Reuchlinský spor je literární boj mezi příznivci Johanna Reuchlina a jeho odpůrci, který se rozvinul v letech 1509-1518 v Německu.
V roce 1509 byl Reuchlin napaden pokřtěným Židem Johannem Pfefferkornem . Dlouhý literární konflikt, který mezi nimi vznikl, je právem považován za nejvyšší bod ve vývoji německého humanismu. Pfefferkorn navrhl spálit všechny židovské knihy a nutit Židy k návštěvě křesťanských kostelů, pozval Reuchlina, aby určil, které knihy by měly být spáleny a které by měly být ponechány. Reuchlin se zásadně postavil proti návrhu na pálení knih. Všechny židovské knihy rozdělil do několika kategorií (Písmo svaté, Starý zákon, Talmud atd.) a dokázal, že každá z nich má pro křesťany spoustu užitečných věcí.
Pfefferkorn se nejprve stal hlavním vůdcem tmářství se svým esejem Hand Mirror (Handspiegel, 1511), ve kterém otevřeně obvinil Reuchlina ze spoluúčasti na Židech a zpochybnil jeho kompetenci ve věci hebrejského jazyka. Získal podporu dominikánského řádu a kolínských teologů.
Reuchlin nemohl ignorovat takový upřímný útok na svou stranu a po chvíli vydal brožuru „Zrcadlo oka“, obviňující Pfefferkorna z nemravnosti, diskreditující jeho argumenty. Vyzval k solidaritě všech vědeckých sil Německa proti Pfefferkornovi a jeho straně. Kolínští dominikáni s Gochstratenem v čele nemohli nechat Reuchlinův pamflet bez odpovědi; spor tohoto s Pfefferkornem byl přenesen na církevní fórum. Teologická fakulta kolínské univerzity požadovala od Reuchlina, aby stáhl z prodeje všechny své spisy pro Židy a veřejně se zřekl Talmudu.
Následujícího roku vydali kolínští teologové proti Reuchlinovi latinskou brožuru, která pro něj urážlivou formou vykreslovala veškeré jeho chování v této věci, a jednoho z jejich nohsledů Ortuina Gratia, muže, který získal humanistické vzdělání, a stal se proto zrádcem. k společné věci v očích humanistů, napsal latinské verše o tom, jak se peklo radovalo z Reuchlinovy ochrany Židů a nebešťané truchlili, „Jovis alma parens“ (to jest Svatá Panna) sama plakala a Kristus cítil bolest ve svých starých ranách. Ve stejném roce Pfefferkorn napsal novou brožuru („Brandspiegel“) s návrhem vystěhovat staré Židy a židovské ženy na pustý ostrov a vychovat židovské děti v křesťanské víře; došlo k novým útokům na Reuchlin. Poté slavný humanista vydal brožuru „Defensio contra calumniatores colonienses“ (1513) v podobě žádosti k císaři o ochranu, i když mu to nebránilo ve vyjadřování se o svých literárních odpůrcích velmi ostře, jako o oslech a prasatech, ignoranty a drzé, a dokonce vrhají stín na manželskou věrnost Pfefferkornovy manželky. V reakci na to vydal císařský úřad „silentii mandatum“, to znamená, že zakázal pokračovat v debatě, dokud o tomto případu nerozhodnou kompetentní osoby, protože univerzity se tím nadále zabývaly. Do této doby tato otázka vzrušila celou učenou a vzdělanou Evropu. Začali se o ně zajímat i panovníci. Ludvík XII. se kvůli němu obrátil na pařížské teology s doporučením, aby nedělali ústupky obránci Talmudu, a jeho nástupce František I. se přímo postavil na stranu scholastiky, stejně jako mladý španělský král Karel I. (budoucí císař Karel V.), zatímco Maxmilián podporoval naopak Reuchlina, který našel patrona navíc ve vévodovi z Württemberska. Věc se nakonec dostala přímo k soudu s Reuchlinem. Nejprve ji převzal Gochstraten, ale poté byla na příkaz papeže Lva X. převedena na špýrského biskupa, který Reuchlina zprostil viny. Poté se kolínští teologové, kteří se svých plánů nechtěli vzdát, přesto začali Reuchlina soudit a odsoudili jeho „ Oční zrcadlo “ (Augenspiegel, 1511) k upálení rukou kata. Obě strany se poté odvolaly ke kurii a kolínští teologové dokonce pohrozili, že se odvolají k ekumenickému koncilu, pokud svůj případ prohrají. Poté papež nařídil, aby byly další polemiky zastaveny a konečné rozhodnutí případu bylo odloženo.
Zpráva o blížícím se Reuchlinově procesu k němu vzbudila mezi humanisty velké sympatie. Bylo to vyjádřeno v řadě dopisů, které mu zaslal a které urychleně vydal ve formě sbírky nazvané: „Dopisy slavných lidí“ (Epistolae illustrium virorum, 1514). Mladý humanistický básník Ulrich von Hutten vydal veršovanou brožuru The Triumph of Capnion (1517) – Kapnion bylo helenizované jméno Reuchlin – v níž prezentoval rozpaky scholastiků a Pfefferkorna nad vítězstvím učeného humanisty. Tyto publikace zajímaly všechny vzdělané lidi v této věci a naklonily veřejné mínění na stranu Reuchlina. Nejsilnější ránu však celé nepřátelské straně zasadilo vystoupení na konci roku 1515 slavných „ Dopisů temných mužů “ (Epistolae obscurorum virorum). Úspěch knihy byl mimořádný: počátkem roku 1516 bylo potřeba jejího druhého vydání a v témže roce se objevilo třetí s přidáním nových dopisů, a když v roce 1517 vyšla druhá část, velmi brzy si vyžádala nová edice.
„Dopisy temných lidí“ byly dílem kruhu mladých humanistů, kteří se svého času sdružovali poblíž univerzity v Erfurtu. Jedním z hlavních spolupracovníků tohoto kolektivního podniku byl Johann Jaeger z Dornheimu, humanistický Mole Rubian; na druhém díle se pravděpodobně podílel i Ulrich von Hutten . Tyto dopisy, psané barbarskou latinou a plné nesmyslů a obscénností, byly psány jménem různých „temných“, tedy neznámých, většinou fiktivních lidí s legračními příjmeními a byly adresovány přeběhlíkovi Ortuinu Gratiovi. Padělek byl proveden tak dovedně, že mnozí příznivci scholastiky zprvu jásali nad tím, jak různí lékaři a mistři ve svých dopisech bagatelizovali Reuchlinisty i samotného Reuchlina. Obskuranti se stali obecným terčem posměchu. Kniha obsahovala lakonický program humanistického osvícení jako základ pro osvobození země od duchovní nadvlády pravověrnosti a vydírání papežství. Vydání Listů bylo příznakem občanské vyspělosti radikální části hnutí, která přežila tradici kompromisu se starou církví.