Mashinskaya, Irina Viktorovna

Irina Viktorovna Mashinskaya (narozena 9. dubna 1958 , Moskva ) je ruská básnířka a esejistka.

Životopis

Narodil se v Moskvě. Otec: Viktor Aleksandrovich Mashinsky, architekt a grafik. Matka: Natalya Isaakovna Mashinskaya (Yudovich), chemička. Dědeček z otcovy strany Alexandr Vasiljevič Mašinskij - absolvent VKhUTEMAS , divadelní umělec 20. let ( Pedagogické divadlo Grigorije Rošala aj.); později moskevský architekt, hlavní architekt První meščanskaja (Prospect Mira) . Vystudovala Geografickou fakultu a postgraduální studium na Moskevské státní univerzitě , kde studovala teoretickou paleoklimatologii a obecnou teorii krajiny. Přestože absolvovala univerzitu a postgraduální školu s vyznamenáním, nemohla získat práci ve své specializaci a byla nucena opustit vědu. V roce 1985 vytvořila a vedla dětský literární ateliér "Bullfinch". V roce 1987 se s rodinou přestěhovala do vesnice nedaleko Zvenigorodu, kde pracovala jako diskžokejka v místním rozhlase a autorka hudebních a literárních přednášek. V roce 1991  emigrovala do USA . Na začátku emigrace ji vyrušovaly drobné práce, byla tlumočnicí v agentuře pro ubytování uprchlíků v New Yorku, později pracovala jako učitelka matematiky na střední škole, učila na univerzitách v New Yorku ( NYU ) a Montclair (Montclair) . Žije v Pensylvánii .

Publikace

Před emigrací téměř nepublikováno. Od roku 1992 aktivně publikuje v publikacích v Rusku i v zahraničí. Anglické texty a překlady do jiných jazyků se objevují v časopisech a antologiích ve Spojených státech, Kanadě a Evropě. Autor jedenácti knih poezie, překladů a esejů, včetně knihy vyvoleného "Vlka" (UFO, 2009) a "Knihy úvah. Třináct pohlednic a jeden dopis" ("Křeslo vědec", 2021). Redaktor literárně-uměleckého časopisu "Storony sveta" založeného spolu s básníkem Olegem Wolfem (1954-2011) v roce 2005 ; spolueditor (spolu s Robertem Chandlerem a Borisem Dralyukem ) časopisu Cardinal Points (v roce 2010 také spoluzaložený s Olegem Wolfem a v současnosti vydáván pod záštitou Slavic Department of Brown University (Providence, USA)).

Spolueditor s Robertem Chandlerem a Borisem Dralyukem anglicky psané antologie ruské poezie The Penguin Book of Russian Poetry (Penguin Classics, 2015). Spolupřekladatel knihy básní Lva Ozerova "Portréty bez rámů" vydané v roce 2018 : Lev Ozerov. Portréty bez rámů (NYRB, 2018).

Ocenění

V roce 2012 obdržela spolu s Borisem Dralyukem First Joseph Brodsky/Stephen Spender Prize za překlad od A. Tarkovského do angličtiny (The Joseph Brodsky/Stephen Translation Prize)

První cena v první soutěži Voloshin (2003); První cena v soutěži „Ruská Amerika“ ​​ („Protože jsme tady“, 2001; sdíleno s Vladimírem

Druk ); laureát Ceny sv. Filareta (2002). Nominace na cenu Apollon Grigoriev („Básně“, 2001); Bunin Prize („The Traveler Dreams“, projekt OGI, 2004); Ruská cena ("Delaware", 2017) atd.

Podle básníka Dmitrije Polishchuka,

Rodná řeč se v cizojazyčném životě nevyhnutelně stává vnitřním jazykem pro sebe samého a – nejlepší metamorfóza – při čtení Iriny Mashinské máte pocit, že pro ni mluvit „v jejím rodném jazyce“ znamená poezii. Její slovo snadno vstřebává nové skutečnosti a zápletky a dokonce využívá prvky jiné jazykové struktury a poetiky, ale v jádru je to hlas paměti, dětství nebo podvědomí, kde živá melodie není poctou tvaru, ale přirozeným pocitem. klasické ruské tradice jako její zdroj [1] .

Natalya Gorbanevskaya píše v ruském myšlení :

A tento prvek sám o sobě není ani tak čistě „hudební“ <…>, ale spíše řečový, hovorový. Achmatovová byla první, kdo s plným právem zavedl do ruských textů hovorovou melodii, ale u Mašinského je tato melodie již jiná, „po Achmatovově“, po celém našem „nekalendářním dvacátém století“ [2] .

Knihy