| Opera | |
| oheň a noc | |
|---|---|
| Skladatel | |
| Jazyk libreta | lotyšský |
| Zdroj spiknutí | Oheň a noc |
| První výroba | 26. května 1921 |
Oheň a noc ( lotyšsky Uguns un nakts ) je opera Janise Medynshe (1913-1919) podle stejnojmenné hry Rainise . Je považována za jedno z prvních dvou (spolu s Banyutou Alfreda Kalniņše ) děl lotyšské opery (ačkoli, přísně vzato, první lotyšská opera, jednoaktový singspiel „V hodině duchů“, napsal Jekabs Ozols v roce 1893 [1] ). Zahrnuto v lotyšském kulturním kánonu .
Rainisova hra na motivy eposu Andreje Pumpura „ Lachplesis “ vznikla v letech 1903-1904, autor se ji pokusil přihlásit do soutěže operních libret vyhlášené Rižskou lotyšskou společností , ale soutěžní porota dílo zamítla, neboť první díl již vyšel; soutěž vyhrál Arturs Krumins s libretem "Banyuta". První inscenace Rainisovy hry se kvůli finančním potížím uskutečnila až v roce 1911 na scéně Divadla New Riga , kde ji viděl dvacetiletý klavírista a houslista Medynsh, který začínal uvažovat o kariéře skladatele. . Medins představení několikrát sledoval a prostřednictvím jeho režiséra Aleksise Mierlaukse [ získal od Rainise povolení pracovat s hrou [2] . V roce 1912 debutoval jako skladatel dvěma krátkými sborovými skladbami a v roce 1913 začal pracovat na opeře. Pavel Yuryan , který vedl orchestr, ve kterém Medynsh působil, uvedl na jednom z koncertů první dvě hotová čísla - Prolog a árii Laikavecis (Starec času); poté, jak napsal Medynsh ve svých memoárech Tóny a půltóny (1964), mu režisér Jekabs Duburs nabídl nějaké peníze, aby se vzdal své práce v orchestru a plně se soustředil na vytvoření opery [3] .
S vypuknutím první světové války byl skladatel nucen přestěhovat se do Petrohradu , kde ho zastihla revoluce v roce 1917. Během revolučních událostí byl Medynsh nucen přestěhovat se na východ Ruska a postupně se dostal přes Sibiř do Vladivostoku , pokračoval v práci na opeře a dokončil ji do roku 1919. V roce 1920 doplul z Vladivostoku do Liepaje , ale v době, kdy skladatel dorazil do Lotyšska, byla Kalniņšova Banyuta již 20. května uvedena v Rize, což byla pro Medynše definitivní rána.
Oheň a noc byla uvedena v Lotyšské národní opeře již v roce 1921: první část 26. května a druhá 8. prosince. Autor dirigoval, režie se ujal Erichs Lauberts , uzavřenou soutěž na scénografii inscenace, konanou za účasti čtyř umělců, vyhrál Oto Skulme . Část Lachplesis ztvárnil Adolfs Kaktiņš , který v roce 1911 ztvárnil stejnou roli v premiérové inscenaci Rainisovy hry. Dvě hlavní ženské části, Speedola a Laimdota, představovaly Mildu Brehmane-Stengele a Adu Benefelde . Premiéry se zúčastnil Rainis, nejvyšší představitelé státu včetně prezidenta Janise Cakste , představení vzbudilo rozruch mezi širokou veřejností a názor kritiky shrnul Jan Sudrabkaln , který napsal: „Autor si může být jistý úspěchu – nyní je v lotyšské hudbě skutečně monumentální dílo velkého stylu“ [4] .
V roce 1924 Medynsh přepracoval operu z dilogie do kompaktnějšího díla určeného pro jeden večer; 2. února byla tato verze nastudována v Lotyšské národní opeře ve stejném obsazení, jen místo Laubertse inscenaci uvedl Pyotr Melnikov [5] . V roce 1927 se objevila třetí verze opery spojená především se snazší orchestrací, ale tato finální verze nebyla za skladatelova života nastudována.
V roce 1966, bezprostředně po smrti Medynshe, který od roku 1944 žil ve Švédsku, byla jeho opera znovu uvedena v sovětském Lotyšsku za účasti předních sólistů: Regina Frinberg (Laimdot), Germaine Heine-Wagner (Speedola), Maigurs Andermanis (Lachplesis) a Karlis Zarins (Kangars). Dirigoval Edgars Tons , scénografem byl Arturs Lapiņš , režií Karlis Liepa . Podle Zarinsových memoárů se představení stalo jak pro účinkující, tak pro posluchače „příležitostí vyjádřit naše národní touhy, naše ideály“ [4] .
Po obnovení nezávislosti Lotyšska se Medinsova opera vrátila na jeviště v senzační inscenaci Alvise Hermanise (1995). Na skandálnosti tohoto silně modernizovaného představení přidal fakt, že hodinu před premiérou přijala policie oznámení o nastražené bombě v divadle a účinkující museli vyklidit prostory ke kontrole [4] . Tvůrčí tým složený z Hermanise, dirigenta Alexandra Vilyumanise a kostýmního výtvarníka Vecella Varslavane byl oceněn Velkou hudební cenou „za jasnou, moderní produkci“ [6] , nicméně, jak poznamenal hudební kritik Armands Znotiņš , skutečný hudební stránka představení měla k dokonalosti daleko [7] .
Novou kontroverzní inscenaci opery Medins (v jejím prvním vydání) provedl v roce 2015 režisér Viesturs Kairis [8] .