Makro v jazyce symbolických instrukcí

Makro je symbolický název, který nahrazuje několik příkazů assembleru .

Makra mohou obsahovat instrukce, data , štítky (včetně lokálních), direktivy assembleru (včetně podmíněných), obsahovat volání dalších maker. Většina moderních assemblerů podporuje předávání vstupních parametrů do maker.

V závislosti na použitém assembleru se syntaxe pro deklarování, volání maker a předávání parametrů do nich může výrazně lišit.

Makra se během sestavování (překládání programu) „rozšíří“ do sekvence kódu a dat .

Než lze makro použít, musí být deklarováno. Standardní makra jsou často již v hotové podobě ve standardních zahrnutých souborech, v takovém případě k jejich použití v programu stačí zahrnout požadovaný soubor.

Výhody a nevýhody

Používání maker má řadu výhod:

• Zjednodušení a zrychlení psaní programu .
• Zvýšení kompaktnosti zdrojového kódu a jeho viditelnosti („ čitelnost “).
• Zjednodušení následné úpravy textu programu, snížení pravděpodobnosti zavedení rutinních chyb.
• Rychlejší provádění ve srovnání s procedurou, protože makro nevyžaduje použití instrukcí pro přechod a návrat z procedury.

Použití maker může mít zároveň některé nevýhody:

• Využití „kotlářského kódu“, přičemž pro každou konkrétní situaci by mohl být kód případně vylepšen.
• Vložení stejného makra do textu programu, které N-krát generuje stejný kód, může vyžadovat více programové paměti než popis procedury a pak to stejný Nkrát zavolat.

Příklad deklarace a vložení makra

Deklarace makra v dialektu assembleru FASM může vypadat takto: