Konfesionalizace ( německy die Konfessionalisierung ) je obecný název pro společenské procesy, které probíhaly v třídní Evropě v 16.–17. století. Toto období se v některých studiích nazývá věkem konfesionalismu ( německy: Zeitalter des Konfessionalismus ) nebo formování konfesí ( německy: Konfessionsbildung ) atp. Samotný pojem „konfesionalizace“ byl poprvé zaveden ve studiích H. Schillinga a W. Reinharda, v nichž se náboženský faktor rozšířil i na politiku, což bylo pro Evropu těch staletí přirozené.
Myšlenka spojení mezi konfesionalizací a sekularizací není bez diskuse. Pravidelně se uvádí, že počátek rozporů mezi světskou vrchností a církví zpochybnil její funkční podstatu. Zejména H. Schilling o tom píše: „... zvětšování rozdílu mezi světským a církevním, projevující se především rozpadem nejprve imperiálního a poté církevního univerzalismu , se jeví jako proces sekularizace, který vyústil ve zformování moderních států na jedné straně jako odpůrců a na straně druhé jako zastánců náboženství“ [1] . K podobnému postoji se hlásí i někteří další badatelé, např. W. Schulze a R. Volfeil. Ten poznamenal: „... Reformace tak či onak vedla k izolaci lidí od náboženství, čímž přispěla k sekularizaci“ [2] . W. Schulze zase při rozvíjení této myšlenky zdůraznil, že konfesionalizace vedla k formulaci otázky politického soužití v kontextu procesu sekularizace [3] . Výše zmíněný W. Reinhard při posuzování vztahu mezi politikou a náboženstvím, vyvracející tvrzení o pragmatickém přístupu státní moci k náboženské otázce [4] , poznamenává, že jednání německých územních suverénů záviselo nejen na politické kalkulaci, nýbrž také na náboženské a sociální orientaci a na sociálně-kulturní proces odrážející se v konfesionalizaci. Navíc nerozlišoval mezi reformací a protireformací na protichůdné fáze, domníval se, že jde o paralelní procesy. Badatel hovoří o jejich dostatečné typologické homogenitě, přičemž si všímá kombinace modernizačních a konzervativních tendencí v těchto procesech. Výsledky protestantské reformace i katolické obnovy byly na jedné straně zrodem nových církevně-konfesních struktur a na druhé straně dopady na politické procesy. Zejména W. Reinhard píše: „Náboženský faktor času se rozšířil i na politiku a naopak politika byla spojena s církví a náboženstvím. Vznik raných forem moderního státu tak nemohl následovat nezávisle na konfesních otázkách .
Za konečnou fázi všech těchto procesů je považována polovina 17. století. Například H. Schnabel-Schüle se domnívá, že o uzavření vestfálského míru v roce 1648 jako o závěrečné struně konfesní éry je třeba hovořit opatrně [6] . Běžná je chronologie H. Schillinga. Navrhl rozdělit období konfese do čtyř etap:
Na první pohled je taková periodizace pro námi zvažované téma přijatelná. Existují však i další možnosti periodizace tohoto období. Například H. Klüting rozšířil hranice konfesijní epochy a za výchozí bod vzal rok 1525 [8].