Bitva o Vardanakert

Bitva u Vardanakertu ( Վարդանակերտի  ճակատամարտ ; prosinec 703 [1] ) je jednou z největších bitev v historii odporu Arménie proti arabské nadvládě. Arméni dosáhli úplného úspěchu a vytvořili všechny podmínky pro následnou expanzi prvního povstání Arménie (703-705).

Pozadí

Brutální politika Abd al-Malika v dobytých zemích se vážně lišila od politického kurzu chalífů 7. století, kteří často dávali zvláštní dopisy feudálům, církvím a městům, zajišťující jejich tradiční nebo dědičná práva. Složitou situaci na počátku 8. století zhoršovala skutečnost, že výběr daně z hlavy od křesťanů byl prováděn nejpřísněji. [2]

Arabské úřady v Arménii nechtěly uznat dědičná práva arménských nakhararů a podle arménského kronikáře Ghevonda „vynalezly zákeřné prostředky k vyhlazení nakharského panství s jeho jezdci v naší zemi“. [1] Abu Shaykh Ibn Abdallah byl známý jako mazaný a zlý muž. Zatkl a uvěznil arménská prince a do Damašku byli posláni i arménský Ishkhan Smbat Bagratuni a katolikos Sahak Dzoroporetsi . Vládce zahájil náboženské pronásledování. Právě za něj byl popraven Davit Dvnatsi, známý mučedník arménské středověké literatury (v arménském synaxáriu je mu věnován 31. březen).

Smbat Bagratuni, pobouřený zvěrstvy vládce, povolal (po návratu z Damašku) Smbata, syna Ašota, Varda, syna Theodorose Rshtuniho, jeho bratra Asota a další šlechtice, do své rady. Na radě nakhararů se Smbat a další princové radili o způsobech, jak uniknout z útlaku chalífátu, ale nenašli žádné rozumné východisko a rozhodli se jít do země Římanů v naději, že získají pomoc. [2]

Koncil se s největší pravděpodobností konal v majetku Bagratidů v Kogovitu. Po setkání nakharaři spolu se svými jezdci překročili hranice regionu Uleo z jihovýchodní strany hory Ararat a dostali se do vesnice Akori. Pronásledovala je armáda Arabů v počtu 8 000 vojáků umístěná v Nakhijevanu. Nakharaři pokračovali v cestě údolím řeky Araks, překročili řeku a utábořili se ve vesnici Vardanakert. Arménská knížata se obrátila na Araby a připomněla jim, že nemají v úmyslu se bouřit, ale chtějí pouze opustit zemi, ale Arabové nechtějí o jednáních ani slyšet. [2]

Bitva

Armáda Arménů čítala necelé dva tisíce, ale silný prosincový mráz jim pomohl a směle zaútočili na syny pouště. Arabové se vrhli k řece Araks, která v té době zamrzla, ale led to nevydržel a prchající Araby utopil. Ghevond říká:

„... Arménská knížata posílila ulice města, postavila všude stráže až do svítání a sama, když strávila noc bděním a modlitbami, požádala Stvořitele všech věcí o pomoc Jeho všemohoucí pravice. a prosil Ho, aby je a jejich nepřátele soudil bez pokrytectví. Za úsvitu, hned po ranní bohoslužbě, bylo rozdáno svaté přijímání a hodní přijímali maso a krev Páně, protože to považovali za poslední nutnou péči o sebe. Poté, co posílili své síly krátkým jídlem, rozdělili se do oddílů, seřadili se do řad a došlo k bitvě. Pak sám Všemohoucí poskytl pomoc arménské armádě, které sice bylo méně než 2000, ale mnoho nepřátel zradilo na ostří meče. Dny byly velmi chladné; zvýšený tlak studeného větru zabránil Ismailovým jednotkám projevit obvyklou odvahu, zvláště když celou noc nesesedli z koní a již za úsvitu byli vystaveni ranám mečem. Ti, kteří unikli meči, se kvůli hrozným mrazům vrhli k řece Araks, která v té době zamrzla. Když se jich ale na ledě sešlo mnoho, led se propadl a utopil s ním všechny, kteří unikli smrti mečem. Jen někteří z 300, kteří utekli, hledali záchranu a azyl u princezny Shushanny.

Stejná princezna Shushan (s největší pravděpodobností z rodiny Kamsarakanů) ukryla zraněné uprchlíky. Přesvědčila je, aby ušetřili jejich životy. Podle kronikáře jim obvázala rány a poslala je chalífovi. [2]

Po bitvě

Po bitvě se arménští šlechtici rozdělili: Smbat a Ashot přešli do byzantského majetku a úspěšným vyjednáváním se jim podařilo přesvědčit říši, aby Arménům podala pomocnou ruku v případě, že se Smbat Artsruni, Vard Rshtuni a další vrátí k jejich majetku a zahájil válku proti útočníkům. Na začátku a v polovině ledna 703 byli Arabové poraženi v bitvách u vesnice Gukank (provincie Vaspurakan, Rshtunik gavar) a v bitvách u Vanand gavar (u Karsu). Do konce měsíce následovala další arabská porážka, tentokrát u Jerevanu. Moc arabských místodržitelů byla prakticky eliminována, zejména ve světle skutečnosti, že Byzanc přešla do útoku z Kilikie a v roce 704 dosáhla několika vážných vítězství proti Arabům. Situace se nezměnila ve prospěch Arménů až v roce 705, kdy byzantská vojska přešla do ofenzívy již v Arminii a arménská armáda se k nim připojila kvůli zbabělosti císařských vojáků, kteří na samém začátku bitvy jednoduše uprchli , v bitvě u vesnice Drashpet (nedaleko Karsa) utrpěl vážnou porážku od Arabů. Podle Ghevonda :

„... Ve spojení s řeckým velitelem dorazil Smbat do oblasti Vanand do vesnice Drashpet a utábořil se tam. Mahmet, velitel Ismailitů, když se o tom dozvěděl, shromáždil s velkým spěchem armádu a vyrazil proti sjednoceným generálům. Obě nepřátelské armády se sblížily, vrhly se na sebe v bitevním pořadí a vypukla bitva. Potom řeckou armádu zachvátil Boží hněv: bojovný lid ztratil odvahu; spěchali na útěk do svých opevněných táborů. Nepřítel je pronásledoval a způsobil strašlivé krveprolití mezi Řeky, kteří ztratili více než 5000 válečníků; zbytek byl nucen uprchnout z naší země. Mahmet shromáždil svou armádu a vrátil se do města Dvin.

Poté Arabové dobyli města Nakhichevan a Juha. Za těchto podmínek byli Arméni nuceni přistoupit k jednání, v důsledku čehož skončilo 1. povstání Arminie. A ačkoli se de iure postavení Arménů nezměnilo, de facto po těchto událostech Arabové výrazně omezili svou represivní politiku vůči arménskému obyvatelstvu.

Poznámky

1. ↑ 1 2 Levond (ruský překlad) - Historie chalífů Vardapet Ghevond, spisovatel 8. století, přeložil z arménštiny K. Patkanov, Petrohrad, 1862.
2. ↑ 1 2 3 4 A. N. Ter-Ghevondyan. Arménie a arabský chalífát / B. I. Arakelyan. - Ečmiadzin: Akademie věd Arménské SSR, 1977. - S. 75.