Elsa Köhler ( německy Elsa Köhler , v ruských pramenech často Köhler , rozená baronka von Damwer , německy von Dammwehr ; 24. února 1879 , Lvov – 20. prosince 1940 , Vídeň ) byla rakouská učitelka a psycholožka.
Dcera důstojníka, který po odchodu do důchodu pracoval ve správě rakouských drah. Poté, co v sedmi letech ztratila otce, byla vychována v internátních školách pro dívky a dívky. Po absolvování vídeňské internátní školy v roce 1899 byla pozvána jako učitelka k dětem arcivévodkyně Marie Valerie a do roku 1906 spolupracovala s knížaty (osm dětí narozených v letech 1892-1904). Poté studovala francouzský jazyk a literaturu ve Francii a v roce 1908 získala diplom na univerzitě v Grenoblu . V roce 1909 se vrátila do Vídně a do roku 1920 působila na dívčí škole, krátce studovala lingvistiku na vídeňské univerzitě .
V roce 1921 Köhler odcestoval do Švédska, aby zde studoval zkušenosti ze školní docházky. Ve Varbergu zahájila ve spolupráci se švédskou pedagožkou Ingeborg Hamberg své výzkumné aktivity. Po návratu do Vídně v roce 1922 začala spolupracovat s Karlem Buhlerem , pod jehož vedením obhájila v roce 1926 doktorskou disertační práci „Osobnost tříletého dítěte“ ( německy Die Persönlichkeit des dreijährigen Kindes ), která vyšla v Lipsku ve stejném roce jako monografie. Aktivně se podílela na vývoji a realizaci rakouské školské reformy na počátku 30. let 20. století. pracovala také v Jeně s Peterem Petersenem na takzvaném plánu reformy jenské školy. Od roku 1934 v důchodu.
Nejvýznamnější vědecké úspěchy Köhlerové souvisí s psychologií mladšího předškolního věku, v níž formulovala myšlenku krize tří let . Zabývala se také didaktikou výuky cizích jazyků (zejména francouzštiny), longitudinálním studiem práce školní třídy ad.