Logopsychologie je obor speciální psychologie, který studuje psychologické charakteristiky lidí s různými poruchami řeči , jakož i možné možnosti využití psychologických technologií v komplexní nápravné práci k překonání poruch řeči.
Logopsychologie studuje příčiny, mechanismy, symptomy , strukturu poruch v kognitivní, emočně-volní sféře a také mezilidské vztahy dětí s poruchami vývoje řeči.
Předmět studia je dán tím, že s různými poruchami řeči existují také různé rysy duševního procesu , stavy a vlastnosti, které je třeba vzít v úvahu při nápravné a psychologické a pedagogické práci. Cílem logopsychologie je pomoci lidem s různými formami poruch řeči v úspěšné socializaci.
Logopsychologie se jako aplikovaná disciplína rozvinula v rámci logopedie . Logopsychologie je propojena i s dalšími vědami. Protože k tomu, abychom se mohli věnovat nápravě a prevenci poruch řeči a také komplexně ovlivňovat osobnost, je nutné znát příznaky poruch řeči, jejich etiologii, mechanismy, poměr řečových a neřečových příznaků v struktura poruch řeči.
Psychologické a pedagogické výzkumy přesvědčivě ukazují důležitou roli komunikace s vrstevníky při utváření osobnosti dítěte a jeho vztahů s ostatními dětmi (T. A. Marková, V. G. Nechaeva, A. P. Usová). Narušení komunikace a s tím spojený negativní emoční stav často vede k utváření mezilidských vztahů (E. A. Arkin, L. I. Bozhovich, R. E. Barabanov aj.).
Problém interakce dětí ve skupině není dostatečně prozkoumán, přítomnost vady řeči má negativní dopad na utváření osobnosti dítěte a jeho vztahů k ostatním. Rysy interakce těchto dětí se utvářejí specificky v souvislosti se zvláštnostmi jejich osobního rozvoje.
Poruchy řeči ovlivňují povahu vztahu dítěte k ostatním, utváření jeho sebeuvědomění a sebeúcty . O. A. Slinko při studiu rysů vývoje předškolních dětí s obecným nedostatečným rozvojem řeči poznamenává, že nedostatek formování komunikačních prostředků může být hlavní příčinou nepříznivých vztahů ve skupině vrstevníků. Osobnost dětí s patologií řeči se utváří v podmínkách zvláštního vývoje v důsledku existující vady.
Včasný vývoj řeči je jednou z hlavních podmínek normálního duševního vývoje dítěte. Zpoždění projevu verbální komunikace, špatná slovní zásoba a další porušení se odrážejí ve formování sebeuvědomění a sebeúcty dítěte. [2]
Podle úrovně komunikačních poruch a míry prožívání vady řeči byli předškoláci s obecným nedostatkem řeči Chirkina G.V. rozděleni do tří skupin. Děti první skupiny neprokazují zkušenost s vadou řeči, nemají potíže v řečovém kontaktu. Aktivně komunikují s dospělými a vrstevníky, široce využívají neverbální komunikační prostředky . [1] Vstupují do komunikace a udržují dialog, často se na sebe obracejí s otázkami, komentují a povzbuzují výroky. [3]
Děti druhé skupiny mají určité potíže při navazování kontaktu s ostatními, neusilují o komunikaci, snaží se odpovídat na otázky jednoslabičně , vyhýbají se situacím, které vyžadují použití řeči, ve hře se uchylují k neverbálním prostředkům komunikace, a prokázat mírné zkušenosti s defektem. [1] Děti v této skupině málokdy projevují iniciativu v komunikaci. Když jsou jim však adresovány, mohou udržovat komunikaci . Pokud téma rozhovoru nebo situace vyvolává emocionální odezvu, děti jsou aktivní, podporují započatou komunikaci. Na výzvy komunikačních partnerů reagují častěji praktickými činy než verbálně. Aktivně komentujte své činy a činy partnera. V komunikaci se využívá především cyklus dialogu. [3] Děti třetí skupiny mají řečový negativismus , který se projevuje odmítáním komunikace, izolací, agresivitou, nízkým sebevědomím. Děti se vyhýbají komunikaci s dospělými a vrstevníky. [1] Děti v této skupině jsou jen zřídka iniciátory komunikace. Raději vstupují do komunikace s dospělým než s vrstevníky. Děti zůstávají lhostejné k pokusům komunikačních partnerů zapojit je do společných aktivit, nepodporují zahájenou komunikaci. Děti se na své vrstevníky obracejí s žádostmi či pokusy o diskusi jen zřídka, nejčastěji používaným typem vyjádření byla otázka na dospělého nebo neadresná otázka. Děti v této skupině raději jednají tiše, často bez ohledu na neverbální kontext situace. Děti vytvářejí konfliktní situace, aktivně se zapojují do konfliktů, které vznikly mezi ostatními dětmi. [3]