Deuteronomická škola (z latinského Deuteronomium - "Deuteronomium").
Vznikla pod vlivem reforem Josiaha (Josia), zaměřených na centralizaci kultu (touhu po této centralizaci vyjadřuje i Deuteronomium). V roce 622 př.n.l. E. Josiáš zahájil čištění jeruzalémského chrámu, při renovaci byly objeveny „Kniha Tóry“ a „Kniha smlouvy“, na jejich obsah panují různé názory, většinou se má za to, že mluvíme o Deuteronomiu. Existují knihy věnované době po Mojžíšově smrti (na rozdíl od Pentateuchu není autorství těchto knih přičítáno žádné osobě), nazývané nebiim rishonim ("raní proroci"):
(v ruském překladu se poslední 2 nazývají "Knihy králů")
Wellhausenská škola se snažila tyto texty propojit s prameny Pentateuchu, ale další výzkum ukázal, že duch, který převládá v některých Rišonim, je spojen s myšlenkami Deuteronomia.
Čtyři „raní proroci“ představují jistou jednotu, která se údajně dostala od redaktorů pracujících s texty na konci královské éry nebo na začátku zajetí.
Kvůli tomuto rysu byl přijat termín „deuteronomická (deuteronomická) historie“. Vzniklá škola měla rozhodující vliv na světonázor židovského národa, měřítkem pro hodnocení činnosti králů je jejich přínos ke službě Jahve výhradně v jeruzalémském chrámu a starost o čistotu kultu jediného Boha. Věřilo se, že pád severního království Izraele byl trestem za uctívání v jiných svatyních.