Karel II. (markrabě z Baden-Durlachu)

Karel II. z Baden-Durlachu ( 24. července 1529 [1] [2] , Pforzheim , Karlsruhe - 23. března 1577 [1] [2] , Durlach ) - markrabě z Baden-Durlachu od roku 1553 až do své smrti v roce 1577. V roce 1556 učinil luteránství oficiálním náboženstvím Baden-Durlachu.

Životopis

Karel byl synem markraběte Ernsta z Baden-Durlachu a jeho druhé manželky Ursuly von Rosenfeld. Protože manželství mezi Ernstem a Uršulou bylo morganatické, byla Karlova práva na dědictví markrabství sporná. Nicméně, on začal vládnout Horní Baden ve jménu svého otce v září 1552. Jeho starší bratr markrabě Bernhard IV zemřel 20. ledna 1553 a jeho otec zemřel o dva týdny později 6. února. Poté Karel zdědil celou zemi [3] , která se tehdy jmenovala Baden-Pforzheim. Přestěhoval hlavní město do Durlachu , čímž změnil název své země na Baden-Durlach.

Přijetí reformace v roce 1556

Po uzavření pasovské smlouvy (1552) se myšlenky reformace začaly uplatňovat v řadě světských knížectví v jihozápadním Německu . Takové plány měl pravděpodobně i markrabě Ernst z Baden-Durlachu, ale případnému konfliktu s panovníkem katolického Horního Rakouska arcivévodou Ferdinandem , který si na území Horního Bádenska opět dělal nárok , se raději vyhnul . [čtyři]

Markrabě Karel II. se stejně jako jeho bratranec markrabě Philibert z Baden-Badenu aktivně účastnil na Reichstagu při přípravě augsburského míru z roku 1555 , který umožnil světským knížectvím Říše uskutečnit reformaci. Poté se Karel na základě této dohody a na naléhání vévody Kryštofa z Württemberska rozhodl přijmout reformaci v markrabství Baden-Durlach zveřejněním nového vyznání 1. června 1556.

Přípravou na přijetí reformace a sepsáním konfese byla pověřena komise, které předsedal kancléř markrabství Baden ( Pforzheim ) Martin Ahtsinit. Členy komise byli tübingenský teolog Jakob Andree , dále saští teologové Maximilian Mörlin a Johann Stössel a heidelberský dvorní kazatel Michael Diller [5] . V komisi byli kromě teologů i radní markrabství Bádenského Johann Sechel a Georg Renz [6] . Ahtsinit se také stal první hlavou církevní rady; Sám Karel se stal biskupem místní protestantské církve a nahradil biskupy ze Štrasburku , Špýru a Kostnice , kteří byli předtím odpovědní za část, která mu byla svěřena. Do práce komise zasáhla i „Fragmentace v evangelické víře“ [6] . Nakonec, převážně z politických důvodů, bylo přijato Württemberské vyznání, které v roce 1553 vypracoval Johann Brenz . Na první bohoslužbu, konanou již na podzim roku 1556, přijel z Württemberska Jacob Heerbrand , který se také podílel na vypracování konečné verze vyznání. Karl jmenoval basilejského teologa Simona Sulzera generálním superintendentem Horního Badenu.

Časté bohoslužby měly zajistit, aby sloužili pouze luterští faráři a aby byla dodržována přijatá zpověď. Mnoho katolických duchovních bylo vyhnáno. Ferdinand Rakouský formálně odepřel Charlesovi právo uskutečnit reformaci v jeho majetcích u Breisgau .

Za horlivost, kterou Karel projevoval při přijímání reformace, získal mezi lidmi přezdívku „Pobožný“.

V důsledku toho se brzy po rozdělení země oddělila „čára Ernestine (Baden-Durlach) ve vztahu k náboženství. Když v roce 1771 byla obě markrabství dědičná pod správou markraběte Karla Friedricha , měl dostatečnou prozíravost a nezávislost na to, aby uznal odlišnou víru a vyzval k respektu a toleranci.

V roce 1561 markrabě uznal původní augsburské vyznání v souvislosti se shromážděním protestantů v Naumburgu , které svolal saský kurfiřt Augustus .

Stejně jako jeho bratranec, markrabě Philibert z Baden-Badenu, pomáhal francouzskému králi Karlu IX . ve válce proti kalvínským hugenotům a poslal mu na pomoc vojáky.

Konflikt s duchovenstvem

Důsledkem reformace bylo, že na území markrabství Baden-Durlach směli sloužit pouze luterští faráři. Církevní farnosti však byly často v majetku katolických klášterů a řádů , které nyní musely jmenovat a podporovat luteránské pastory, což samozřejmě nemohlo vyvolat odpor. Ve skutečnosti augsburský náboženský svět takové případy jednoznačně reguloval. Na jedné straně si ponechali právo vlastnit a užívat svůj majetek na protestantských územích, ale byli povinni podporovat protestantské pastory. Kvůli výše zmíněným habsburským nárokům na území Horního Bádenska však preláti měli pocit, že by se mohli vyhnout vydržování protestantských farářů a kostelů, a chtěli si ponechat i církevní desátek - poplatek nyní určený na údržbu faráři. Karel proto zkonfiskoval majetek katolického duchovenstva a z těchto prostředků financoval údržbu farářů a kostelů.

Johann Ulrich Zasius vyjednal s Baden-Durlachem kompromis, po kterém byl zkonfiskovaný majetek vrácen, ale markrabství si ponechalo právo shromažďovat prostředky nutné na vydržování farářů. Rakouské úřady v Innsbrucku však tuto dohodu neuznaly a raději konflikt eskalovaly. Poté, co někteří preláti uzavřeli bilaterální dohodu s Baden-Durlachem, byla obnovena také všeobecná jednání, v jejichž důsledku byla 24. dubna 1561 uzavřena dohoda v Noenburgu am Rhein , která v podstatě upevnila dohody již vypracované Zasiem. [7]

Převod hlavního města do Durlachu v roce 1565

V roce 1565 markrabě přestěhoval své sídlo z Pforzheimu do Durlachu . Stalo se tak kvůli konfliktu s obyvateli Pforzheimu, kteří nechtěli při honu pořádaném markrabětem při střeleckých soutěžích působit jako bijci. Literatura však uvádí, že se vší pravděpodobností byly skutečnými důvody pro toto rozhodnutí spíše racionální úvahy, konkrétně umístění Durlachu v centru Bádenské nížiny [8] .

Díky tomu byl již existující lovecký zámeček v Durlachu přestavěn na Karlsburg . Zákazník osobně kontroloval průběh stavby a platil dělníkům, speciálně pro tento účel, nosícím na rameni pytel peněz. Kvůli tomu dostal dobromyslnou přezdívku „Karl s taškou“. V důsledku toho bylo rekonstruováno i samotné město Durlach, u zámku byla vytyčena zahrada, město dostalo novou městskou bránu a jak bylo v té době v hlavních městech markrabství zvykem, v roce 1571 získalo vlastní mincovnu . .

Synové

Pouze jeden z jeho synů, Georg Friedrich , si udržel luteránskou víru ; Ernst Friedrich konvertoval ke kalvinismu , zatímco Jacob III konvertoval ke katolicismu. Protože Georg Friedrich přežil své bratry, markrabství nakonec zůstalo luteránské. Po smrti markraběte, dokud synové nedosáhli věku potřebného pro panovníka, sedm let vládla markrabství jejich matka jako součást rady poručníků.

Manželství a děti

• První manželka (od 10. března 1551) - Kunigunda z Braniborska-Kulmbachu (17. června 1523 - 27. února 1558), dcera markraběte Kazimíra z Braniborska-Kulmbachu . Pár měl dvě děti:

1. Maria (3. ledna 1553 – 11. listopadu 1561)
2. Albert (12. června 1555 – 5. května 1574)

• Druhá manželka (od 1. srpna 1558) - Anna Feldenzskaya (12. listopadu 1540 - 30. března 1586), dcera hraběte Ruprechta von Falc-Feldenz . Pár měl šest dětí:

1. Dorothea Ursula (20. června 1559 - 19. května 1583), manžel (od 1575) - Ludvík III. z Württemberska
2. Ernst Friedrich (17. října 1560 – 14. dubna 1604), markrabě Baden-Durlach
3. Jakob (26. května 1562 – 17. srpna 1590), markrabě z Baden-Hachberg
4. Anna Maria (4. srpna 1565 – 8. října 1573)
5. Alžběta (27. září 1570 – 6. října 1611)
6. Georg Friedrich (30. ledna 1573 – 24. září 1638), markrabě Baden-Durlach

Předci

Poznámky

1. ↑ 1 2 3 4 Karel II. // https://www.deutsche-biographie.de/sfz39878.html
2. ↑ 1 2 3 4 Lundy D. R. Karl II . Markgraf von Baden-Durlach // Šlechtický titul 
3. ↑ viz Vierordt, str. 420
4. ↑ Rudolf Burger. Die Reformation im Markgräflerland. - Weil am Rhein: Privatdruck, 1984. - S. 24.
5. ↑ Karl Friedrich Vierordt. Geschichte der evangelischen Kirche in dem Großherzogthum Baden. - Karlsruhe: Braun, 1847. - Bd. 1. - S. 429.
6. ↑ 1 2 Rudolf Burger. Die Reformation im Markgräflerland. - Weil am Rhein: Privatdruck, 1984. - S. 27.
7. ↑ Rudolf Burger. Die Reformation im Markgräflerland. - Weil am Rhein: Privatdruck, 1984. - S. 65-70.
8. ↑ Johann Pfluger. Geschichte der Stadt Pforzheim. - Pforzheim: Riecker, 1989. - S. 276. - ISBN 3-9802239-0-6 .

Literatura

• Hans Jurgen Rieckenberg. Karel II. // Neue Deutsche Biographie  (německy) . - Berlin: Duncker & Humblot, 1977, ISBN 3-428-00192-3 . — bd. 11. - S. 220-221.
• Karl Friedrich Vierordt: Geschichte der evangelischen Kirche in dem Großherzogthum Baden . — bd. 1. – Karlsruhe, 1847. – S. 420-441  v „ Google Books “
• Josef Elble . Die Einführung der Reformation im Markgräflerland und in Hochberg. 1556-1561. // Freiburger Diözesan-Archiv. — bd. 42 (1914). - S. 1-110.
• Johann Pflüger: Geschichte der Stadt Pforzheim , Pforzheim, 1989  v „ Google Books “
• Ernest Walter Zeeden . Kleine Reformationsgeschichte von Baden-Durlach und Kurpfalz. — Karlsruhe, 1956.
• Rudolf Burger . Die Reformation im Markgräflerland. — Weil am Rhein, 1984.

Tematické stránky	šlechtický titul
Slovníky a encyklopedie	Allgemeine Deutsche Biographie
Genealogie a nekropole	Najděte hrob WikiStrom Máme zpoždění
V bibliografických katalozích	GND : 130875554 VIAF : 38034878 WorldCat VIAF : 38034878