Nevolnická listina (také pevnost ) - v legislativě Ruské říše transakce zapsaná v knihách „v nevolnických záležitostech“ (přibližně odpovídá modernímu notářskému osvědčení a registraci vlastnických práv).
Podle koncilního kodexu z roku 1649 (kapitola X, články 240-259) se pojmenováním „pevnosti“ rozuměly nejen tvrze , listiny , zástavy , listiny a jiné úkony učiněné poddanským řádem, ale obecně všechny písemné závazky a smlouvy ( otroctví všeho druhu, vypůjčené , najaté , duchovní vzpomínky, tajné dohody, svatební vzpomínky) [1] .
Písemné smlouvy, minimálně ze 17. století, sepisovali „areálové“ , kteří se od roku 1701 nazývali poddaní . Návrh pevností byl regulován na státní úrovni: nejprve byli úředníci poddanských záležitostí pod kontrolou zbrojnice , od roku 1706 pod jurisdikci moskevské radnice , od roku 1719 pod jurisdikci Justice Collegium . V 1775, vysoká škola spravedlnosti byla likvidována av rámci probíhající zemské reformy se dohled decentralizoval; Registrací poddanských se začaly zabývat senáty civilních a krajských soudů.
Před zavedením notářského řádu v roce 1866 se rozlišovaly dva druhy poddanských listin:
První druh zahrnoval úkony o převodu vlastnického práva k nemovitostem (prodejní listiny, zástavy, listiny), druhý - úkony tajné [2] (závěť, zápůjčky, zástavy k movitým věcem atd.). Tyto a další činy byly páchány „v poddanských záležitostech“, které se nacházely v komorách civilního soudu.
Po roce 1866 přešlo vykonávání tajných úkonů na notáře a evidence úkonů dříve vykonávaných v poddanských záležitostech v „poddanském řádu“ (a po roce 1866 si ponechala pouze název „poddanské úkony“) přešla na notářské archivy, které řídily staršími notáři. Po roce 1866 byly poddanské listiny sepsány u notáře a zaznamenány v jeho knihách, výpis z nich byl předložen ke schválení vrchnímu notáři, zapsán do poddanské knihy a poznamenán do evidence poddanských listin. Výpis z poddanské knihy byl nazýván poddanským činem v přesném slova smyslu.