Rakousko-německá smlouva

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 31. ledna 2021; kontroly vyžadují 2 úpravy .
Rakousko-německá smlouva
Typ smlouvy obranná aliance
datum podpisu 7. října 1879
Místo podpisu Vídeň, Rakousko-Uhersko
Vstup v platnost  
 • podmínky Společná konfrontace s Ruskem
Ztráta moci 1918
Večírky

 Německá říše

 Rakousko-Uhersko
Jazyk německy

Rakousko-německá smlouva z roku 1879, známá také jako Dvojí aliance  , byla smlouvou o spojenectví mezi Rakouskem-Uherskem a Německem ; podepsána ve Vídni 7. října 1879 .

Byl uvězněn po dobu 5 let, následně několikrát obnoven. Článek 1 stanovil, že pokud byla jedna ze smluvních stran napadena Ruskem , byly obě strany povinny si vzájemně pomoci. Článek 2 stanovil, že v případě napadení jedné ze smluvních stran jakoukoli jinou mocností se druhá strana zavazuje zachovat alespoň benevolentní neutralitu. Pokud útočící strana získá podporu Ruska , pak článek 1 vstoupí v platnost.

Smlouva, namířená především proti Rusku a Francii , byla jednou z dohod, které vedly k vytvoření vojenského bloku vedeném Německem ( Triple Alliance ) a k rozdělení evropských zemí na dva znepřátelené tábory, které se následně v r. první světová válka .

Text smlouvy

vzhledem k tomu, že velký německý císař a císař rakouský musí považovat za svou nespornou královskou povinnost starat se za všech okolností o bezpečnost svých říší a o klid svých národů; vzhledem k tomu, že oba panovníci, stejně jako tomu bylo s ohledem na dříve existující spojenecké spojení, budou moci pevným společným postupem obou říší splnit tuto povinnost snáze a úspěšněji, konečně uvážíme-li, že upřímné spojení mezi Německem a Rakouskem -Maďarsko nemůže nikoho ohrozit, ale je schopno naopak posílit evropský mír vytvořený usneseními berlínského kongresu - Jejich Veličenstva se rozhodly uzavřít alianci míru a vzájemné ochrany, přičemž si vzájemně slavnostně slíbily, že nikdy, v žádném směru si nebudou přát dát agresivní tendenci své čistě obranné dohodě.



Článek 1. V případě, že by jedna ze dvou říší byla navzdory očekávání a upřímné touze obou vysokých smluvních stran napadena Ruskem, pak jsou obě vysoké smluvní strany povinny si vyjít na pomoc s celým souhrnem vojenských sil svých říší a podle toho s tím neuzavřít mír jinak, než jakmile společně a po vzájemné dohodě.

Článek 2. Pokud by jedna z vysokých smluvních stran byla napadena jinou mocí, druhá vysoká smluvní strana se tímto zavazuje nejen nepomáhat útočníkovi proti jeho vysokému spojenci, ale zachovávat vůči jeho vysokému smluvnímu partnerovi alespoň benevolentní neutralitu. Pokud by však v takovém případě útočící mocnost obdržela od Ruska podporu, ať už ve formě aktivní pomoci, nebo ať už prostřednictvím vojenských opatření, pak by povinnost plné vzájemné vojenské pomoci stanovená v článku 1 okamžitě vstoupila v platnost a následně vedení války vysokými smluvními stranami bude rovněž společné až do společného uzavření míru.

Článek 3 Doba platnosti této smlouvy je stanovena na pět let, počítáno ode dne ratifikace. Rok před uplynutím této lhůty zahájí obě vysoké smluvní strany jednání o tom, zda okolnosti, které tvořily základ této dohody, stále skutečně existují, dohodnou se na další lhůtě a případných změnách v jednotlivých detailech. Pokud během prvního měsíce posledního smluvního roku neobdrží žádná ze stran výzvu k zahájení takových jednání, bude tato smlouva považována za obnovenou na období dalších tří let.

Článek 4. Tato smlouva v souladu se svým mírovým usměrněním a za účelem odstranění jakéhokoli nepravdivého výkladu bude oběma vysokými smluvními stranami držena v tajnosti a může být sdělena jakékoli třetí mocnosti pouze se souhlasem obou stran a na základě zvláštní dohody mezi jim.

S přihlédnutím k pocitům vyjádřeným císařem Alexandrem na schůzce v Alexandrově mají vysocí účastníci této smlouvy naději, že ruské vojenské přípravy pro ně nebudou skutečně hrozivé, a proto nyní nevidí důvod k jakékoli komunikaci. Pokud by se však tato naděje navzdory očekávání ukázala jako mylná, pak by vysoké strany této smlouvy považovaly za povinnost loajality alespoň důvěrně informovat císaře Alexandra, že budou nuceni zvážit jakýkoli útok na jednoho z nich. proti nim oběma.

Článek 5. Tato smlouva vstoupí v platnost po jejím schválení oběma nejvyššími panovníky; pak musí být ratifikována do čtrnácti dnů.

Andrassy Reis

(Ključnikov Ju. V., Sabanin A. V. Mezinárodní politika moderní doby ve smlouvách, poznámkách a deklaracích. Část 1. M., 1925. S. 232-233.) [1]


Viz také

Poznámky

  1. Citováno. Citace: Vyacheslav Shatsillo. První světová válka 1914-1918. Data. Dokumenty. Moskva, 2003