| Švýcarský autorský zákon | |
|---|---|
| Pohled | zákon |
| Stát | |
| Vstup v platnost | rok 2000 |
Švýcarská autorská práva jsou založena na konceptu „autorských práv“. Současným švýcarským autorským zákonem je švýcarský federální zákon o autorských právech z roku 1992 s drobnými úpravami. V říjnu 2007 byla schválena nová verze zákona za účelem implementace smlouvy WIPO o autorských právech [1] .
Autorské právo ve švýcarském právu trvá 70 let po smrti autora (50 let po smrti autora u počítačových programů). U fotografií je úroveň ochrany určena dvěma rozhodnutími švýcarského federálního nejvyššího soudu , v Bob Marley (2003) a v případu Meili (2004) [2] .
Některé dokumenty nemají ve Švýcarsku nárok na ochranu autorských práv. Týká se to především úředních dokumentů, jako jsou zákony nebo vyhlášky.
První teoretické publikace o autorských právech ve Švýcarsku pocházejí z roku 1738. [3] První zákon o autorských právech ve Švýcarsku byl zaveden během francouzské okupace během napoleonských válek. Prvním autorským zákonem vyvinutým Švýcarskem byl zákon kantonu Ticino , který vstoupil v platnost 20. března 1835. [4] Kanton Solothurn o autorských právech vstoupil v platnost v roce 1847.
První federální zákon o autorských právech ve Švýcarsku byl schválen švýcarským parlamentem dne 23. dubna 1883 a vstoupil v platnost 1. ledna 1884. [5]
V roce 1922 byl nahrazen první federální zákon o autorských právech. Nový zákon schválil parlament 7. prosince 1922 a v platnost vstoupil 1. července 1923. Upřesňuje práva k literárním a uměleckým dílům, fotografickým dílům a sbírkám. Doba trvání autorských práv zůstala - 30 let; již existující díla, na která se zákon nevztahoval, byla nyní rovněž chráněna autorským právem. Díla, která se stala volným dílem až po smrti autora, byla chráněna autorským právem po dobu 50 let po smrti autora nebo po dobu 30 let od zveřejnění. Zákon se týkal literárních a uměleckých děl, včetně vědeckých děl, map a fotografií. [6]
V roce 1955 revidovaný zákon z roku 1922 prodloužil dobu autorského práva z 30 na 50 let od roku autorovy smrti. Prodloužení tohoto období není retroaktivní a vztahuje se pouze na díla, která byla chráněna autorským právem v roce 1955. [7]
V roce 2004 byl švýcarský zákon o autorských právech revidován podruhé, aby byl v souladu se Smlouvou WIPO o autorských právech a Smlouvou WIPO o zvukových záznamech [8] . Zákon byl schválen oběma komorami švýcarského parlamentu 5. října 2007. Revidovaný zákon vstoupil v platnost 1. července 2008 [9] .
Autorská ochrana chráněných děl zaniká podle švýcarského práva 70 let po smrti autora, s výjimkou počítačových programů, které jsou chráněny po dobu 50 let po smrti autora. [10] V případech spoluautorství je relevantní datum úmrtí posledního autora. [11] Doba ochrany 50 nebo 70 let se počítá od konce roku, ve kterém autor (nebo poslední autor) zemřel. [12] Díla neznámých autorů vstupují do veřejného vlastnictví 70 let po datu zveřejnění. [13]
Švýcarské právo také chrání práva výkonných umělců; doba ochrany je 50 let, počínaje koncem roku, kdy bylo dílo provedeno. [čtrnáct]
V roce 2003 se federální nejvyšší soud Švýcarska zabýval otázkami autorských práv souvisejícími s literárními nebo uměleckými díly. Byl nastolen problém v souvislosti s ochranou autorských práv k fotografii Christophera Meiliho. Fotografie vystoupení Boba Marleyho nebyla považována za dostatečně originální, aby svému autorovi poskytla ochranu podle švýcarského práva. Zároveň bylo poznamenáno, že autorský zákon chrání „výtvory mysli, které mají individuální charakter“. Spolkový nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že obraz zpěvákova výkonu má nezbytný individuální charakter díky své estetické přitažlivosti, zvláštnostem rozložení světla a stínu v něm. Soud rozhodl, že fotografie má být chráněna autorským právem.
V soudním sporu z roku 2004 týkajícím se fotografie Christophera Meiliho s dokumenty od jeho zaměstnavatele bylo konstatováno, že postrádala originalitu a individuální charakter. Při focení nebyly využity koncepční a technické možnosti fotografa. Není v ní žádný autorský myšlenkový projev. Soud rozhodl, že snímek není chráněn autorským právem. Důsledkem těchto soudních rozhodnutí byl pokus o zobecnění judikatury švýcarského federálního soudu na prahu originality.
Autorské právo ve Švýcarsku, založené na Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl, bylo přizpůsobeno podmínkám informační společnosti s jejími nejnovějšími počítačovými technologiemi.
Rysem moderního švýcarského autorského práva je, že se zde stát postavil na stranu uživatelů internetu. V říjnu 2011 švýcarská vláda rozhodla, že bezplatné kopírování produktů chráněných autorským právem na internetu je legální a držitelé autorských práv by jej neměli stíhat. Rozhodnutí vlády bylo založeno na precedentu rozhodnutí švýcarského soudu v žalobě podané výrobci zábavního počítačového obsahu (počítačové hry, hudba, filmy, knihy), která požadovala omezení používání nových počítačových technologií pro kopírování a distribuci materiálů chráněných autorským právem na internet s odkazem na to, že to snižuje jejich příjmy z prodeje.
V procesu projednávání případu u soudu bylo zjištěno, že třetina švýcarských občanů starších 14 let kopíruje padělané filmy, hudbu, hry, knihy a další informační produkty z internetu, ale zároveň má finanční náklady těchto lidí na nákup legálních produktů neklesá a rozpočet určený na nákup zábavního obsahu zůstává stabilní. Bezplatné „pirátské“ stahování produktů z internetu je tedy pouze doplňkovým znakem a lidé na něm šetří peníze za nákup legálních produktů. Zájmy držitelů autorských práv k dílům nejsou prakticky nijak dotčeny. Toto rozhodnutí švýcarského soudu, který hájil uživatele internetu před právními nároky držitelů autorských práv, bylo logickým pokračováním rozhodnutí předchozího soudu.
V září 2010 švýcarské soudní pravidlo zakázalo sledování soukromých IP adres uživatelů stránek pro sdílení souborů pouze na základě toho, že se jednalo o osobní údaje. Zákaz sledování adres znemožnil držitelům autorských práv shromažďovat důkazy o porušovatelích jejich práv. V listopadu 2011 zašel švýcarský soud ještě dál. Soud se zabýval otázkou zákonnosti kopírování obsahu z internetu bez povolení držitelů autorských práv a vydal kladné rozhodnutí. Toto soudní rozhodnutí automaticky zablokovalo protipirátské iniciativy ve Švýcarsku (například filtrování provozu za účelem sledování služeb sdílení souborů nebo přijímání licenčních poplatků z celkové platby za provoz), které jsou rovněž podporovány na státní úrovni v jiných zemích.
Švýcarské vedení sdílí postoje Soudního dvora Evropské unie a uznává filtrování a blokování internetového obsahu za nezákonné jako jednání porušující lidská práva na svobodu slova a nedotknutelnost osobních údajů. Pokud jde o omezení přístupu k informacím na internetu, praxe přísných opatření přijatých francouzským zákonem – o „tří varování“ (HADOPI), podle kterého uživatelé internetu přistižení při kopírování nelegálního obsahu podléhají sankcím až do zákazu o přístupu do počítačové sítě, je uznáno za nepřijatelné.
Švýcarská vláda se domnívá, že „moderní informační technologie změnily přístupy k šíření informací, producenti obsahu by se měli zaměřit na nové počítačové technologie a vytvářet nové obchodní modely, které budou uživatelsky přívětivé a přínosné pro autory a držitele autorských práv“. Navzdory tvrzením Mezinárodní rady proti pirátství amerického Kongresu (IAPC) zůstává rozhodnutí švýcarské vlády v platnosti a chrání právo uživatelů internetu na volný přístup k informacím na internetu.
Lidskoprávní organizace Electronic Frontier Foundation (EFF) vytvořila internetový projekt Global Checkpoints, aby ukázala, jak v moderním světě práva duševního vlastnictví často nejen neplní svou hlavní funkci, ale stávají se nástrojem omezování lidských práv na svobodu slova a šíření informací.
Dostupné ve veřejné doméně:
Fotografie pořízené pro tyto dokumenty jsou také ve veřejném vlastnictví, nicméně: