Alexandr Efimovič Ljutsenko | |
---|---|
Datum narození | 12. srpna 1806 [1] |
Datum úmrtí | 9. února 1884 [1] (ve věku 77 let) |
Místo smrti | |
obsazení | lektor , inženýr , muzejník , archeolog , voják , stavitel |
Otec | Jefim Petrovič Ljutsenko [1] |
Ocenění a ceny |
|
Alexander Efimovič Ljutsenko ( 12. srpna 1806 [1] - 9. února 1884 [1] , Petrohrad [1] ) - ruský inženýr, učitel a archeolog, muzejní osobnost a vědecký spisovatel; syn spisovatele a úředníka Efima Petroviče Ljutsenka.
V roce 1821 nastoupil na vojenskou stavební školu, v roce 1823 byl z ní propuštěn jako praporčík ke stavebnímu oddělení s převelením do ústavu sboru železničních inženýrů a následujícího roku byl přeložen do sboru železničních inženýrů ; v roce 1826, již v hodnosti poručíka, byl jmenován do činné služby v 5. kyjevském obvodu. Lyutsenko, který byl v okrese, mimo jiné prováděl v roce 1827 průzkumy v peřejích Yampol na řece Dněstr, aby určil místa pro zlepšení plavby. V roce 1828 byl poslán do Dněstru, do provincie Cherson , kde sbíral informace jak v této provincii, tak v Moldávii a Besarábii o vhodných místech pro stavbu mlýnů. V roce 1830 byl jmenován členem revizní a technické komise na hlavním oddělení spojů. V roce 1838 se přestěhoval do školy stavebních inženýrů, aby vyučoval pravidla pro výrobu děl, přípravu technických a finančních zpráv a pravidla psaní. V roce 1841 byl převeden z komise na ředitelství vojenských komunikací kavkazské oblasti a v roce 1843 se s novým rozdělením obvodů komunikací stal členem všeobecné přítomnosti předsednictva VIIІ kavkazského okresu. komunikace. V roce 1850 byl povýšen na plukovníka. Protože se zajímal o starověkou historii a starověkou numismatiku, shromáždil malou sbírku starověkých řeckých mincí, která upoutala pozornost L. A. Perovského, který měl tehdy na starosti vládní archeologické vykopávky v jižním Rusku. Na jeho pozvání v roce 1853 nastoupil na místo ředitele Kerčského muzea starožitností.
Během 25leté služby v muzeu prováděl Ljutsenko, který byl do roku 1878 jeho ředitelem, vykopávky v okolí Kerče a na poloostrově Taman a bydlel hned vedle muzea se svým mladším bratrem. Jeho objevy obohatily Ermitáž o řadu vzácných uměleckých děl z antického světa. Věda mu vděčí i za studium „Lučního hrobu neboli Alexandropolské mohyly“ (Jekatěrinoslavská provincie, nyní Dněpropetrovská oblast na Ukrajině), které vedlo k objevu skytských starožitností, které se později staly jednou z ozdob Ermitáže. (v Zeměpisném slovníku je tato zásluha chybně připisována P. S. Saveljevovi). Ljutsenko vášnivě miloval své vykopávky, které přerušil jen na krátkou jižní zimu, a trávil téměř veškerý čas na mohylách a starověkém popelu a sestavoval podrobné zprávy o své práci. Koncem 60. let 19. století začal Ljutsenko onemocnět, v roce 1869 nejprve požádal o čtyřměsíční dovolenou, po které se jeho zdraví jen zhoršilo, a poté začal žádat o propuštění a přidělení pozemků poblíž Feodosie, ale jeho žádost nebylo uděleno. V roce 1878, kvůli prudkému zhoršení zdravotního stavu z častých pobytů ve vlhkých hrobových kobkách, byla jeho rezignace přesto přijata, načež se přestěhoval do Petrohradu, kde o šest let později zemřel. Nebyl ženatý; v době odchodu do důchodu měl hodnost státního rady, za svou vědeckou činnost měl řadu vyznamenání, mj. Řád sv. Vladimíra 4 a 3 stupně, sv. Anny 3 a 2 stupně, sv. Stanislava 1 stupeň, sv. bronzovou medaili na památku krymské války a předán mu v roce 1871 odznakem Neposkvrněné služby na 30 let. Navzdory uznání a ocenění prožil poslední roky života v samotě a chudobě.
Díla jeho autora: „O starověkých knížecích mincích Rostov, Uglich a Jaroslavl“ („Sborník Jaroslavského statistického výboru“, vydání V, 1869), „Starověké židovské náhrobky objevené v mohylách osady Phanagoria“ (St. Petrohrad, 1880).