Budishinsky dialekt

Budišinské nářečí ( Bautzen dialekt , V.-luzh. Budyska nařeč , německy  Bautzener Dialekt ) je jedním z dialektů lužických jazyků , běžným v okolí města Budishin (Budyšín) v regionu Budyšín (Spolková země Sasko ). ). Zařazen do hornolužické skupiny nářečí [2] . Budyšinský dialekt, na jehož území se nachází centrum hornolužické kultury - město Budyšyn, je základem moderního hornolužického spisovného jazyka [2] .

Rozsah

Rozsah budišinského dialektu zaujímá střední, jihovýchodní a jižní oblasti rozšíření hornolužické skupiny dialektů, nacházející se na jihovýchodě Budyšínska a jihozápadě Zhořeleckého kraje v Sasku. Ze severu hraničí budišinský dialekt s Golanami , ze severovýchodu s východními golanskými dialekty . Na jih a východ od dialektu Budishino jsou oblasti, kde se mluví německy . Na západ od území budišinského dialektu je rozšířena katolická , na severozápad - kulovská [1] .

Evangelická hornolužická

Literární památky s typickými znaky budišinského dialektu se začínají objevovat v 16. století . V roce 1595 přeložil Václav Varichius v Horní Lužici evangelickou církevní knihu „ Malý katechismus “ do hornolužického jazyka. Na přelomu XVII - XVIII století. , vyznačující se znaky budyšynského nářečí, církevně psaná varieta hornolužického jazyka, běžná v markrabství Horní Lužice s centrem v Budyšyn, začíná postupně získávat rysy spisovného jazyka. Zároveň se v podmínkách územní a konfesionální nejednoty, dominance německého jazyka , který měl oficiální status, v Dolní Lužici , ležící v braniborské enklávě, začal formovat dolnolužický spisovný jazyk založený na dialektech. z Chotěbuze [3] . Od 17. století si lužičtí katolíci začali vytvářet vlastní verzi spisovné normy, překlady kanonických textů položily základ evangelické (protestantské) a katolické hornolužické spisovné řeči.

V roce 1703 komise složená z hornolužických protestantských kněží zastupujících různé dialekty Horní Lužice z iniciativy představitelů hornolužických stavů vypracovala jednotnou nadnářeční normu vycházející z budišinského dialektu [4] . Další rozvoj evangelického hornolužického spisovného jazyka, utváření jazykových základů evangelické spisby napomáhá překlad Nového zákona , vydaný v roce 1706 , pořízený Michalem Frenzelem , knězem z obce Budestetsy jižně od Budišina. , v horských dialektech budišinského dialektu ( v.-luzh. Prihórska nareč , něm. Gebirgsdialekt ), a vydání úplného textu Bible v roce 1728 , přeloženého čtyřmi luteránskými kněžími, a také „Serbolusic Grammar“ G. Mattei [5] [6] vytištěno současně . Postupně se spisovná norma, vycházející z budišinského nářečí, rozšiřuje po celé Horní Lužici obývané protestanty. Evangelická spisovná varianta s delší a silnější tradicí se ve druhé polovině 19. století stala základem jednotného hornolužického spisovného jazyka [7] .  

Viz také

Poznámky

Prameny
  1. ↑ 1 2 Schuster-Šewc H. Gramatika hornjoserbskeje řeče. - Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina, 1968. - Svazek 1. - S. 251.
  2. ↑ 1 2 Ench G., Nedoluzhko A. Yu., Skorvid S. S. Serboluzhitsky language . - S. 1.  (Datum ošetření: 29. července 2012)
  3. ↑ Ench G., Nedoluzhko A. Yu., Skorvid S. S. Serboluzhitsky language . — S. 7.  (Přístup: 29. července 2012)
  4. ↑ Ermakova M. I. Role literárních jazyků Serboluzhitsky ​​při formování kultury Serboluzhichans během období národního obrození // Literární jazyky ​​v kontextu kultury Slovanů. - 2008. - S. 116 .
  5. ↑ Ench G., Nedoluzhko A. Yu., Skorvid S. S. Serboluzhitsky language . - S. 7-9.  (Vstup: 29. července 2012)
  6. ↑ Stone G. Sorbian (Upper and Lower) // The Slavonic Languages ​​​​/ Edited by Comrie B., Corbett G.. - London, New York: Routledge, 1993. - s. 596-597. — ISBN 0-415-04755-2 .
  7. ↑ Ermakova M. I. Fungování jazyka Serbolusa // Language. Etnos. Kultura. - M. , 1994. - S. 151-165.  (Vstup: 29. července 2012)

Literatura