Radiační genetika studuje vzhled dědičných změn po působení různých záření ; jeden z oborů radiobiologie .
V roce 1925 odhalili G. A. Nadson [1] a G. F. Filippov při pokusech na kvasinkových buňkách a plísních vliv ionizujícího záření na genetický aparát buňky , doprovázený dědičným přenosem nově získaných vlastností. Při zkoumání vlivu rentgenových paprsků na pohlavní proces u nižších hub upozornili na vzhled jednotlivých oranžových kolonií. Studium těchto nových forem hub ukázalo jejich výraznou odlišnost od původní kultury – byly schopny tvořit tuky a oranžový pigment . Pozorování hub po mnoho generací ukázalo, že se jedná o dědičné změny, a tak bylo zjištěno, že rentgenové záření má mutagenní účinek. V roce 1927 to potvrdil G. Möller na Drosophila a poté L. Stadler na kukuřici.
Poté byly provedeny studie na myších a dalších organismech.
K chromozomálním abnormalitám obvykle dochází, když jsou buňky vystaveny záření během G1 (presyntetického období) buněčného cyklu, před zdvojnásobením genetického materiálu. Ozáření buněk v období G2 (postsyntetické období) může způsobit poškození pouze jedné chromatidy v chromozomu. Frekvence chromozomových aberací v cirkulujících lymfocytech koreluje s dávkou záření, a proto lze velikost této dávky určit porovnáním počtu chromozomových aberací v lymfocytech a v buněčné kultuře, která obdržela určitou dávku ionizujícího záření in vitro . Minimální dávka, kterou lze detekovat analýzou lymfocytů, je přibližně 10 až 20 rem [2] .
Detekce chromozomálních aberací v lymfocytech je důkazem nedávného ozáření těla.