Garrigou-Lagrange, Reginal

Reginální Garrigou-Lagrange
fr.  Reginald Garrigou-Lagrange
Datum narození 21. února 1877( 1877-02-21 ) [1]
Místo narození
Datum úmrtí 15. února 1964( 1964-02-15 ) [1] (ve věku 86 let)
Místo smrti
Země
obsazení filozof , teolog , katolický kněz
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Reginal Garrigou-Lagrange ( 21. února 1877 , Auch, Francie  – 15. února 1964 , Řím , Itálie ) byl dominikánský teolog a filozof.

Životopis

Před vstupem do dominikánského řádu v roce 1897  studoval medicínu na univerzitě v Bordeaux . Když dokončil teologické vzdělání pod vedením A. Gardeyla, byl jmenován učitelem filozofie a teologie v Le Solschuer v Belgii ( 1905 ).

V letech 1909 až 1960 vyučoval základní, dogmatickou a mystickou teologii na dnešní Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě.

V posledních letech svého života byl poradcem Svatého oficia a dalších římských kongregací. Garrigou-Lagrange začal publikovat od roku 1904 a napsal více než 500 knih a článků publikovaných ve vědeckých periodikách, z nichž mnohé byly přeloženy do cizích jazyků.

Byl horlivým obhájcem učení Tomáše Akvinského v podobě, v jaké je prezentovali klasičtí komentátoři dominikánské školy - kardinál Tommaso de Vio Caetan , Banese, Jan ze sv. Thomas a Charles Billoirovi.

Garrigue-Lagrange dokázal spojit nejhlubší úctu k minulosti s pochopením intelektuálních a duchovních potřeb své doby. Jeho stěžejním dílem byla Realita: Syntéza tomistického myšlení (La Synthese thomiste, Paříž 1946). V oblasti filozofie byla jeho prvním vynikajícím dílem monografie „Zdravý rozum, filosofie bytí a formule dogmatiky“ (Le Sens commun, la philosophie de l'etre et les formules dogmatiques, Paříž 1909). Bylo napsáno proti modernismu a jeho pojetí evoluce dogmat. Garrigou-Lagrange znovu potvrdil hodnotu filozofie bytí, umírněného realismu a aristotelsko-tomistické metafyziky, která je prostě rozvojem elementárních vrozených idejí přirozené mysli, a ukázal, jak lidská mysl dosahuje pochopení prvního a sebevědomí. evidentní principy inteligibilního bytí, což je první objekt zachycený inteligencí v datových pocitech. Když se pak obrátil k dogmatickým formulím, které nechtěl obdařit žádným filozofickým systémem, ukázal jejich racionální význam a neměnnost. Znalost dogmat a dogmatických výrazů a vzorců může pokročit, ale dogma samotné zůstává vždy nezměněno. Mezi jeho dalšími filozofickými díly lze rozlišit: „Realismus principu finality“ (Le Realisme du principe de finalite, Paříž 1932) a „Smysl pro tajemství a jasný, temný, intelektuální (přirozený a nadpřirozený)“ ( Le Sens du mystere et le clair obscur intellectuel (Nature et Surnaturel), Paříž 1934).

Jeho nejvýznamnějším filozofickým dílem byl Bůh, jeho existence a jeho přirozenost (Dieu, syn existence et sa nature, Paříž 1915). V této studii, jejímž prostřednictvím doufal, že dosáhne řešení antinomií agnosticismu, vysvětlil první principy, hájil jejich ontologickou a transcendentální platnost. Poté na základě svých argumentů vyvinul tomistické důkazy pro existenci Boha a určité pravdy týkající se božské přirozenosti, přičemž věnoval velkou pozornost tomistické doktríně o identitě podstaty a existence v Bohu a skutečném rozdílu mezi podstatou a existencí. ve stvoření.

Hlavní díla Garrigou-Lagrangea však byla teologická. Jeho klasika O zjevení vyhlášeném církví (De revelatione ab ecclesia proposita, Řím 1918; přetištěno Řím 1932) se zabývala hlavními liniemi katolické apologetiky. Pro něj byla apologetika spíše teologická než filozofická věda, protože ji považoval za racionální obranu Božího zjevení, kterou rozum dělá s pozitivním vedením víry. Snažil se tedy na jedné straně hájit pojetí víry jako Božího daru, milosti a na druhé straně vyhnout se pasti fideismu, který ignoruje mysl a vědění člověka. Víra, v podstatě nadpřirozený dar, přesahující zkoumání lidského myšlení, a nemůže být plodem racionálního sylogismu, který může vést mysl pouze k úsudkům o jistotě.

Garrigue-Lagrange vlastní autoritativní komentář k Summa Theologia Tomáše Akvinského (v 7 dílech Paříž-Turín, 1938-1951), který podává komplexní úvahu o teologii Tomáše Akvinského. Z dalších teologických děl stojí za zmínku „Předurčení svatých a milosti“ (La Predestination des saints et la grace, Paříž 1935); "Věčný život a hloubka duše" (L'Eternelle vie et la profondeur de l'ame, Paříž 1950), jeho články ve slovníku katolické teologie "Predestinace", "Zajištění podle teologie", "Tomismus".

V oblasti mystické teologie vycházel Garrigou-Lagrange také z tomistické doktríny. V pozici Juana Gonzáleze Arintera trval na univerzálnosti volání ke svatosti a potřebě kontemplace a mystického života jako obvyklé cesty ke svatosti a křesťanské dokonalosti. Z jeho zásadních děl v této oblasti lze uvést: „Křesťanská dokonalost a kontemplace“ (Perfection chretienne et contemplation, Paříž 1923), „Tři konverze a tři cesty“ (Les trois conversions et les trois voies, Paříž 1933), „Tři věky vnitřního života“ (Les trois ages de la vie interieure, Lyons 1941).

Poznámky

  1. ↑ 1 2 Marie Aubin Gontran Garrigou-Lagrange // Encyklopedie Brockhaus  (německy) / Hrsg.: Bibliographisches Institut & FA Brockhaus , Wissen Media Verlag

Bibliografie prací o autorovi

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole