Monopodiální větvení

Monopodiální větvení - větvení , ve kterém se hlavní osa táhne od základny rostlinného těla nahoru v přímce a tvoří v akropetálním pořadí (odspodu nahoru) jednu po druhé osy 2. řádu. U rostlin s monopodiálním typem struktury výhonu je apikální pupen zachován po celou dobu životnosti výhonu [1] .

S monopodiálním větvením jsou možné následující varianty:

• Osa orgánu zůstává vždy delší než jeho větvené nebo nerozvětvené větve ; v takovém větvení, v tzv. panikulátu (racemose), je středová neboli hlavní osa ostře vyjádřena, jako je například větvení kmene borovice a smrku , list mnoha kapradin ;
• Jedna, dvě nebo více větví brzy poté, co se objeví, přerostou hlavní osu, pak dostaneme:
  • sympodium, kdy pouze jedna větev přerůstá hlavní osu, jako např. u oddenků mnoha rostlin, např. drogerie (Polygonatum);
  • nepravá dichotomie (nepravé rozeklané větvení, dichachie např. u šeříku, jmelí a dalších, kde dvě větve přerůstají hlavní osu);
  • pleiocházie (když několik postranních větví přerůstá hlavní osu, např. u mléčnice); vývoj hlavní osy se v takových případech zcela zastaví buď v důsledku odumírání vrcholového poupěte jako u šeříků, nebo v důsledku vývoje na vrcholu květní osy (u mnoha karafiátů) [2] .

Monopodiální rostliny - termín nejčastěji používaný při popisu rostlin tropické a subtropické flóry a také v populárně vědecké literatuře o pokojovém a skleníkovém květinářství.

Monopodiální rostliny se mohou vzhledem výrazně lišit. Mezi nimi jsou růžice, s protáhlým výhonem, huňaté.

Viz také

• Útěk

Poznámky

1. ↑ ODVĚTVÍ • Velká ruská encyklopedie - elektronická verze
2. ↑ Větvení rostlin