malomocný | |
---|---|
Tradewata | |
Žánr | melodrama |
Výrobce | Julius Gardan |
Výrobce | Jerzy Starczewski |
scénárista _ |
Julius Gardan Jan Fetke |
V hlavní roli _ |
Elzbieta Barszewska František Brodnewicz Mieczyslava Cwiklinská |
Operátor | Severin Steinwurzel |
Skladatel | Vladislav Eiger |
výrobní designér | Jacek Rotmil [d] |
Filmová společnost | sfingy |
Doba trvání | 90 minut |
Země | |
Jazyk | polština |
Rok | 1936 |
IMDb | ID 0028274 |
Mediální soubory na Wikimedia Commons |
Leper ( polsky: Trędowata ) je černobílý polský melodramatický film z roku 1936 , druhá filmová adaptace stejnojmenného populárního románu Heleny Mniszek .
Premiéra v Polsku - 17. září 1936 (Varšava).
Světová premiéra - 30. prosince 1936 (USA).
Šlechtic Grigory Rudetsky, majitel panství v provincii, je blízko bankrotu. Když se to dozví Edmund Protnitsky, prozíravý obchodník, který má na očích věno své dcery Stefky (Stephanie), ukončí jediné nedávno uzavřené zasnoubení. Nešťastná Stephanie, která chce najít útěchu po neúspěchu v lásce, opouští dům svého otce a odjíždí do Varšavy, kde najde práci na panství svěcení Waldemara Mihorovského, bylo jí nabídnuto místo guvernantky, aby vychovala mladou dívku Lucii, sestřenice Waldemara a dcera baronky Idalie Elzhanovské, která také žije na panství.
Mezi Stephanií a Valdemarem se rodí cit, který se během krátké doby vyvine ve velkou lásku. Jejich štěstí však stojí v cestě konvence – příbuzní mu už našli bohatou nevěstu Melanii Barskaya. Na panství Mihorovských je plánován ples, na kterém mělo oznámit zasnoubení ordinátu s Melanií.
Mezitím se na panství objevuje i Protnický, který přijel jako praktikant. A tady si plánuje splnit svůj sen – oženit se s penězi, tentokrát si jako takovou vybral Lucii.
Valdemar Mihorovsky během plesu vzdorovitě ignoruje Melanii, která mu byla určena jako nevěsta, a celý večer tančí pouze se Stephanie, což shromážděné beau monde uvrhne do šoku. A Melaniin otec hrabě Barsky, uražen a ponížen touto situací, hodí Valdemarovi větu: „Do naší společnosti se tak snadno nedostane. Tato osoba pro nás bude vždy - malomocný, “po kterém, aniž by se rozloučil s majiteli, on a jeho dcera odejdou. Ve stejnou dobu si však Melania, odjíždějící z panství, všimne Stephanie z kočáru, běžícího do penzionu, který se nachází na panství, a rozhodne se ji následovat.
Stefania do tohoto domu vůbec neběží na rande, ale proto, aby ochránila svou svěřenkyni Lucii před unáhlenými akcemi, které tam Protnický svolal schůzku. Poté, co vzala Lucii, ztratí tam náramek, dárek od Valdemara. Náramek končí v rukou Protnického a Melania Barskaya, která sledovala, co se děje, o tom nyní ví.
Nějaký čas po plese na rodinné radě Waldemar oznámí, že si chce vzít Stephanie Rudetskou. Jeho babička, hlava klanu, princezna Podhoretskaya je proti, podporuje ji a zbytek shromážděných příbuzných. A jedině princ Maciej Mihorovský dává Valdemarovi své požehnání. Sám kdysi nemohl odolat vůli rodiny, oženil se ne z lásky a celý život činil pokání ze své slabosti. Valdemar, který neobdržel všeobecné schválení od rodinného klanu, opouští panství.
Stefania také odejde, když od rodičů obdržela dopis s žádostí, aby se vrátila domů, protože se k nim donesly drby o „nevhodném chování“ její dcery. Doma se od rodičů dozví o rodinném tajemství – byla to její babička, která byla zasnoubená s princem Maciejem Mihorovským, byla to ona, kdo ji kdysi miloval, ale provdala se za jiného, čímž splnila vůli rodiny.
Princezna Podkhoretskaya, po zamyšlení, přesto souhlasí se sňatkem svého vnuka, ale příliš pozdě, protože v té době navštívila Stephanii Valdemarova neúspěšná nevěsta Melania Barskaya a vydírala ji ztraceným náramkem. Melania požaduje, aby se Stefania rozešla s Valdemarem, požaduje, aby na něj zapomněla, jinak zveřejní údajnou skutečnost, že se Stefania setkala s Protnickým v domě pro hosty, a zatřese před ní ztraceným náramkem. A i když tomu tak není, Stephanie dala Lucii slovo, že o svém rande s Protnickým nikomu neřekne. Po Barskéově odchodu Stefania, která neodolá ráně osudu a prožila nervové zhroucení, onemocní.
Valdemar, který přispěchal k její posteli, vzlyká vedle jejího umírajícího milovaného.
Herci Jozef Wengzhin a Ludwig Fritzsche, kteří ztvárnili role v této verzi malomocného, hráli také v prvním (němém, 1926) filmovém zpracování, Wengzhin hrál stejnou roli Radeckého.
Poslední předválečná a druhá ze čtyř adaptací slavného románu Eleny Mnishek. Je to nesporně [1] jeden z nejlepších polských filmů té doby a byl vřele přijat diváky i kritiky. Pro Elzbietu Barshchevskaya to bylo teprve druhé vystoupení na filmovém plátně, ale pro celou její kariéru to byl zlom – až po úspěchu tohoto filmu se herečka probudila jako hvězda [1] .