Senatus consultum ultimum

Senatus consultum ultimum , nebo senatus consultum extremum , též senatus consultum de re publica defenseenda ( dekret Senátu o obraně republiky ) - v době občanských válek ve starém Římě (133-30 př. n. l.) - zvláštní dekret hl. Senát (senatový poradce ) , obdaňující smírčí soudce nouzovými pravomocemi.

Senatus consultum ultimum ve skutečnosti udělil neomezenou (diktátorskou) moc konzulům, prétorům, tribunům lidu a prokonzulům se standardním zněním: videant consules ne res publica detrimenti capiat („konzulové, aby dohlíželi na to, aby republika neutrpěla škody“ [1] ] [2] Zejména smírčí soudci získali právo odsoudit římské občany k popravě podle válečných zákonů, bez práva odvolat se k lidovému shromáždění - tzv. provocatio ad populum [3] .

Sallust formuluje tyto pravomoci takto:

Jedná se o největší pravomoc, kterou senát podle římského zvyku dává magistrátu – právo naverbovat armádu, vést válku, uplatňovat všechny druhy donucovacích opatření vůči spojencům a občanům ve městě i mimo něj a na taženích. vlastnit nejen nejvyšší říši, ale i nejvyšší soudní moc; za jiných okolností bez příkazu lidu není konzul oprávněn vykonávat žádnou z těchto pravomocí.

Vzhledem k pochybné zákonnosti takových dekretů, které porušovaly základní občanská práva, byly Senátem přijímány pouze výjimečně - v atmosféře otevřené rebelie ohrožující základy státu. Toto opatření bylo poprvé použito v roce 121 před naším letopočtem. E. bojovat proti Gaiovi Gracchovi .

Je známo minimálně deset případů mimořádných usnesení Senátu.

• 10. prosince 121 př. Kr E. senát udělil mimořádné pravomoci konzulovi Luciovi Opimiovi k potlačení projevu Gaia Graccha, který se bouřil v Římě. Opimius provedl masakr Gracchových příznivců na Aventinském kopci, pak mimořádné tribunály ( Questii ) popravily asi 3 tisíce dalších lidí [4] . Následující rok byl Opimius postaven před soud za nezákonné zatýkání a popravy, ale senátní oligarchie zajistila jeho zproštění viny [5] . Německý právník a filozof Carl Schmitt poukázal na to, že jde o první precedens v politických dějinách Říma, pokud neberete v úvahu dřívější „prototypy“. Podle jeho názoru je taková situace vlastně „kvazidiktaturou“ [6] .

• V roce 100 př.n.l E. konzul Gaius Marius byl instruován potlačit představení Saturnina a Glaucia [7] . Tato trestná akce si také vyžádala značné ztráty na životech.

• (pravděpodobně) v roce 87 př.nl. E. byl vydán výnos proti povstání konzula Cornelia Cinny . Lidé konzula Gnaeus Octavius ​​​​porazili příznivce Cinny, uprchl z Říma, načež ho senát zbavil funkce a postavil mimo zákon [8] [9] .

• V roce 77 př. Kr E. konzulové a další smírčí soudci s říší (včetně Pompeia ) byli pověřeni potlačením povstání Lepida , který shromažďoval vojska k pochodu na Řím [10] .

• 22. října 63 př. Kr E. [ 11] Konzulové dostali nouzové pravomoci vyšetřovat Catilinské spiknutí a potrestat zodpovědné . Na základě tohoto výnosu popravil konzul Marcus Tullius Cicero ze své pravomoci pět Catilinarů. Hned následujícího roku odpůrci Senátu prohlásili nezákonnost těchto akcí a v roce 58 př.n.l. E. Tribun lidu, Publius Clodius , schválil v comitia zákon , který odsoudil Cicera k vyhnanství, protože během svého konzulátu nezákonně popravil římské občany. Legitimita senatusconsultants byla tedy zpochybněna.

• V roce 62 př.n.l E. konzulové byli instruováni, aby potlačili nepokoje zinscenované tribunem lidu Metellus Nepos , který požadoval Ciceronův soud.

• V roce 52 př.n.l E. interrex , tribunové lidu a prokonzul Pompeius byli instruováni, aby obnovili pořádek v Římě a Itálii, protože střety mezi gangy Clodia a Milo neuspěly ve volbách a po zavraždění Clodia začaly nové nepokoje. Brzy byl Pompeius zvolen jediným konzulem [13] .

• ledna 49 př. Kr. E. smírčí soudce a Gnaeus Pompeius byli pověřeni potlačením povstání Julia Caesara [1] .

• V roce 48 př.n.l E. konzul P. Servilius Vatia Isauric byl pověřen obranou města a potlačením povstání Caelia Rufuse a Mila.

• V roce 47 př. Kr E. hlava kavalérie, Mark Antony , byl pověřen potlačením řeči tribuna lidu Dolabelly , který dobyl fórum . Po krvavé potyčce Antony rozprášil tlupy rebelů [14] .

• V roce 43 př.n.l E. konzulové a Octavianus byli pověřeni válkou s Markem Antoniem.

• V roce 40 př.n.l. E. triumvirové byli pověřeni obranou Říma a schválili zatčení Salvidiena Rufuse [15] .

Podle Plutarcha již během potlačení řeči Tiberia Graccha v roce 132 př.n.l. E. Publius Nazica Serapion nabídl, že konzulovi Mucius Scaevola poskytne nouzové pravomoci , ale ten je odmítl s tím, že bez soudu nezabije římské občany. Poté Nazika a jeho příznivci bez jakéhokoli formálního rozhodnutí sami zinscenovali výprask Gracchanů [16] .

V souvislosti s potlačením hnutí Gracchane si již Appian položil otázku, která zajímala pozdější badatele – proč se senát neuchýlil k osvědčené ústavní praxi a nejmenoval diktátora ? Zřejmě je fakt, že tribuny lidu ve 2. polovině 3. stol. před naším letopočtem E. se pokusil dostat diktaturu pod kontrolu lidového shromáždění, pro které bylo přijato několik zákonů (zejména zákon Metilia z roku 217 př. n. l.) V důsledku toho ztratila senátorská oligarchie monopol na používání tohoto mimořádného magistrátu. jmenování diktátorů přestalo.

Plutarch a Appian považovali reakci Senátu na aktivity Gracchi za nepřiměřenou a věřili, že nezákonné kroky vlády hodně přispěly k přechodu od politických metod řešení občanských konfliktů k éře neomezeného násilí. Na základě těchto úvah již Appian vyjádřil lidový názor, podle kterého masakr bratří Gracchiů zahájil latentní fázi občanských válek.

Poznámky

1. ↑ 1 2 Caesar. O občanské válce. Já, 5
2. ↑ Sallust. Spiknutí Catiliny. 29, 2
3. ↑ Bartošek, str. 265
4. ↑ Plutarchos. Gracchi, 35, 38
5. ↑ Livy. Čas 61
6. ↑ Schmitt, 2020 , Poznámka, str. 61.
7. ↑ Aurelius Victor. O slavných mužích. 73, 10
8. ↑ Appian. Státní občanství v. Já, 65
9. ↑ Korolenkov, Smykov, str. 245
10. ↑ Sallust. Příběh. II, 22
11. ↑ Grimal P. Cicero. - M .: Mladá garda, 1991. - S. 187-188.
12. ↑ Sallust. Spiknutí Catiliny. 29, 1-2
13. ↑ Asconius Pedian. Komentář k Cicerovu projevu na obranu Mila, 10
14. ↑ Plutarchos. Anthony, 9
15. ↑ Dio Cassius. XLVIII, 33
16. ↑ Plutarchos. Gracchi, 19

Literatura

• Agamben, Giorgio. Homo sacer. Stav ohrožení. - M. : Europe, 2011. - 148 s. — ISBN 978-5-9739-0203-2 .
• Bartošek, Milan . Římské právo (pojmy, termíny, definice). - M . : Právní literatura, 1989. - ISBN 5-7260-0069-2 .
• Schmitt, Carl. Diktatura: Od počátků moderní myšlenky suverenity k proletářskému třídnímu boji Editoval D. V. Kuznitsyn. Úvodní článek A. F. Filippova. - M. : RIPOL classic, 2020. - 441 s. — (Filozofie moci s Alexandrem Filippovem). — ISBN 978-5-386-10678-2 .
• Korolenkov A. V. , Smykov E. V. Sulla. - M .: Mladá garda, 2007. - ISBN 978-5-235-02967-5 .