Menševický idealismus je směr sovětské filozofie konce 20. a počátku 30. let, v jehož čele stál filozof A. Deborin a další [1]
Termín „menševický idealismus“ jako negativní hodnocení názorů A. M. Deborina a jeho příznivců poprvé použil I. V. Stalin v rozhovoru se stranickým byrem Ústavu rudých profesorů filozofie a přírodních věd v roce 1930. Stalin vysvětlil na ve stejné době, kdy si termín „menševik“ klade za cíl zdůraznit v Deborinovi a jeho studentech oživení oddělení teorie od praxe menševismem . Termín „idealismus“ znamenal sblížení mezi Deborinem a jeho zastánci idealistické dialektiky Hegela a materialistické dialektiky Marxe [2] .
Na konci roku 1930 byl Deborin odvolán z funkce výkonného redaktora časopisu Pod praporem marxismu, i když zůstal v redakční radě. Po přijetí usnesení ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků k časopisu „Pod praporem marxismu“ ze dne 25. ledna 1931 byl akademik A. M. Deborin odvolán z vedení Ústavu filozofie, který měl. vytvořené. Od časných třicátých lét, Deborin byl těžce kritizován mladými sovětskými marxistickými filozofy, nejvíce pozoruhodně Mitin a Yudin . Ze strany prezidia Komakademie vedli útok na Deborin Miljutin a Pashukanis [ 3] .
Menševičtí idealisté odmítli leninismus jako další tvůrčí vývoj marxismu [4] . Například Deborin ve své knize Lenin jako myslitel (Moskva, 1926) napsal, že marxismus je filozofická, historická a ekonomická teorie, zatímco leninismus je marxistická politika a taktika [5] . N. A. Karev v jednom ze svých článků v časopise „ Pod praporem marxismu “ uvedl, že Lenin
byl by překvapen, kdyby mu bylo řečeno, že otevírá novou éru ... v marxismu [5] .
Menševičtí idealisté rovněž popřeli marxisticko-leninskou tezi o stranické povaze filozofie [4] .