Jurisdikce

Jurisdikce - rozdělení případů, které mají být projednány v prvním stupni , mezi soudy - zřízení konkrétního soudu, který by měl posuzovat tento případ. Jurisdikce zahrnuje jak pravomoc nebo pravomoc svěřenou jednomu nebo druhému soudu rozhodnout o případu, tak odpovídající povinnost dotčených osob uposlechnout tento příslušný soud.

Principy jurisdikce

Obecné zásady jurisdikce jsou následující:

• Instituce disponující soudní pravomocí nepřebírá do své jurisdikce záležitosti, které spadají do jurisdikce jiné instituce.
• Rozhodnutí vydané nepříslušnou institucí se považuje za neplatné.
• Strany mají právo požádat o vyloučení nekompetentní instituce z řešení tohoto případu: má právo vznést námitky nebo námitky.
• Příslušnost je dána situací, ve které jsou okolnosti případu v době podání žaloby. Pozdější změny (např. odchod žalovaného ze svého bydliště) jsou irelevantní. Odtud obecný začátek: kde práce začala, tam by měla být a skončila.
• Působnost má zpravidla územní charakter: zasahuje pouze do určitých lokalit ve státě, jehož území se dělí na soudní obvody. Soudy umístěné v těchto obvodech jsou příslušné pouze pro případy vzniklé na tomto území. Výjimkou je nejvyšší soud státu, například Nejvyšší soud Ruské federace, který svou působnost rozšiřuje na celý stát.

Jurisdikce v občanskoprávním řízení

Rozdělení různých případů podle kategorie soudů je založeno na dvou rysech:

• Typ podnikání. Jedná se o objektivní jurisdikci založenou na úvahách veřejného práva.
• Osobní vztahy, ve kterých stojí strany sporu proti sobě. Tato jurisdikce je osobní nebo relativní, založená na zvážení osobních vymožeností účastníků řízení a je určena začátkem místa bydliště, místem plnění smlouvy atd.

Příslušnost podle povahy věcí nelze měnit žádnou dohodou stran, přičemž osobní vědomí lze měnit nejen dohodou, ale i konkludentním podrobením se pravomoci tohoto soudu. Příslušnost podle povahy věcí určuje soud sám bez ohledu na označení stran; ve vztahu k osobní příslušnosti soud sám o věci nepřihlíží a spor o nepříslušnost může zahájit pouze zainteresovaná osoba.

Kromě rozdílu v povaze věcí mezi obecnými soudy a zvláštními soudy existuje rozdíl v povaze věcí mezi soudy prvního a druhého stupně a mezi federálními a světovými soudy.

Určujícím principem osobní příslušnosti (také nazývané relativní nebo územní) je zpravidla místo bydliště žalovaného. Mezi nejstaršími národy, které žily odděleně na jejich území, byla jurisdikce určena místem narození nebo původu žalovaného. S rozvojem společenského života, s pohybem ekonomických sil, se k antickému principu jurisdikce přidal princip bydliště. Tyto dva důvody jurisdikce byly přijaty v římském právu; obojí se často shodovalo; každý občan podléhal jurisdikci městských (komunálních) a zemských rychtářů. S přijetím římského práva v Německu ztratil rodový princip svůj původní význam a dominantním se stal princip bydliště.

Legislativa kromě obecné poznávací připouští i zvláštní poznávací důvody pro určité případy podléhající, formou výjimky z obecného pravidla, příslušnosti jiného soudu, než je okres, v němž má žalovaný bydliště nebo bydliště. Tato jurisdikce je buď bezpodmínečně kogentní, nebo volitelná (to znamená, že žalobci má právo vybrat si mezi obecnou a zvláštní jurisdikcí).

Pravomoc v místě nemovitého majetku je bezpodmínečná: nároky na vlastnictví a jakákoli jiná věcná práva k nemovitostem, věcná břemena, pozemkové povinnosti atd. musí být uplatněny v místě nemovitého majetku. Spory vzniklé z reálných právních vztahů jsou mnohem účelnější a snáze řešitelné v místě, kde se sporný subjekt nachází, kdy je třeba např. provést průzkum území, zkontrolovat hranice, informovat se prostřednictvím kruhových objezdů apod.

Volitelná zvláštní jurisdikce může být povolena například v nárocích na plnění smlouvy. Zde se příslušnost určuje podle místa plnění smlouvy. Volitelná jurisdikce se navíc může týkat nároků vyplývajících z trestného činu. Občanskoprávní žalobu lze spojit s trestním řízením a poté se projednává u soudu v místě, kde byl trestný čin spáchán; ale pokud je taková žaloba podána konkrétně, pak její znalost je určena obecnými pravidly.

Mezi zvláštní (zvláštní) důvody příslušnosti patří také umístění pobočky nebo zastoupení právnické osoby (žalovaného), souvislost mezi věcmi samotnými, a to jak vnitřní, tak vnější, např. v případě podání odpůrčí žaloby; místo otevření dědictví, tedy umístění dědictví.

Kromě těchto typů soudní jurisdikce v občanskoprávních věcech existuje smluvní jurisdikce. Účastníci řízení mají právo odchýlit se od pravidel o soudní příslušnosti a požádat o slyšení u soudu, který si zvolí. Strany si mohou při uzavírání smlouvy předem určit soud, ke kterému by měl být jejich spor příslušný.

Příslušnost v trestním řízení

Příslušnost v trestním řízení se dělí na věcnou a místní. První stanoví, který soudní orgán je v dané věci příslušný (smírčí soudce nebo okresní soud apod.) a nazývá se subjektem, protože míru pravomoci každého soudního orgánu určují subjekty jeho pravomoci. Druhý se týká rozdělení soudní moci mezi soudní orgány stejné kategorie, ale různých lokalit, to znamená, že určuje, který soud (smírčí soud daného úseku nebo jiný) má posuzovat konkrétní případ.

Věcná příslušnost se zase dělí na obecnou a zvláštní, zřízenou pro určitou skupinu osob nebo kategorii případů. Jurisdikce je veřejná instituce. Tím, že zákon zmocňuje soudní moc k určitým úkonům, zakazuje jí překračovat hranice její působnosti a uznává všechna jednání, pro která nebyla oprávněna být neplatná. Rozsudky trestního soudu vydané v rozporu s jurisdikcí nemohou mít nikdy sílu soudního rozhodnutí.

Z veřejnoprávní povahy institutu soudní příslušnosti rovněž vyplývá, že dobrovolná příslušnost v trestním řízení je zásadně nepřijatelná.

Hlavním základem místní příslušnosti v moderním trestním řízení je místo činu, protože nikde nemohou být důkazy v trestním řízení, a to jak během předběžného vyšetřování, tak během soudního řízení, odhaleny s takovou úspěšností a vyšetřeny s takovou úplností jako v oblasti samotné, kde byl trestný čin spáchán.

Místem, kde byl trestný čin spáchán, je třeba rozumět prostor, kde byl spáchán celý právní znak trestného činu. Je-li trestný čin tvořen jedním jednáním (stávka při urážce, ránu apod.), nevzbuzuje toto ustanovení pochybnosti; ale když je zákonná podstata trestného činu určována vznikem určitých následků, nebo je-li trestný čin složen z více činů pachatele, pak nastávají značné obtíže (jsou-li např. smrtelná zranění s úmyslem zabít spáchán v obvodu jednoho soudu a smrt následovala v obvodu jiného, ​​nebo byly padělány peněžní znaky v jedné lokalitě a naplnily se v jiné, nebo krádež byla spáchána v několika krocích nebo trestný čin pokračuje).

V takových případech může být příslušnost určena podle místa, kde byla spáchána většina trestných činů vyšetřovaných v této trestní věci nebo byla spáchána nejzávažnější z nich, a u trvajících a trvajících trestných činů podle místa, kde došlo k posledním trestným činům.

Literatura

• Verblovsky G. Jurisdikce, v civilním řízení // Encyklopedický slovník Brockhaus a Efron  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 doplňkové). - Petrohrad. , 1890-1907.
• Kuzmin-Karavaev V.D. Jurisdikce, v trestním řízení // Encyklopedický slovník Brockhaus a Efron  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.
• Kuzmin-Karavaev V.D. Vojenská jurisdikce // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.

Slovníky a encyklopedie	Brockhaus a Efron Brockhaus a Efron Brockhaus a Efron