Zdání nevhodného chování ( angl.vzhled nepatřičnosti ) - v americké soudní praxi situace, kdy se chování důvěry vložené osoby zdá neetické nezaujatému pozorovateli, i když se ve skutečnosti nic nevhodného neděje. Pokud například soudce vybírá peníze na pomocný fond kolegy a zároveň si přijatou hotovost vloží do vlastní peněženky, pak vzniká pocit narušení důvěry dárců – „ míchání peněz» a viditelnost nevhodného chování; nezáleží na tom, že soudce na konci dne peníze z peněženky skutečně vyjme a poté je ponechá odděleně od svých. Vyhýbání se zdání neetického chování je extrémně vysokým etickým požadavkem; odhady jeho praktičnosti se různí: od „odpadkového standardu“ podle slavného amerického právníka J. Hazarda, k návrhům na uplatnění v eticky náročnějších oblastech podnikání (v neziskových organizacích ) [1] .
Pro soudní systém je zdání férovosti neméně důležité než fakt spravedlivého procesu [2] . Společnost proto dnes klade na soudce (ale i státní zástupce [2] a advokáty ) vysoké etické nároky.
Formální pravidla pro advokáty o dodržování etických norem byla v jednotlivých státech USA zavedena od 70. let 19. století, první morální kodex pro advokáty se zde objevil v roce 1887. Do roku 1928 obsahoval kodex Americké advokátní komory 47 požadavků („kánonů“), ale v revizi z roku 1967 byl tento počet snížen na 9. Vzhled nevhodného chování byl v tomto novém vydání výslovně zakázán v kánonu 9, ale při psaní jeho textu , tvůrci vycházeli ze znění starých verzí kánonů 29 a 32 [2] . Soudní precedenty ve Spojených státech již dříve zahrnovaly výzvu právníků s biblickým [3] zněním „zdání zla“ v situacích, kdy se ve skutečnosti nic nezákonného nestalo [2] .
Kánon 9 byl vykládán soudy z hlediska obyčejného člověka. Vzhledem k tomu, že neexistuje jasná hranice mezi etickým a neetickým chováním, může se někdy zcela korektní chování laikovi jevit jako střet zájmů a v takové situaci Robert H. Aronson radí: „pokud máte pochybnosti, nedělejte to. to“ [2] . V praxi amerických soudů docházelo k širokým aplikacím kánonu: například v případě potenciálního střetu zájmů soudy rozhodly, že v takové situaci by se klient obával, že advokát nebude schopen dodržet své tajemství – což kánon 4 vyžaduje od právníka – a napadl právníka podle kánonu 9 navzdory tomu, že k odhalení tajemství nedošlo. Užší aplikace jinými soudy vyžadovala, aby existovala přiměřená pravděpodobnost, že by mohlo dojít k určitému porušení. Některé soudy obecně odmítly napadnout právníky na základě argumentů, které se odvolávají výhradně na 9. kánon [2] .
Neshody mezi soudci a námitky právních vědců vedly k tomu, že z Modelových pravidel profesionálního chování bylo v roce 1983 odstraněno zdání nevhodného chování , přesto soudy nadále tento standard uplatňovaly, zejména v situacích, kdy se právníci během soudního řízení měnili strany [2] .
První morální kodex pro soudce byl přijat Americkou advokátní komorou v roce 1924 a sestával z 34 kánonů. Požadavky na mravní charakter soudce jsou vyšší než na advokáta (právník je považován pouze za komunikační linku mezi člověkem a soudním systémem a soudce je mimo jiné jedním ze symbolů tohoto systému ), takže požadavek na dodržování nejen etického chování, ale i jeho zviditelnění v kodexu pro soudce přežil (v kánonu 2) i po jeho odstranění z kodexu pro advokáty a jeho jazyk je výrazně odlišný [2] :
„Vzhled“ je americkými soudy interpretován jako dojem obezřetného ( anglicky rozumného ) člověka: na názor neznalého či chybně informovaného člověka se nepřihlíží [2] .
Státní zástupce v očích veřejnosti zaujímá mezipostavení mezi advokáty a soudci. Na jedné straně jako právník hájí zájmy svého „klienta“: státu a společnosti. Na druhou stranu na rozdíl od advokáta je státní zástupce povinen nadřadit dodržování spravedlnosti nad zájmy „své“ strany. S obrovskou mocí (možná největší v celém soudním systému) je jako soudce symbolickou postavou legality. Na tomto základě navrhl R. Flowers [2] v roce 1998 zavést standard chování státních zástupců, podobný zákazu viditelnosti nevhodného chování u soudců.