| Kresba "Pechorin na pohovce" od M. A. Vrubela | |
|---|---|
| První dojem | "Bela" |
| Vystoupení | "Bela" (1913), "Princezna Mary" (1926), "Bela" (1927), "Maxim Maksimych" (1927), "Princezna Mary" (1955), "Hrdina naší doby" (1966), "Journal Pages Pechorin" (1975), "Hrdina naší doby" (2006) |
| Tvůrce | Michail Lermontov |
| Provedení |
Andrey Gromov Nikolaj Prozorovsky Anatolij Verbitsky Vladimir Ivashov Oleg Dal Igor Petrenko |
| Informace | |
| Přezdívka | Georges |
| Podlaha | mužský |
| obsazení | důstojník ruské císařské armády |
| Datum narození | 1810 |
| Datum úmrtí | 1840 |
| Rodina |
Alexander Pechorin (otec) Tatyana Petrovna Pechorina (matka) Varvara Aleksandrovna Pechorina (sestra) |
Grigorij Alexandrovič Pečorin je fiktivní postava, důstojník ruské císařské armády , hlavní hrdina románů Michaila Lermontova „ Princezna Ligovskaja “ (neúplný) a „ Hrdina naší doby “. Spojuje v sobě rysy byronského hrdiny éry romantismu a „ nadbytečného člověka “, který pro sebe nenašel uplatnění.
Narozen v Petrohradě . Do 19 let žil v Moskvě. Ke zkoušce se nedostavil a brzy na kolenou prosil matku o povolení jít k husarskému pluku u Moskvy. Podle jeho slov ho trénink rychle omrzel. Poté, co se zbavil rodičovské péče, okamžitě si začal užívat všech radostí života, ale brzy je omrzel. Poté vstoupil do armády. Po nějaké době byl vyhoštěn na souboj na Kavkaz , k aktivním jednotkám. Právě tímto obdobím Pečorinova života se román zabývá. Doufal, že zažene nudu na bojišti, ale po měsíci si zvykl jak na hvizd kulek, tak na blízkost smrti.
V první chronologické kapitole románu Taman Pechorin narazí na gang pašeráků a zničí jejich modus operandi . V této kapitole ho napadne myšlenka, že všem přináší jen neštěstí. Dále se Pečorin vydává do vod v Pjatigorsku , kde potkává svého známého Junkera Grushnitského , svou dlouholetou milenku Veru a princeznu Mary.
Během svého pobytu v Kislovodsku a Pjatigorsku se Pečorin zamiluje do princezny Mary , následně ji odmítne a zabije Grushnitského v souboji, za což je opět vyhoštěn, tentokrát do pevnosti. Tam se setkává s Maximem Maksimychem.
Při službě v pevnosti odjíždí na dva týdny na služební cestu do kozácké vesnice. Tam se setkává s důstojníkem Vulichem, který je brzy zabit. Gregory zatkne vraha.
Po roční službě v pevnosti se Pecherin zamiluje do Čerkesské Bely a ukradne ji z domu. Nejprve je s ní šťastný, ale pak jeho city začnou chladnout. Nakonec ji unese lupič Kazbich a zraní ji. Bela umírá.
Poté Pecherin odjíždí ke svému pluku v Gruzii. A pak přijede do Petrohradu a odejde do důchodu.
O pět let později se ve Vladikavkazu náhodou znovu setkává s Maximem Maksimychem a dává mu své deníky.
A pak odjíždí do Persie a na cestě tam umírá.
Pečorin je muž střední výšky a silné postavy: široká ramena, tenký pas. Kůže je ženská; blond kudrnaté vlasy „malebně rýsovaly bledé, ušlechtilé čelo“, obočí a kníry byly černé. Nos je mírně obrácený. Zuby jsou oslnivě bílé. Jeho pohled je podle princezny Mary těžký, nepříjemný a drzý, s poněkud dětským úsměvem; podle vypravěče se Pečorinovy oči „nesmály, když se smál“. Vypravěč, který popisuje hlavního hrdinu, kterého viděl na cestě, poznamenává, že „jeho zaprášený sametový kabátec, zapínaný pouze na dva spodní knoflíky, umožňoval vidět oslnivě čisté prádlo“. Pečorinův kontroverzní vzhled obecně do značné míry odráží jeho osobnost.
Předpokládá se, že autor pojmenoval svou postavu po severní řece Pechora . Badatelé jej porovnávají s jinou postavou pojmenovanou podle stejného principu – Oněginem. Oněga přitom plynule teče do moře, zatímco Pečora je rozbouřená horská řeka [1] .
Michail Lermontov rozvinul Puškinovu postavu. Ve svém článku z roku 1840 nazval Belinsky Pečorina „Oněginem naší doby“. Podle něj je „jejich rozdílnost mezi sebou mnohem menší než vzdálenost mezi Oněgou a Pečorou“ [2] . Pushkin, který objevil Oněgina v realitě, která ho obklopovala, ji začal kritizovat; Lermontov odhalil sobeckého hrdinu [3] .
Tatyana Ivanova, autorka řady knih věnovaných Lermontovovi, věří, že při psaní „Hrdina naší doby“ stál před jeho očima obraz Oněgina. Poukazuje na chybu v rukopisu: místo jména hrdiny svého románu autor napsal „Eugene“ a následně chybu opravil [4] .
Řada reakčních kritiků, kteří podporovali existující sociální systém, Pečorina odsoudila a považovala ho za zkaženou osobu. Označit ho za „hrdinu naší doby“ se podle jejich názoru rovnalo urážce Ruska. Zcela jiný úhel pohledu zastával Vissarion Belinsky . Věřil, že hlavní hrdina je odrazem tragédie vyspělých lidí 40. let 19. století. Kritik viděl v Pečorinovi ozvěny dramatu autora, který se od něj nedokázal zcela oddělit a správně ho zhodnotit. Při setkání s Lermontovem byl Belinsky přesvědčen o podobnosti postav spisovatele a postavy. Ta podle něj spočívala v „racionálním, mrazivém pohledu na život a lidi“ [5] .
Faddey Bulgarin věřil, že Pečorin nebyl typický pro ruskou společnost, a obvinil Západ z formování takových egoistů. Podobná hodnocení hrdinovi poskytli Stepan Shevyryov a Osip Senkovsky [6] .
Román "Hrdina naší doby" a jeho jednotlivé části byly opakovaně inscenovány v divadlech SSSR a Ruska.