Herr, gehe nicht ins Gericht mit deinem Knecht (Pane, nesuď služebníka svého, BWV 105) je kantáta Johanna Sebastiana Bacha ze skladatelova lipského období. Psáno devátou neděli po Dni Nejsvětější Trojice . Poprvé provedeno 25. července 1723.
Skladatel napsal kantátu v prvním roce svého pobytu v Lipsku. Leitmotivem kantáty je evangelijní světonázor: lidstvo nemůže uniknout Božímu soudu, proto se musí zříci pochybných pozemských radovánek a nespravedlivého bohatství, ze služby mamonu a najde útěchu v lásce k Ježíši Kristu.
Kantáta začíná ponurou orchestrální předehrou, truchlivými motivy houslí a hoboje. Bach použil podobný systém ve svých dalších kantátách například k popisu ukřižování Krista. Druhá část kantáty, altový recitativ, vyjadřuje hříšníkovu úzkost a neklidné zoufalství. Se sopránovým partem se pak v kantátě začíná objevovat pocit naděje, který sílí s nástupem basového recitativu. V závěrečném sborovém provedení tremolo s každou slokou klesá na tempu, uklidňuje posluchače a naznačuje smíření se Stvořitelem. Muzikolog Alfred Düroznačil kantátu za jeden z „nejvznešenějších popisů duše v baroku a v křesťanském umění vůbec“.