Provokace (občanské právo)
Provokace (zastaralé, z latinského provocatio ad [agendum] - výzva k [žalobě]) - v občanském právu nutí žalobce podat žalobu v rozporu s obecným pravidlem, na jehož základě je podání či nepodání žaloby a samotná lhůta pro podání žaloby je zcela na vůli žalobce. V současné době se nepoužívá.
Původ
Z římského práva do moderní doby přešly dvě formy provokace:
- lat. provocatio ex lege diffamari (v souvislosti s pomluvou ). Pokud A tvrdil, že má vůči B nároky, jako je nezaplacení dluhu nebo nelegitimní narození, a tyto nároky by mohly poškodit B podkopáním jeho kreditu, pak by B mohl požádat soud, aby předvolal A, aby podal žalobu, kterou údajně má proti B; pokud se A ve stanovené lhůtě vyhnul podání žaloby u soudu, byl odsouzen k mlčení.
- lat. provocatio ex lege si contendat (v souvislosti s možnou ztrátou argumentů). Pokud měl A nějaké námitky proti případnému uplatnění nároku vůči němu ze strany B, který by mohl časem ztratit platnost, a B čekal na přesný okamžik, kdy A zůstane bez opravných prostředků, mohl by se A obrátit na soud s žádostí donutit B, aby podal žalobu; navíc v případě vyhnutí se B podání žaloby neztratily námitky do budoucna na platnosti.
Přechod ke zřizování pohledávek
Historicky zákony evropských zemí a po nich Ruské říše (v zákoně Osteis v roce 1889) nahradily provokace ustavováním nároků . V zřizovací žalobě se uvažuje jak o uznání neexistence, tak o existenci právního vztahu mezi těmito osobami. Taková žaloba nemá za cíl přisoudit žalovanému určité úkony nebo se jich zdržet, ale pouze uznat právní vztah soudem ještě před tím, než nastanou důvody pro podání žaloby na obecném základě (např. o pravosti či nepravosti dokumentu i před datem splatnosti tohoto dokumentu) .
Literatura
Od ESBE:
- Weismann, "Die Feststellungsklage" (Bonn, 1879);
- Wach, "Der Feststellungsanspruch" (v "Festgabe der Leipziger Juristenfakultät für Windscheid", Lipsko, 1889).