Pasivní držení je termín v lingvistice, který označuje připravenost člověka vnímat s určitými omezeními informace v jazyce, který není jeho (její) hlavním jazykem, s obtížemi při vytváření informací nebo komunikace v tomto jazyce.
V translatologii tento termín obvykle znamená, že čtenář textu v nějakém jazyce je dostatečně obeznámen s gramatikou a základní slovní zásobou daného jazyka, aby text s určitými obtížemi přeložil do svého vlastního jazyka; zpětný překlad však působí značné potíže a je obvykle prováděn s hrubými gramatickými a lexikálními chybami.
V aplikované lingvistice (linguodidaktice) jsou tímto pojmem nejčastěji označovány děti rodičů, jejichž mateřský jazyk byl odlišný od jazyka prostředí. Takové děti většinou komunikují jazykem okolí, které se stává jejich hlavním dorozumívacím jazykem; jsou stále schopni porozumět řeči v jazyce svých rodičů, ale sami tento jazyk používají velmi obtížně nebo jím nemluví vůbec. „Pasivita“ tedy není objektivním kritériem úrovně znalosti jako takové, protože se může projevovat na různých úrovních, ale pouze indikátorem nedostatku podnětů pro aktivní používání jazyka. Z tohoto důvodu je termín „pasivní držení“ v anglo-americké aplikované lingvistice málo používaný a nepopulární.