Aleksey Gusev je historický podvod maďarského spisovatele Bela Illese (1895-1974), který podle většiny moderních historiků ve skutečnosti nikdy neexistoval, důstojník ruské císařské armády, který byl spolu s několika kolegy popraven v Minsku v roce 1849 za podporu Maďarů během revoluce 1848 a agitaci proti vpádu ruských vojsk do Uher s cílem zachránit habsburskou monarchii. Aktivně oslavován za komunistické vlády v Maďarsku .
Bella Illes se odvolával na složku s dokumenty, které údajně našel v roce 1936 v minských archivech, která byla poté zničena nebo zmizela během druhé světové války. V roce 1945 publikoval v novinách řadu protihabsburských materiálů , informoval čtenáře o údajných spojeneckých vztazích mezi Petrem Velikým a maďarským vládcem Rákoczym (rovněž nedoložených a pochybných). Poté zveřejnil příběh Guseva, doprovázený hojnou „citací“ materiálů procesu s ním a jeho kamarády a kapitánovou obhajobou.
V době oslav 100. výročí maďarské revoluce v roce 1948 byl kapitán Gusev již široce známý prostřednictvím novin a literárních publikací Illese a několika dalších autorů. Jeho důležitost během oslav rostla jako sněhová koule – Gusev se stal symbolem a začal se zvěčňovat jako skutečný hrdina. Gusevův mýtus byl používán několika soupeřícími maďarskými politickými frakcemi, které věřily nebo předstíraly, že věří, že je historicky přesný. Koncem 40. let se v dílech vážných autorů objevily zmínky o „případu Gusev“. Několik let se Gusev objevoval i v učebnicích, odkud však zmizel již v 50. letech. I mezi maďarskými historiky panovala jistá opatrná skepse – například R. A. Averbukh v roce 1956 ve svém dlouhém článku o maďarské revoluci nezmiňuje pochybný soudní případ v Minsku. Gusevův „otec“ Illes použil odkazy na sovětské archivy , které, jak dobře věděl, k cizincům, k potlačení nedůvěry, a dokonce přímou výzvu maďarským historikům, aby v těchto archivech prostudovali kapitánův „případ“. Žádosti maďarské strany (i prostřednictvím velvyslance), které začaly v roce 1948, o zpřístupnění archiválií pro studium problematiky, však buď zůstaly nezodpovězeny, nebo v jednom případě skončily odpovědí na absenci takových materiálů. Maďarům nebyly zaslány ani fotokopie otevřených článků z novin za roky 1848-1849, ačkoli formální odmítnutí nebylo možné. Odpovídající žádost prostě skončila v ničem a na papíře bylo vydáno usnesení o nežádoucí práci maďarského postgraduálního studenta na téma intervence carských vojsk v jeho zemi s odkazem na „politickou krátkozrakost“ některých soudruhů v socialistickém táboře.
Po událostech roku 1956 se maďarští historikové začnou zmínce o Gusevovi vyhýbat, ale již v roce 1957 jej sovětští historikové aktivně oslavují. V roce 1965 se maďarský publicista G. Hegedyush, který byl dříve zastáncem dnes již oficiální verze, skutečně distancoval. Sám Illesh v 60. letech již netrvá na historicitě Guseva, ale nadále o něm píše a dostává za to honoráře. Mýtický kapitán Gusev byl němou postavou během návštěvy Anastase Mikojana v Maďarsku, po které tento sovětský funkcionář upadl doma do částečné ostudy. Otevřená diskuse o jeho historicitě však byla možná až na úpadku maďarského socialismu v 80. letech 20. století a pomníky Guseva v zemi existovaly až do poloviny 90. let.
Illes byl komunista a strávil hodně času v exilu v SSSR a poté osvobodil Maďarsko v hodnosti sovětského plukovníka. Pravděpodobně chtěl zlepšit image sovětských vojsk, která v Maďarsku souvisela s vojenskými taženími carského období. Chování některých vojáků a důstojníků SSSR na území země jim ani v dnešní době nepřidalo na popularitě vzhledem k době vzniku mýtu, tedy ke konci 2. světové války .