Autorské právo v Itálii právně definuje práva tvůrců tvůrčích a uměleckých děl podle italského práva.
Současná legislativa o autorských právech v Itálii vychází ze zákona č. 633 ze dne 22. dubna 1941 a oddílu IX páté knihy italského občanského zákoníku.
Doba ochrany autorských práv je obecně 70 let od data úmrtí autora.
Občanský zákoník (čl. 2575) a zákon č. 633 (čl. 1) vymezují předmět práva shodně: „Předmětem autorského práva je dílo intelektu tvůrčí povahy, které náleží do oboru věda, literatura, hudba, výtvarné umění, architektura, divadlo a kinematografie, bez ohledu na styl nebo formu vyjádření." Neexistuje žádný požadavek, aby bylo dílo zafixováno na jakémkoli médiu, aby bylo chráněno autorským právem.
Zatímco Art. 1 pouze vyžaduje, aby dílo bylo dílem „intelektu“ a „tvůrčího charakteru“, italské soudy a učenci se zaměřují na čtyři prvky: zejména (nízký) stupeň kreativity; novinka; objektivizace práce na externalizaci; patřící k umění a kultuře [1] .
Oficiální vládní akty nemají nárok na ochranu autorských práv (článek 5).
Občanský zákoník uvádí, že práva náleží autorovi a jeho nástupcům (článek 2580). Zákon nevyžaduje žádné formality týkající se autorských práv, jako je registrace nebo zákonný výtisk . Občanský zákoník (článek 2576) a zákon č. 633 (článek 6) stanoví, že práva vznikají, když je dílo vytvořeno jako konkrétní vyjádření duševního úsilí.
Výhradní ekonomická práva v autorském právu jsou ošetřena široce. Článek 12 neomezuje svobodu výkonu hospodářských práv, ale uvádí příklady. Autor má výhradní právo dílo zveřejnit, dílo užít v té či oné formě (v původní nebo odvozené podobě v mezích stanovených zákonem), a zejména má určitá výhradní práva, jako je rozmnožování v jakékoli formě nebo formě v jakýkoli proces (článek 13), veřejné vystoupení (článek 15) a komunikace po drátě, rádiu nebo internetu (článek 16).
Pokud jde o počítačové programy, databáze, průmyslové vzory vytvořené zaměstnancem při výkonu jeho úředních povinností, má zaměstnavatel výhradní právo vykonávat majetková práva. Obdobně, pokud je fotografie pořízena při plnění úředních povinností, majetková práva k ní náleží zaměstnavateli nebo osobě, která portrét zadala (čl. 88).
Určité kategorie děl podléhají zvláštním právům na užívání. U hudebně-dramatických děl se zisk rozděluje mezi autory v poměru k pomyslné hodnotě příspěvku. Například v případě oper dostávají skladatelé hudby 3/4 z celkového počtu, zatímco autoři textů dostávají 1/4 (čl. 34). Ve filmu jsou scenáristé a hudba spolu s uměleckým ředitelem považováni za spoluautory. Zatímco práva k užití celého díla náleží výrobci, některá užití vyžadují souhlas spoluautorů (čl. 44-46). Televizní a rozhlasové vysílání může vysílat díla na veřejných prostranstvích bez souhlasu autora, avšak pouze v případě, že dílo není prováděno poprvé. Autor v každém případě obdrží odměnu za tyto přenosy (články 52, 56, 57).
Morální práva autora jsou věčná, nepřevoditelná a nezcizitelná. Autor si i po převodu vlastnického práva zachovává právo domáhat se uznání svého autorství a bránit se znehodnocení (poškození) díla nebo jakémukoli jednání, které může poškodit jeho čest nebo pověst (čl. 20, 22).
Trvání majetkových práv pro většinu děl v italském právu je 70 let od smrti autora (článek 28). V případě více autorů au kinematografických děl majetková práva zanikají 70 let po smrti posledního autora (čl. 26, 32). U děl, k nimž existují majetková práva ve vlastnictví orgánů veřejné moci a neziskových kulturních organizací, je doba trvání majetkových práv 20 let od data prvního zveřejnění (článek 29).