Preferenční zóna ( fr. préférence - preference ) je první ze šesti etap mezinárodní ekonomické integrace . Jde o sdružení zemí, ve kterých se v mezistátním obchodu snižují nebo ruší cla na některé dovážené zboží [1] .
Na první úrovni, kdy země teprve dělají první kroky k vzájemnému sblížení, jsou mezi nimi uzavírány preferenční obchodní dohody. Takové dohody mohou být podepsány buď na bilaterálním základě mezi jednotlivými státy, nebo mezi již existujícím integračním seskupením a samostatnou zemí nebo skupinou zemí. Země si podle nich navzájem poskytují příznivější zacházení, než poskytují třetím zemím. V jistém smyslu jde o odklon od principu nejvýhodnějšího národa, který je sankcionován GATT / WTO v rámci tzv. dočasných dohod vedoucích k vytvoření celní unie. Preferenční dohody zajišťující zachování národních celních sazeb každé ze signatářských zemí by neměly být považovány ani za počáteční, ale za přípravnou fázi integračního procesu, který se stává až tehdy, když nabude rozvinutější podoby. Nejsou vytvořeny žádné mezistátní orgány, které by spravovaly preferenční dohody.
Zóna volného obchodu je v podstatě preferenční obchodní zónou se zvýšenou hloubkou a rozsahem snížení cel. Všechny oblasti volného obchodu, celní unie, společné trhy, hospodářské unie, celní a měnové unie a hospodářské a měnové unie jsou považovány za pokročilé formy PTA, ale nejsou uvedeny níže.
Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO) (1992)
Zobecněný systém preferencí
Globální systém obchodních preferencí mezi rozvojovými zeměmi (GSTP) (1989)
Latinskoamerická integrační asociace (LAIA/ALADI) (1981) [2]
Melanesian Initiative Group (MSG) (1994)
Protokol o obchodním jednání (PTA) (1973)
Jižní Pacifik dohoda o regionální obchodní a hospodářské spolupráci (SPARTECA) (1981)