovali „Ústav pro československou literaturu a jazyk“ na evangelickém lyceu v Bratislavě [7] .
Ve 20. a 30. letech 19. století byly učiněny pokusy kontaktovat protestantskou a katolickou společnost Slovenska ve snaze najít řešení jazykové otázky. Slováci došli k pochopení, že pro úspěch národně osvobozeneckého hnutí je nutný plný rozvoj kultury a vzdělanosti, upevnění slovenského národa a společný spisovný jazyk pro všechny Slováky.
Mezi představiteli slovenské protestantské společnosti jsou osobnosti, které chápou, že česká knihovna je velmi odlišná od hovorové řeči Slováků a je pro prostý lid Slovenska obtížná, začali připouštět odchylky od neměnného dodržování norem. českého jazyka, zároveň však nadále popíral bernolákovství a jakékoli pokusy o vytváření norem na základě rodné řeči. J. Kollár a P. J. Šafařík se tedy rozhodli zavést do češtiny prvky slovenského jazyka a ve 20. letech 19. století vytvořili tzv. „česko-slovenský“ spisovný jazyk neboli styl . Tato kompromisní verze spisovné normy měla být podle jejich názoru srozumitelnější pro prostý lid, sblížit postoje protestantů a katolíků a zároveň zachovat národně-kulturní a literárně-jazykovou jednotu Čechů. a Slováky. Tato norma nebyla přijata ani v České republice, ani na Slovensku. Sami autoři od toho později upustili a ve svých dílech se vrátili k češtině [8] .
Ke kompromisu byli připraveni i katoličtí Slováci, zastánci reformy A. Bernoláka. M. Gamuljak a J. Herkel tedy připustili možnost konvergence bernolákovské normy s češtinou nebo se středoslovenským dialektem, ale nadále se domnívali, že základem spisovného jazyka Slováků by měl být bernolákismus [9] .
V roce 1834 poprvé vytvořili slovenští evangelíci a slovenští katolíci společnou organizaci - v Pešti byl založen Spolek milovníků slovenského jazyka a literatury - jeho předsedou se stal J. Kollár, tajemníkem M. Gamuljak. V letech 1835-1840 spolek vydával almanach Zora , ve kterém byly materiály tištěny česky (v různých verzích), česko-slovensky a bernolákovsky. Docházelo tedy ke spolupráci mezi Slováky různého vyznání, literární normy byly uznávány za rovnocenné, ale stále to neřešilo otázku jednoty spisovného jazyka – každá ze stran viděla jako základ sjednocení svůj vlastní jazyk, navíc se periodicky obnovoval spor mezi zastánci češtiny a bernolákovčiny [10] .
Ve 40. letech 19. století se problém jednotného spisovného jazyka pro Slováky začal akutněji pociťovat v souvislosti se změnou společensko-politické situace na Slovensku - národně slovenské obrozenecké hnutí sílilo, rozšiřovala se jeho společenská základna, nebylo již omezena na řešení pouze kulturních a jazykových otázek. Růst národního hnutí Slováků byl usnadněn potřebou vzdorovat sílícím procesům maďarizace. V Uhrách se stále více rozšiřoval koncept jediného maďarského státu a jediného maďarského národa, maďarština byla prohlášena za úřední a stala se jediným vyučovacím jazykem v Uherském království (s výjimkou Chorvatska). Maďarské úřady se staly ještě nepřátelštější vůči národnostnímu hnutí etnických menšin v zemi [11] .
Jazyková situace na Slovensku ve 40. letech 19. století zůstávala velmi složitá a nepřehledná. Katolíci nadále používali bernolákovismus a řada autorů začala tuto normu měnit. Protestanti preferovali češtinu, kterou se mluvilo v různých obměnách s rozdíly v pravopisu a gramatice. V tomto období došlo k pokusu o zavedení speciálního česko-slovenského jazyka, který skončil neúspěchem. Nadále se objevovala i literatura v regionálních kulturních interdialektech a různých slovenských dialektech. Kromě toho Slováci nadále používali jako spisovné jazyky latinu, maďarštinu a němčinu. Mezi všemi spisovnými a psanými variantami byly dominantními jazyky čeština a bernolákovština. Národní slovenské hnutí potřebovalo jazykovou jednotu. V tomto období byla navržena nová verze spisovného jazyka, vycházející z rodné slovenské řeči. Autorem této kodifikace byl představitel slovenského národně osvobozeneckého hnutí L. Shtur [12] .
Ve 40. letech 19. století vydal L. Stuhr své hlavní jazykovědné studie, které se staly teoretickým základem a ideovým zdůvodněním nové kodifikace slovenského jazyka [13] . Myšlenka na vytvoření nové normy slovenského jazyka vznikla u L. Štúra a jeho podobně smýšlejících lidí koncem roku 1842 a začátkem roku 1843 v souvislosti se záměrem vydávat noviny pro Slováky s politickou orientací. Jako protestanté používali L. Stuhr a jeho spolupracovníci češtinu jako spisovný jazyk (v jednom z období své činnosti přešel L. Stuhr na používání česko-slovenského literárního stylu), nové noviny měly vydávat v r. česky, některé materiály bylo možné tisknout i v bernolákovštině Kromě toho vznikl nápad normalizovat slovenštinu v jiné verzi, odlišné od bernolákovské. V procesu dlouhých diskusí bylo vytvoření nového slovenského spisovného jazyka uznáno za nejlepší řešení a vydávání novin se začalo považovat za vhodný způsob propagace nového jazyka. 14. února 1843 bylo na schůzi, které se zúčastnili L. Stuhr, J. Francisci-Rimavskij, J. Kalinchak, S. Vozar, J. Lovinskij a S. Stuhr, rozhodnuto o nové kodifikaci slovenštiny. Jazyk. Dne 17. července téhož roku se v obci Glbok konalo další setkání, na kterém se projednávaly otázky připravované jazykové reformy, zúčastnili se ho L. Shtur, M. M. Goja a Y. M. Gurban. Po tomto setkání se jeho účastníci setkali s básníkem J. Gollem, jedním z nejznámějších zastánců bernolákovské verze slovenského spisovného jazyka, a sdělili mu své plány. Definitivní rozhodnutí o vytvoření nového slovenského spisovného jazyka padlo v srpnu 1844 na schůzi slovenské kulturní a osvětové společnosti „Tatryn“ v Liptovském Mikuláši , na které byl L. Štúr instruován, aby vytvořil gramatiku nového spisovného jazyka. norma [14] .
Již v roce 1844 se na štúrovské verzi slovenské literární normy objevila poezie a vědecké publikace: báseň J. Francisci- Rimavského Svojím vrstovníkem na pamiatku a druhý díl vědeckého a literárního almanachu Nitra , který vydal J. M. Gurban ( první díl byl napsán česky). V roce 1845 se objevilo „Oznámení“ o vydávání novin ve slovenském jazyce, v němž L. Stuhr navrhuje, aby Maďaři, kteří sami dosáhli práv na maďarský jazyk, také dovolili Slovákům vydávat tištěné publikace ve svém rodný jazyk, uvažuje o otázce překonání psané dvojjazyčnosti Slováky, navrhuje zastavit volbu ve prospěch rodného jazyka, přičemž se odvolává především na slovenské protestanty, a také se zabývá otázkou nářečního základu slovenské spisovné normy [16 ] . Slovenské národní noviny ( Slovenskje národňje novini ) s literární přílohou Orel Tataransky ( Orol Tatránski ) - první noviny ve slovenském jazyce vycházely v roce 1845 a vycházely do roku 1848. L. Stuhr a jeho příznivci publikovali v těchto novinách články, které odhalovaly hlavní myšlenky slovenského národního obrození, týkající se jeho socioekonomických, politických a kulturních aspektů [13] .
V článku Hlas k rodákom (1845), v knihách Slovenské nárečie alebo nutnosť písať týmto nárečím ( Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí ) (1946) a Náuka o jazyku slovenském ( Nauka reči slovenskej ) ( 1946) L. Stuhr dokazuje nutnost své jazykové reformy, mluví o samostatnosti a jedinečnosti slovenského lidu a jeho jazyka, snaží se ukázat volbu rodného jazyka jako jediného možného pro slovenské národní obrození, pro osvětu Slováků, za sjednocení slovenského národa - sblížení vlasteneckých sil různého vyznání a sblížení představitelů inteligence a prostého lidu. L. Stuhr odůvodňuje ustanovení své kodifikace a provádí výzkum, ve kterém se snaží zjistit, zda slovenské nářečí ( rozličnorečja ) českého jazyka, jak se v té době věřilo, nebo je samostatným slovanským jazykem. Teprve poté, co se L. Stuhr přesvědčil, že slovenština je oddělena od češtiny, z velké části na základě ustanovení o národní identitě Slováků, L. Stuhr poznamenal, že má smysl zavést psaní ve slovenském jazyce a upustit od používání českého jazyka. . Od doby učení J. Kollára o čtyřech slovanských „kmenech“ (Polském, Ruském, Československém a Ilyrském) došlo v představách o slovanském lidu k významným změnám. L. Stuhr tedy vyčlenil jedenáct „kmenů“ s vlastními zvláštními jazyky ve složení jediného slovanského národa: Velkorusové, Malorusové; Bulhaři, Srbové; Chorvati, Slovinci, Poláci, Češi, Horní Lužičané, Dolní Lužičané a Slováci. V pojetí L. Stuhra již Slováci nebyli součástí československého „kmene“, ale představovali samostatnou část Slovanů. Podle jeho názoru rozvoj kultury a jazyka každého ze slovanských „kmenů“ přispívá k „blahobytu“ slovanského lidu, posiluje jeho jednotu a rozvoj jeho rozmanité kultury [17] .
Josef Miloslav Gurban (1817-1888) Náš slovenský dialekt má takové přednosti, takové bohatství a poklady, které snad nemá ani jeden slovanský kulturní dialekt.L. Stuhr a jeho spolupracovníci často v popisu slovenštiny, jejích rysů a odlišností od češtiny a jiných slovanských jazyků uváděli nejen vědecké argumenty, ale i vznešené romantické charakteristiky: „vhodnější pro poezii“, „nejdokonalejší, nejkrásnější“ atd. Toto vnímání kvalit slovenštiny využili i zastánci Stuhrovy varianty kodifikace k její popularizaci mezi Slováky. Ve svých dílech zdůrazňovali, že přítomnost vlastního jazyka pro každý národ je dominantou, projevem jeho spirituality, prostředkem k vyjádření jeho originality. Podle L. Stuhra „jen jazyk dělá národ národem, bez něj by nebyl ničím; národ je uznán za národ pouze za podmínky, že má svůj vlastní jazyk“ [18] .
L. Stuhr však považoval bernolakismus, vycházející ze západoslovenských rysů, za důležitou etapu formování slovenského spisovného jazyka, že další užívání jazyka A. Bernoláka je marné, protože nereflektuje „čistá“ hovorová řeč stejně jako ona odráží na základě středoslovanského nářečí novou normu slovenského jazyka [19] .
L. Stuhr si uvědomoval, že tvorba spisovné slovenštiny je dlouhý a složitý proces, přičemž se domníval, že spisovný jazyk by neměl být tvořen nevybíravou směsí různých nářečních rysů, podle jeho názoru by měla být spisovná norma založena na na jazykové formy jednoho dialektu, reprezentující reálný a organický jazykový systém [20] .
Zdůvodnění jeho jazykové reformy je nejplněji prezentováno v díle L. Stuhra „Nárečí slovenské aneb potřeba psát tímto dialektem“ (1846). Vlastnosti nové spisovné normy, popis gramatiky jsou uvedeny v díle "Náuka o jazyku slovenském". Nastiňuje kodifikaci různých rovin slovenského jazyka - fonetiku, morfologii, syntax a uvádí také pravidla pravopisu a ortoepie. Hlavní rysy kodifikace L. Shtury jsou: normotvorný charakter; systematický přístup k popisu jazykové struktury a synchronní popis jazykového systému. Základ šturovské varianty slovenského spisovného jazyka tvořily společné slovenské a středoslovenské jazykové prvky [21] . Pravopis, fonetika a gramatika Stuhrovy kodifikace se v některých případech lišily od norem přijatých v moderní slovenštině [22] .
Pro kodifikaci L. Stuhra je typický fonetický princip pravopisu. Pravopis byl postaven na stejném principu v kodifikaci A. Bernoláka. Při popisu gramatických jevů se v řadě případů uplatnil morfologický princip i ve štúrovství. Mezi hlavní znaky pravopisu štúrovské jazykové normy patří [22] [23] :
V kodifikaci L. Stuhra se systém vokalismu skládal z krátkých samohlásek a , i , u , e , o , na rozdíl od dlouhých samohlásek a dvojhlásek á , í , ú , u̯o , i̯e . Navíc, krátké a bylo také protichůdné k dvojhlásce i̯a . Dlouhé samohlásky é a ó , které byly zahrnuty do kodifikace A. Bernoláka, nebyly zahrnuty do hláskového systému štúrovství. Tyto samohlásky však byly povoleny v cizích a některých slovenských slovech. V kodifikaci L. Štúra chyběla v moderní slovenské spisovné řeči přítomná samohláska ä (doširoka otevřené e ). L. Stuhr považoval tuto hlásku za netypickou pro slovenštinu, místo ní se objevily hlásky a a e : najme , mekí , vezeň (v moderní slovenštině - najmä , mäkí , väzeň ) [24] [25] .
U sloves minulého času se hláska u̯ používala spolu s l ( bou̯ , mau̯ , robiu̯ s variantami bol , mal , robil ). Mezi souhláskami vynikaly afrikaty dz a dž ( hádzať , hádžem ), které zdůrazňovaly zejména rozdíl mezi slovenštinou a češtinou ( házet , házejí ). Do kodifikace slovenského spisovného jazyka patřil rytmický zákon zkracování dlouhých slabik, který se vyskytuje pouze ve středoslovenském nářečí: oňi služa , hlása , kvjeťim . Podle tohoto zákona za sebou ve slově nemohou následovat dvě dlouhá slova, i když po dlouhé slabice gramaticky následuje slabika s dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou, je redukována. Na rozdíl od bernolákovské kodifikace a novodobé slovenštiny souhláska ľ ( mäkké l ) ve štúrovské normě chyběla: laví , ňeďela , L. Stuhr považoval tuto souhlásku za neestetickou a nedostatečně běžnou v řeči Slováků [25] [26 ] .
Při popisu gramatické stavby normy slovenského jazyka se L. Stuhr obrátil k pracím slovenských a českých vědců jako P. Doležhal , J. Dobrovský , A. Bernolák, V. Hank, P. J. Šafařík a další. Jako první zavedl do spisovné normy řadu znaků charakteristických pro hovorovou slovenskou řeč.
Znaky tvarosloví štúrovské varianty slovenského spisovného jazyka jsou v mnohém podobné tvaroslovným rysům moderní normy slovenského jazyka. Mezi hlavní odlišnosti od morfologického systému moderního slovenského spisovného jazyka ve štúrovské kodifikaci patří [27] [28] :
Podrobný popis gramatických jevů, především morfologických, je uveden v knize "Náuka o jazyku slovenském". V této práci se nejvíce zabývá klasifikace sloves, systém časování a gramatické významy slovesných tvarů. L. Stuhr, připouštějící v některých případech variabilitu gramatických tvarů ve své normě, uznal, že kodifikace gramatiky není definitivně určena a bude se muset v budoucnu ustálit. V budoucnu byly některé rysy gramatického systému Stuhrovy normy nahrazeny [29] .
Hlavními ustanoveními o tvoření slov se zabývá L. Stuhr v knize "Náuka slovenského jazyka". Zejména uvádí klasifikaci zdrobnělých a augmentativních sufixů: první stupeň ( síkor-ča , ďjev-ča , zvon-ec , slov-ce ) a druhý stupeň ( síkorčjat-ko , ďjevčat-ko , zvon-ček , slov-íčko ) . L. Stuhr poznamenal, že tyto sufixy vyjadřují nejen význam atributu míry, ale mají i emocionálně expresivní konotaci. Také L. Stuhr v knize „Náuka o slovenštině“ popisuje složená slova a další otázky tvoření slov slovenštiny [30] .
L. Stuhr nevytvořil samostatnou práci, která by popisovala slovní zásobu slovenského jazyka, ale otázkami lexikologie se zabývá ta či ona jeho lingvistická studie. Takže např. v knize "Slovenské nářečí aneb potřeba psát tímto nářečím" je uvedeno srovnání českých a slovenských slov. L. Stuhr uvádí řadu slovenských slov, která v českém jazyce absentují, i slovenských slov, která jsou češtině podobná, ale mají odlišnou sémantiku (české chudý „ chudý “ a sboží „zboží“ – slovenské chudí „tenký“ a zbožje "obilí, chléb"). L. Stuhr ve svých dílech rozpoznal důležitost sestavení slovenského slovníku, ale za Stuhrova období nevznikl ani výkladový slovenský, ani dvojjazyčný slovník [31] .
Lidová hovorová slovní zásoba a frazeologie byly hojně využívány jako jeden ze zdrojů pro doplňování slovní zásoby nové spisovné normy. Jestliže představitelé lingvistiky starší generace (J. Kollár, P. J. Šafařík a další) považovali nářeční slovník za nevhodný pro spisovnou normu, pak L. Stuhr a jeho spolupracovníci aktivně zařazovali slovní zásobu lidové řeči do slovenského spisovného jazyka.
Také utváření a rozvíjení slovní zásoby slovenského jazyka bylo založeno na tvoření nových slov a výpůjček z jiných jazyků. L. Stuhr nebyl zastáncem puristických tendencí, a proto preferoval půjčování. Příznačný je v tomto ohledu jeho apel na slovní zásobu českého jazyka. I přesto, že se L. Stuhr snažil vyjádřit samostatnost slovenštiny, zdůraznit její odlišnosti od češtiny, považoval za možné vypůjčit si bohémy v těch případech, kdy ve slovenském jazyce neexistovaly korespondence s českými slovy. Značný počet bohemistických slov ve slovenštině se týká abstraktní slovní zásoby a vědecké terminologie. Při přejímání se česká slova měnila v souladu s pravidly slovenské fonetiky a tvarosloví. Nová slovenská norma obsahuje slova jako časopis , dejepis , dojem , kyslík , názor , poznatok , predstava , rozbor , účel , veda , zámer , životopis a mnoho dalších. Zdrojem výpůjček se vedle češtiny stala latina, němčina, maďarština a další jazyky. Řada výpůjček byla převzata z jiných slovanských jazyků, včetně ruštiny. Mezi osobnosti slovenského národního obrození, které podporovaly sturovskou jazykovou reformu, patřili zastánci tvorby lexikálních novotvarů, upřednostňujících je před výpůjčkami (M. M. Godzha, S. B. Grobon a další) [32] .
Novou slovní zásobu, málo známou či poprvé zavedenou do běžného života, doprovázely všemožné vysvětlivky v publikacích L. Stuhra a dalších zastánců nové spisovné normy, včetně označení v závorkách slovenských synonym či podobných latinských, německých, méně často maďarská slova: krám ( sklep ), puška ( flinta ), znak ( címer ), hláska ( Laut ), ňedostatok ( defektus ), obecenstvo ( publicum ) , pomer ( relatio , der Verhältniss ), pomňík ( Denkmal , monumentum ), zmenka ( Wechsel ), atd. [ čtyři]
Stuhrova kodifikace vychází z nářečí středoslovanského nářečí, které L. Stuhr charakterizoval jako nejčistší, nejsprávnější a nejrozšířenější hovorovou řeč. Pokusy zjistit nářečí, z nichž středoslovenský region přímo tvořil základ spisovné normy L. Štúra, nepřinesly žádné výsledky. Studium fonetických a gramatických rysů šturovismu odhalilo absenci jediného nebo hlavního dialektového zdroje kodifikace.
Václav Významný (1892-1966) Teze, že zakladatelé a reformátoři lit slovenský jazyk znamenal nějaké specifické Středoslovenský dialekt a opravdu ho povýšil na úrovni spisovného jazyka nelze prokázat.V moderních studiích o dějinách slovenského spisovného jazyka se již otázka jeho souvislosti s některými středoslovenskými nářečími nenabízí. Stejně jako je zvykem považovat západoslovenský interdialekt (kulturní jazyk) za základ bernolákovské kodifikace, zdá se nejpravděpodobnější považovat za výchozí základ štúrovství zvláštní jazykovou formu - středoslovenský interdialekt, který se zase zformoval na základě nářečí středoslovanského nářečí s určitým vlivem českého spisovného jazyka a zaujímalo mezilehlé postavení mezi nářečími a spisovným jazykem [36] . Myšlenku, že kodifikace L. Stuhra vychází ze středoslovanského interdialektu, poprvé vyslovil český lingvista K. Goralek, tuto myšlenku přijala významná část badatelů slovenského jazyka, včetně E. Paulini a další, a byl dále rozvíjen v jejich dílech [37] [3] [38] .
Středoslovenský kulturní jazyk neboli interdialekt byl přechodným krokem od nářečí středoslovanského nářečí k národnímu spisovnému jazyku [39] . Zvláštností středoslovanského interdialektu byl vliv západoslovanských nářečí a ústní lidové slovesnosti - jazyk slovenských lidových písní, pohádek atd. Středoslovenský interdialekt byl na rozdíl od západoslovanského interdialektu bližší každodenní hovorové řeči. , méně patrný byl ve střední slovenštině vliv českého spisovného jazyka [40] .
Touha L. Štúra a jeho příznivců vytvořit spisovnou normu na základě určité skupiny nářečí narážela na obtíže spojené s výraznou nářeční roztříštěností slovenského jazykového prostoru a touhou vůdců slovenského národního obrození zformovat literární norma založená na jejich rodných dialektech. Někteří spolupracovníci zároveň navrhli vytvořit literární normu založenou nikoli na jedné, ale na několika skupinách dialektů. J. M. Gurban tedy navrhl vytvořit spisovný jazyk, přičemž ze všech nářečí a skupin nářečí vybral nejvytříbenější společné slovenské prvky. Sám L. Stuhr přisoudil k základu své literární normy „mluvu mluvenou v Turci, Oravě, Liptově, Zvolenu, Tekově, Gemeru, Novogradu, Horním Trenčiansku a Nitransu a po celé Dolní zemi“, včetně tedy v ní velké množství nářečí na velkém území Slovenska. Ale zároveň pochyboval o vytvoření spisovné normy na polydialektovém základě, protože se domníval, že taková umělá směs dialektů by narušila uspořádanost jazykové struktury nové normy [41] .
Ve studiích dějin slovenštiny raného období byla štúrovská varianta spisovného jazyka spojována přímo s místními středoslovenskými dialekty [42] . Zdůrazňujíce, že sám L. Stuhr uznal středoslovenské nářečí za základ své kodifikace a spolu se svými příznivci usiloval o povýšení nářeční řeči na úroveň spisovného jazyka, badatelé v dějinách formování Stuhrovy spisovné normy považovali středoslovenské nářečí jako nářeční základ. Diskuse na základě Stuhrovy kodifikace se týkaly především identifikace specifické skupiny dialektů. Mnoho badatelů vidělo liptovské nářečí jako výchozí základ šturovství, někteří vyjadřovali názor, že základem by mohly být dialekty zvolenské nebo trenčinské. Další studium utváření Štúrovské normy vedlo vědce k závěru, že v základu jazyka L. Štura neexistuje žádná specifická skupina dialektů, její původní základ pokrývá širší nářeční oblast. V. Vážny poznamenal, že L. Stuhr "vybral nejcharakterističtější rysy společné pro většinu středního Slovenska, přičemž určitou pozornost věnoval i slovenskému západu a východu." Zejména L. Nowak došel k závěru, že základem štúrovství jsou hláskové a morfologické systémy středoslovanského typu. Ve své první knize o dějinách slovenského spisovného jazyka došel k závěru, že L. Štúr „se snažil vnést do svého spisovného jazyka to, co je typické pro středoslovenské nářečí, jakési koiné středoslovanských nářečí“ [43] .
Původně kodifikace nové verze spisovného jazyka směřovala k vytvoření jednotného jazyka pro všechny Slováky. Vytvoření nové normy ve slovenské společnosti však nebylo vnímáno jako zdaleka jednoznačné, mnoho času a úsilí bylo vynaloženo na rozšíření štúrovských norem slovenského jazyka mezi všechny Slováky [37] .
Na samém počátku vzniku nové spisovné normy došlo ve slovenské společnosti k ještě větší roztříštěnosti, neboť štúrovskou jazykovou reformu přijalo jen málo Slováků. Příznivci Šturovščiny se stali především součástí slovenských protestantů. Zbytek Slováků se nadále držel dřívějších spisovných jazyků – bernolštiny (katolíci) a češtiny (někteří protestanti).
Nejaktivnější diskuse o otázce spisovného jazyka se ve slovenské společnosti rozvinuly ve 40. letech 19. století. Rozdíly v názorech na problém slovenského jazyka byly určovány nejen odlišným chápáním jazykových norem a určujícími trendy ve vývoji jazyka, ale také politickými, ideologickými a národně-kulturními úvahami té či oné sociální skupiny slovenské společnosti, jako např. i vztahy s českým a maďarským národním hnutím.
U slovenských protestantů našla stuurianská kodifikace podporu především u mladší generace představitelů národního hnutí. Proti novému spisovnému jazyku se postavili Slováci protestantského vyznání starší generace, jako J. Kollár, P. J. Šafařík, I. Palkovich a další, kteří studovali v češtině, byli vychováni pod vlivem české literatury a kultury, užívali celý život jako psaný zpravidla český jazyk a jejichž čeština byla nerozlučně spjata s jejich náboženstvím. Mnoho slovenských protestantů starší generace dlouho váhalo s přijetím stuurovské spisovné normy, někteří z nich nadále používali český jazyk [44] .
Mezi slovenskou inteligencí katolického vyznání také nepanovala jednota. Jedna část katolíků nadále používala bernolákovskou normu (M. Gamuljak, M. Lattice a další), druhá část podporovala štúrovský spisovný jazyk (E. Gerometta, J. Golchek, M. Chrastek, J. Ploshyts a další) . Mezi slovenskými katolíky byli i tací, kteří souhlasili s přechodem na novou Stuhrovu normu, pokud se bude sbližovat s bernolákovskou. L. Stuhr a jeho stoupenci se snažili získat katolickou část slovenské společnosti, s níž je spojovalo pochopení, že spisovným jazykem Slováků má být slovenština, nikoli čeština. L. Stuhr poznal, že A. Bernolák a jeho spolupracovníci stáli u zrodu slovenské literární normy a svým příkladem inspirovali některé slovenské protestanty k vytvoření její nové verze. Bernolákova kodifikace byla podle něj nejdůležitějším krokem k vytvoření Stuhrovy normy [45] .
S jazykovou reformou L. Štúra se představitelé českého národního hnutí setkali velmi negativně. Kodifikaci slovenského spisovného jazyka považovali za činnost, která štěpí společenství Čechů a Slováků a ničí jejich literární a jazykovou jednotu. V mnoha českých novinách a časopisech vycházely kritické publikace o regulaci samostatné slovenštiny. V roce 1846 vydal J. Kollár v Praze knihu „Hlasy o nutnosti jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“, která obsahovala články českých a slovenských autorů přímo či nepřímo namířené proti jazykové reformě L. Stuhr. Publikace obsahuje výroky a články samotného J. Kollára, dále F. Palackého, J. Jungmana, F. Shembera, P. J. Šafaříka, J. Záborského, J. Chałupky, ale i zesnulých J. Dobrovského, J. A. Komenský a B. Stůl. Názory autorů článků byly vyjádřeny různými způsoby. Jestliže např. J. Kollár ostře kritizoval reformu L. Stuhra, která byla podle jeho názoru ohrožením slovanské a zejména česko-slovenské jednoty, označil štúrovství za jazyk pastýřů a kočích, kuchyňskou mluvu, atd., pak byl F. Palacký nakloněn touze L. Štúra a jeho příznivců probudit slovenský lid a sjednotit katolickou a protestantskou část slovenské společnosti, ale pokus o vytvoření spisovné slovenštiny označil za blud. Přitom mezi Čechy bylo i pár zastánců jazykové reformy Stuhr: J. Kadavi, J.-V. Frich a další.
Michal Miloslav Goja (1811-1870) Všechny poklady české literatury jsou vždy tam bude nejbližším majetkem Slovák spolu se svým slovenským jazykem.L. Stuhr a jeho spolupracovníci v diskusi se zastánci češtiny jako společného jazyka pro Čechy a Slováky upozornili na neocenitelnou roli češtiny ve slovenském kulturním životě, zdůraznili význam zachování dalšího propojení české a slovenské kultury, zároveň trval na právu Slováků mít svůj spisovný jazyk [ 46] .
Představitelé maďarského národně osvobozeneckého hnutí obvinili L. Štúra a jeho příznivce z panslavistických nálad ohrožujících jednotu maďarského národa a maďarské státnosti. V reakci na tato obvinění L. Stuhr a jeho příznivci, kteří v té době zvažovali možnost rozvoje slovenského národa, slovenského jazyka a kultury v rámci maďarského státu, uvedli, že Slováci jsou jedním z hlavních národů Uherského království zůstávají oddanými občany své vlasti a posilují národní slovenskou identitu, formování slovenského jazyka a rozvoj jejich kultury neodporuje jejich vlasteneckému cítění [47] .
Kodifikaci L. Štúra kriticky hodnotili i jeho spolupracovníci z řad slovenských protestantů. Spory se vedly především o to či ono ustanovení spisovné normy. Jedním z nejznámějších zastánců L. Štúra, který se ohradil proti řadě pravopisných norem, fonetiky a gramatiky štúrovství, byl M. M. Goja. Věřil, že při kodifikaci slovenského jazyka mají velký význam fakta o jeho historii a srovnání se staroslověnštinou a jinými slovanskými jazyky. V souladu s tím navrhl M. M. Goja vrátit písmeno y do pravopisu slovenského jazyka v pozici po pevných souhláskách, zavést do systému vokalismu samohlásku ä a normalizovat pravopis slovesných tvarů minulého času s koncovým -l [~ 1] . L. Stuhr projevil ochotu ke kompromisu, považoval za možné některé diskutabilní otázky jím navrhované kodifikace změnit, upřesnit a doplnit. Takže v jeho pozdějších dílech a redakční praxi existují určité odchylky od původního nastavení kodifikátoru [48] .
Ve dnech 8. a 9. srpna 1847 se v Čachtitsy konala schůze kulturní a vzdělávací společnosti „Tatryn“, na které se zástupci katolické a protestantské komunity dohodli na zavedení nového jednotného slovenského spisovného jazyka. Přestože řada otázek nové kodifikace zůstala nevyřešena (mělo se o nich uvažovat později), hlavním výsledkem tohoto setkání byla zásadní shoda obou konfesních společenství slovenského lidu na dodržování společných jazykových norem, vytvoření národního slovenského spisovného jazyka, čímž se shromáždily síly slovenského národního hnutí [49 ] .
Koncem 40. let 19. století se štúrovská norma slovenského spisovného jazyka začala postupně uplatňovat ve společenské a kulturní sféře slovenského lidu. V šturovském hnutí se začaly tisknout noviny a časopisy, objevila se umělecká díla, vědecká žurnalistika, korespondence atd. Nejvýraznější byl výskyt poezie a prózy na šturovské normě. Shturovshchina, úzce spjatá s lidovou hovorovou řečí, předpokládala aktivní rozvoj literární tvořivosti. Mezi prvními, kteří psali štúrovsky, byli A. Sladkovič, J. Král, S. Halupka, J. Botto, J. Matuška, B. Grobon, J. Kalinchak, J. M. Gurban, B. Nosák a další. Šíření těchto literárních děl mezi Slováky přispělo k posílení autority a významu nové jazykové normy v celostátním měřítku [50] .
Po revoluci 1847-1848, zejména v prvním desetiletí, byla budoucnost šturovství nejistá, dokonce se objevily pochybnosti, zda bude tato slovenská literární norma vůbec zachována. Sféra užívání štúrovské varianty slovenského jazyka se znatelně snížila. Politika Rakouska-Uherska směřující k potlačení národně osvobozeneckého hnutí v těch oblastech říše, které byly osídleny etnickými menšinami, se dotkla i otázek kultury a jazyka. Německý jazyk se pro obyvatele Rakouska-Uherska stal státním jazykem a postavení maďarského jazyka, který monopolizoval funkce jazyka školního a jazyka správy, v maďarské části říše (včetně Slovenska) byl posílen. V řadě katolických škol se také vyučovalo v bernoláku, mezi slovenskými protestanty se nadále používal český jazyk (především jako bohoslužebný jazyk). Kromě toho byl v roce 1851 na doporučení J. Kollára zaveden tzv. „ staroslovenský spisovný jazyk “ v oblasti správy, v tištěných médiích a ve školách. Jazyková situace na Slovensku v porevoluční době, komplikovaná přítomností několika jazyků a jazykových forem, se vyznačovala nejistotou v orientaci na některou z tehdy existujících norem slovenského jazyka. nestabilita a proměnlivost té či oné jazykové normy. Texty různých autorů, psané stejnou verzí spisovného jazyka, se mohly výrazně lišit. Stejné tištěné vydání té doby mohlo vyjít nejprve ve Šturovščině, pak ve staré slovenštině, pak znovu ve Šturovščině, ale již s určitými změnami. Potřeba kompromisu ohledně norem jednotného spisovného jazyka Slováků se za současných podmínek stala pro slovenské národní obrození prvořadým významem [51] .
K praktickému provedení dohody o jednotné slovenštině, kterou v Chachticích uzavřeli představitelé katolické a protestantské obce Slovenska, došlo až po revoluci v letech 1847-1848. Kompromisní verze spisovného jazyka pro Slováky byla normalizována v roce 1851 úsilím M. M. Goji a M. Gattaly. Změny ve spisovných normách slovenského jazyka byly nazývány reformou jazyka Goji-Gattala [52] .
V říjnu 1851 se v Bratislavě uskutečnilo setkání nejznámějších osobností slovenského národního hnutí zastupujících katolickou i protestantskou komunitu, na kterém byly nakonec schváleny jednotné normy slovenského spisovného jazyka, které vyhovovaly každé ze stran. . Tyto normy zdokumentoval katolický kněz M. Gattala v publikaci „Krátká mluvnice slovenská“, předmluvu k této mluvnici podepsali M. M. Godža, J. M. Gurban, L. Stuhr, J. Palářík, A. Radlinskij a S. Závodník [ 53] .
Nová kodifikace slovenského spisovného jazyka, kterou provedl M. Gattala, si v celku zachovala středoslovenský základ a většinu kodifikačních ustanovení štúrovství (v souvislosti s nímž se někdy v odborné literatuře nazývá „opravený štúrovec“). , přičemž došlo ke znatelnému sbližování nové normy s češtinou a slovenskou bernolákovčinou. Změny se dotkly především pravopisu, částečně byly opraveny některé normy ve fonetice a gramatice. Takže v normě M. Gattaly byly zavedeny prvky historického a etymologického principu pravopisu, v souvislosti s nimiž bylo obnoveno používání písmene y. V oblasti fonetiky byla zavedena hláska [ä] (a podle toho i písmeno ä). Místo ja, je, které ve štúrovství označovalo dvojhlásky, se ujal pravopis ia, ie a místo uo písmeno ó. Při skloňování podstatných jmen středních rodů v nominativu jednotného čísla byla místo koncovky -ja zavedena koncovka -ie , dále proměnné koncovky -a a -á . U podstatných jmen mužského rodu v množném čísle byla fixována koncovka -och , povolena je i koncovka -jech . Navíc byly legalizovány vokativy jako Chlape! Dube! Při skloňování přídavných jmen byly koncovky -uo , -jeho , -jemu nahrazeny koncovkami -é , -ého , -ému . Slovesa se psala v minulém čase s koncovkou -l atd. [54] [55]
| Dějiny slovenského jazyka | |
|---|---|
| |