Inteligence ( lat. intelligens, intelligentis "vědět, rozumět, rozumně") - vysoká úroveň inteligence , vzdělání, vysoká kultura chování , vysoké morální vlastnosti. [jeden]
Termín inteligence se používá v různých kontextech.
V sociálně-pedagogickém smyslu inteligence je
vlastnost člověka, vyjádřená náladou pro kulturu, pro rozum, pro pochopení a cítění hodnoty kulturních děl, se projevuje ve všech sférách lidské činnosti - intelektuální, tvůrčí, každodenní, znamená schopnost člověka vnímat cizí kultura, touha naslouchat a porozumět druhému člověku, tolerance k jinému názoru, schopnost sympatií, soucit. Inteligentní člověk se vyznačuje dobrým vychováním, zdvořilostí, taktem, skromností atd. a není nutně charakteristický pro lidi, kteří jsou povahou svého povolání, stupněm dosaženého vzdělání, obvykle označováni jako inteligence, jsou blízce příbuzní. k morálce a jsou neslučitelné s agresivitou, nesnášenlivostí, neústupností. [2]
V sociální psychologii je to inteligence
slitina duševních a etických ctností člověka, vyjadřuje vysokou úroveň duševního rozvoje a mravní kultury jedince. Inteligence se projevuje v šíři a hloubce erudice člověka, bohatosti jeho znalostí a vnitřního světa. Inteligence zahrnuje komplexní soubor mravních vlastností, kde vzdělání je pouze jedním z prvků, a proto dělník, prodavač i běžný kolchozník může být inteligentní, pokud je slušný a čestný, laskavý a benevolentní k ostatním, pokud je je chytrý a sečtělý a neustále se snaží o sebezdokonalování. Inteligentní člověk má zvýšený smysl pro sociální spravedlnost, řídí se diktátem svědomí, je taktní, tolerantní k disentu, orientuje se na univerzální lidské hodnoty, vyznačuje se internacionalismem. Inteligence je podmínkou rozvoje jedince i společnosti. [3]
Ozhegovův slovník definuje několik významů inteligentního člověka: jako příslušníka inteligence a také obecně s velkou vnitřní kulturou. [čtyři]