Dílo „O malé víle a mladém pastýři“ napsal Maxim Gorkij v roce 1892. Poprvé vyšlo v roce 1895 v Samarské gazetě s podtitulem Valašská pohádka. Jedna z pastýřských písní začínající slovy „V lese nad řekou žila víla ...“ byla opakovaně přetištěna pod názvy: „Pověst o Markovi“, „Valašská pohádka“, „Valašská pověst“, „ Víla", "Rybář a víla". Jeho text po prvním zveřejnění byl opraven a koncovka byla změněna. V roce 1906 byla tato báseň zařazena do knihy „M. Hořký. Píseň o Falconovi. Píseň o Petrelovi. The Legend of Marco, publikovaná v sérii knih vydaných partnerstvím Znanie. [jeden]
Autor začíná tím, že nás informuje, že se nyní ponoříme do dalšího smutného příběhu. Pohádka vyprávěná obyvateli břehů Dunaje. Příběh o víle, který autorovi vyprávějí dunajští rybáři.
Autor nám představuje vílu Mayu, nejmladší ze čtyř dcer královny víl. Byla ze všech nejveselejší, nejkrásnější a nejstatečnější. "Byla velmi malá a její hlava, celá ve stříbrných vlnitých kadeřích, vypadala jako nádherně kvetoucí lilie" [2] - tak autor popisuje její vzhled. Víly žijí v lese spolu s gnómy, elfy a všemi lesními zvířaty.
Malá víla zazpívala zvučnou písničku, svou oblíbenou písničku, a někdo ze stepi ji zvedl. A má tak krásný zvučný hlas: „od toho, kdo to zpíval, ten uměl zpívat; jeho hlas zněl zvučně a harmonicky, a jako by ji škádlil, vyzval ji na soutěž. [2] Tak soutěžili, dokud tenhle neodešel. Víla vše řekla své matce, která řekla, že je to pastýř - muž, který pase ovce. Bylo pro ni zajímavé dozvědět se o pastýři více, ale názory byly rozporuplné. Matka řekla toto: „Je ještě mladý, musel tak zpívat; až bude žít, zapomene zpívat. [2] Krtek jí řekl toto: „Vždycky jsou chudí, a proto jsou všichni darebáci a lupiči. Jeden z pastýřů po mně jednou hodil svou dlouhou hůl a běžel za mnou, dokud jsem se nedostal do díry...“ [2] Malá víla ve snu také viděla pastýře: „Byli naštvaní a děsiví a velmi ji vyděsili . [2] To jí ale nezabránilo v tom, aby druhý den běžela na stejné místo, kde byla včera.
Pastýř už tam byl a zpíval své písně: jedna byla o víle a kozákovi Markovi, druhá o mořské panně a starém kozákovi – a obě se smutným koncem. A pak se víla zeptala samotného pastýře, proč jsou jeho písně tak smutné. Viděli se a pastýř ji požádal, aby k němu skočila (naše víla seděla na větvi). Víla mu skočila do náruče a políbila svého pastýře, ale víle se zdály takové sladké polibky, které se jí tak rozléhaly v srdci, že se s ním nechtěla rozloučit. Rozhodli se ale, že se zítra sejdou znovu. Když víla dorazila domů, vyprávěla příjemné události, které se jí staly, ale matka zvolala, že se malá víla zničila, a zakázala jí znovu opustit les.
Maja neuposlechla, pastýřský zpěv ji znovu přitáhl a víla opustila svůj dřívější život v lese. A žili ve stepi svobodně a vesele, milovali se a hřáli se v náručí. Jen píseň lásky a svobody nesplynula dohromady. Přišla bouřka a víla si uvědomila, že se jí bojí a chce do lesa. Pastýř ji ale nechtěl pustit: „Zdá se mi, že když tě tam vezmu, bude to, jako bych se rozřezal na dvě půlky a oni se rozešli různými směry, jedna do stepi, druhá do lesa. ., to je ono!" [2]
Ale přesto víla pastýřka prosila, aby ji vzal do lesa. A v lese se dozvěděla, že její matka, královna víl, zemřela a její sestry ji opouštějí a ze všeho ji obviňují. A víla se vrátila zpátky k pastýři a žili spolu, ale už nežili jako dřív, ale vychladli. A brzy naše malá víla zemřela na kraji lesa a pastýř nad ní zazpíval svou poslední píseň.
Celým dílem se táhne červená linie protikladu lesa a stepi. Les s mocnými staletými stromy se sametovým listím, starý a stinný, jako by odrážel svět míru a buržoazní pohody. Zde žije královna víl se svými dcerami ve spokojenosti a pohodlí. Bezstarostně se třepotají s moly, poslouchají řeči bohatého a hloupého krtka, přesvědčeni, že štěstí spočívá v bohatství. Step zosobňuje svět svobody, ale chudoby.
K seznámení našich hrdinů dochází právě z konfrontace mezi stepí a lesem.
Víla: "Je dobré se houpat na bukových větvích za jasného májového dne a libovat si ve vlně vonného zvuku písně lesa..." [2] Pastýř: "Je dobré v rozlehlé stepi, naplněné mírným horkem, sledovat, jak se mraky řítí v lehkém útvaru na obloze-moře!" [2] Víla: "Je něco pro oči nahého mrtvého pole?!" [2] Pastýř: "Tento starý, ponurý les spletl síť černých větví a moje oči v něm nemohly najít azurovou nebeskou klenbu." [2]Láska se snaží spojit dva tak odlišné světy dohromady, ale píseň svobody a lásky nezní v harmonii. Maya jde do stepi ochutnat lásku a svobodu, ale zabije ji stepní bouřka, před kterou není žádný úkryt. Pro záchranu se vrací do lesa, ale jak říká pastýř: je to stejné, jako se roztrhat a poslat jednu polovinu do lesa a druhou do stepi. Umírající Maya říká pastýři: "Jsi opět volný, jako orel." [2]
Balet na základě tohoto díla vytvořil v roce 2014 bulharský skladatel Kiril Lambov speciálně pro divadlo opery a baletu v Nižním Novgorodu a v roce 2015 se stal laureátem VII. ruského divadelního festivalu pojmenovaného po M. Gorkém. Premiéra baletu v Divadle opery a baletu Nižnij Novgorod se konala 14. června 2020.
„Pohádka o malé víle a mladém pastýřovi“ se stala druhým dějstvím hry „Příběh lásky“. Dirigent - Sergey Vanteev. Choreografická produkce - choreografky Elena Lemeshevskaya a Galina Nikiforova. V hlavních rolích baletu se představí Taťána Casanova (Víla), Andrei Orlov (Marco), Michail Bolotov (Mistr tance). [3]