Poetika je estetická kategorie, která vyjadřuje typ smyslového prožitku a vnímání světa či jakéhokoli předmětu. Působí v opozici k prozaickému .
Počáteční rozdělení nastalo v lingvistické sféře, kde řeč nabývala dvou hlavních podob: prózy a poezie. Toto rozdělení následně začalo nést metaforický charakter protikladu ideálního fantasy světa a světa běžného. [jeden]
Německý filozof G. W. F. Hegel jako jeden z prvních upozornil na protiklad „poeticko-prozaický“ právě v kontextu estetického významu. Poetické a prozaické jsou podle Hegela dva způsoby podání téhož obsahu. [2] Básnická metoda se vyznačuje zaprvé obrazností a zadruhé subjektivitou: nereflektuje abstraktní pojem jevu, ale jeho konkrétní realitu, jak je subjektu přímo předkládána v kontemplaci:
Řekneme-li například „slunce“ nebo „ráno“, je jasné, co je zde myšleno, ale čas brzký a samotné slunce nám zde není dáno ve vizuální podobě. Řekne-li básník: „Když se lesknoucí se růžovoprstý Eos zvedl,“ pak je zde řečeno v podstatě totéž; ale básnický výraz nám dává něco víc, protože přidává k porozumění kontemplaci asimilovaného předmětu, nebo spíše odstraňuje čistě abstraktní chápání a staví na jeho místo skutečnou determinovanost. [3]
Poetická prezentace se tedy zaměřuje na vnější projevy objektu a je tedy popisná. Tento popis přitom vychází z pocitu způsobeného kontemplací, to znamená, že básník záměrně setrvává u vlastního ztvárnění subjektu a nejde přímo k jeho jednoduché správné definici. Pro prozaický způsob prezentace je naopak důležité zprostředkovat vědomí vědomí a obraznost a individualita kontemplace jsou druhořadé.
Marie-Clotilde Ruz, opírající se o dílo francouzského filozofa M. Dufrenna , považuje poetiku také za svět smyslové zkušenosti subjektu (básníka). [4] Pro básnický postoj je důležité vyjádření subjektivity a vnímání reality prostřednictvím emočního prožívání. Představivost vytrhává obrazy z konkrétní reality, kterou pak subjektivitou proměňuje, odhaluje nové významy a vrací je člověku, vtahuje ho do poetického světa. Poetické „ ... působí jako estetická kategorie, která zlidšťuje realitu, protože vyžaduje hloubku lidského cítění v existenciální realitě vlastního bytí ve světě “. [5]
Z lingvistického hlediska lze poetiku charakterizovat i jako zaměření na samotné sdělení a jeho strukturu, kde praktické cíle nejsou prvořadé. Protože tato funkce soběstačnosti sdělení vždy interaguje s jinými aspekty jazyka, je nesprávné uvažovat o poetickém pouze v kontextu poezie. [6]